15. dubna 2020

Kočičí pán – napsal Adam Fábik

Říct, že každé ráno sdílíme lože se dvěma tygry, zní možná jako začátek špatné lži. Díky strýci Jožinovi je to ale naše každodenní realita.
Jožin je vskutku velmi podivuhodná postavička. Nikdo z rodiny ani donedávna nevěděl, že existuje, dokud se jednoho dne neobjevil s rodokmenem v ruce a s úsměvem na své staré, vrásčité tváři.
„Čágo, já jsem Jožin, váš ztracenej strejc. Na pár dní tu u vás zkejsnu… Kam můžu hodit svoje tygráky?”
Tohle byla první věc, kterou nám pověděl. Zprvu jsme nechápali, která bije, když se ale zpoza rohu objevily dvě šelmy, tak nám vše švihem došlo.

Strejda nám dost změnil náš způsob života. Každé ráno vstane, posadí se na postel, protáhne se jako kočka a zařve jako lev… Nebo možná spíš jako tygr. Pak na sebe hodí svoji milovanou kovbojskou koženku a natáhne manšestráky, upraví si vousky a jde krmit své tygří kumpány. Fláky masa jim pokládá přímo do tlam a láskyplně šeptá: „Jen se nadlábněte, vy moje štěstíčka.” Krmení následně střídá hraní a takhle to jde celý den. Když začne zapadat slunce, tak se tygři hbitě přesunou do strejdova pokoje, kde spolu pak na velké hromadě společně spí. Jožinovi tygři se totiž bojí spát sami. Celé rodině bylo už od prvního momentu jasné, že tygříci jsou jeho smyslem bytí, to ovšem neznamenalo, že jsme neměli z šelem tak trochu strach. Ten nás přešel, až když strýc jedné z koček roztáhl tlamu a strčil do ní svoji hlavu.
„Žádný strachy rodinko, mám je ochočený,” prohlásil z nitra tlamy. „Člověka jako žrádlo neberou, je to pro ně hnus, nejste pro ně nic jinačího než opelichaný tygří kámoši!”
A měl kupodivu pravdu!
Tygry a jejich pána jsme si rychle oblíbili, a když uběhlo těch pár dní, během kterých u nás měl strejda Joža zůstat, nabídli jsme všem třem pobyt nastálo. A teď nás každé ráno místo vibrování budíků budí tygří vrnění.

Žádné komentáře:

Okomentovat