15. dubna 2020

Dobré ráno – napsala Anastasia Korliuga

Horko. V mozku zaznívá jenom jedno slovo: horko! Nemám čím dýchat. Mamina tvrdila, že si po operaci užiju vesnický život. Teď o tom velice pochybuji. Otevřu oči a nic. Zázrak se u mě ještě neobjevil. Setřepu ze sebe zbytky spánku a pochopím, že jsem pod peřinou, dekou a navíc oblečená. No jasně, topení tu nefunguje. Nakonec dám vše pryč. Cítím chladný vzduch v pokoji a podle kapky vlhkosti a čerstvosti si říkám, že je brzo ráno.
Horkou rukou potáhnu po měkkých chloupcích na dece a konečky prstů se dotknou záchranného hrnečku se studenou vodou.

Jemným pohybem, sotva slyšitelným, někdo skočil na postel a přibližuje se ke mně. Opatrnými a lehkými kroky. Podle toho mi dochází, že to je Mourka.
Postupuje od pat ke kolenům. A teď se zastaví na mém boku. Proč nevydá žádný zvuk jako vždy, když oznamuje svůj příchod?! Dnes je divná. Tvářím se, jako kdybych si jí nevšímala. Opakovaně nahmatám hrnek a napiju se. Další výhoda života na vesnici spočívá v dobré vodě, v tom s mamkou souhlasím. Tlapky skáčou po břichu, kráčejí ke hrudníku. Čím to smrdí? Opatrně ji odstraním. Ale ještě stihne pustit něco malinkého na mé rameno. Co to…? Teplé, měkoučké… smradlavé… mrtvolka? Aaachh… prosím, ne! Chcíplá myšička není vhodným popřáním dobrého rána. Bože, honem to dát pryč. Za ocásek a pryč z postele. Kloužu na podlahu, začne zvonit budík, spěchám a nestíhám přepočítat kroky k oknu. Pět, šest… Auuu, okno! Parádička. Vyhodit a je to.
Na cestě zpátky jsem zjistila, že do postele je osm kroků. Vypnout dotykový budík trvá minutu. Do té doby posloucháš ten protivný zvuk. Sejít dolů po čtrnácti schodech a neuklouznout, nahmatat konvičku a, samozřejmě, zakopnout o kočku. Čím dál častěji si uvědomuji, že zrak by mi neuškodil.
Další dobré ráno po přestěhování se už rozjelo.



Žádné komentáře:

Okomentovat