16. dubna 2020

Moje babička - napsala TaTáňa Zouharová

Babičku jsem vždycky měla z celé rodiny nejradši, i když moje sestra se jí bála. Byla dámou, která chodí vždy v černých dlouhých šatech a odpoledne pije čaj.
Občas se k ní na čaj sešly přítelkyně z města, občas šla ona za nimi. Bylo to něco jako rituál – to pití čaje. Nalila si ze samovaru horký černý čaj a pak do něj přidala černé sladké višně.
Sedávala jsem v salonu na zemi a sledovala ji, jak pomalu ten čaj upíjí a zakusuje k němu sušenku. Dodnes je mi záhadou jak to, že na černých šatech nikdy nemá ani drobeček.

Babička obývala horní patro našeho domu, tedy vlastně jejího domu, zdědila ho po prvním manželovi. Měla celkem čtyři a všechny přežila.
Já jsem osobně neznala ani jednoho, ale na půdě jsem našla všechny urny. Vyskládané pod skleněnými poklopy vedle starého stroje na šití a krejčovské panny. Nikdy o nich nemluvila. Ale občas vytáhla staré rodinné album a pak si prohlížela malé fotky v sépiových barvách. Ukazovala mi své sestry, které se přestěhovaly až za oceán a své rodiče.
To album bylo to jediné, co rodiče zachránili, když museli po svrhnutí cara utéct z vlasti. 
Jednou jsem za ní přišla a slyšela jsem ji z koupelny. Klíčovou dírkou jsem viděla oblečení na dřevěné židli a ji ve vaně – kůži měla posetou kousky levandule a hlavu opřenou o okraj. Překvapilo mě to, nikdy jsem si ji nahou nedovedla představit, jako by ty černé šaty byly její tělo.
Se znuděným výrazem ve tváři, jako by ji už dávno omrzel život, si broukala. Kolena měla vystrčená z vody – vana byla pro její nohy moc krátká.
Najednou se pohnula, vzala kostku fialového mýdla a začala se důkladně umývat. Později se mi svěřila, že levanduli k smrti nenávidí. 
Za několik dní jsme ji našli v té vaně mrtvou.
Nikdo nevěděl, proč to udělala, ale ve tváři měla přesně ten samý výraz.

Žádné komentáře:

Okomentovat