Úchyl - napsal Zdeněk Hart

„Holky, slyšely jste to? Řádí tady nějakej úchyl. Dokonce v naší čtvrti v Praze 6. Prý si vytipuje v tramvaji nebo v metru nějakou ženskou a sleduje jí až k bytu. Pokud je tam trochu temné místo, nalepí se na ní, začne jí osahávat a říkat oplzlé a uslintané řeči. Hrůza! To kdyby mě potkalo, tak se zblázním,“ povídá ve sborovně školy Jana, kde učí.
„Je fakt, že něco podobného jsem slyšela, ale loni v létě,“ odpovídá její kolegyně a ostatní pokyvují hlavami a poslouchají.
Po práci ze školy přijela Jana domů a zopakovala manželovi, co sama říkala ve sborovně kolegyním.

SOUČASNÉ TECHNOLOGIE A JÁ - napsal Zdeněk Hart

Jsem jedním z těch šťastných jedinců, kteří prošli životem bez této digitální exploze, a pamatuji si na doby, kdy bylo tempo života pomalejší a jednodušší. Při pohledu na současné technologie se mi někdy zdá, že jsem se ocitl ve sci-fi filmu.
Začnu tím, že se mi všichni lidé kolem mě zdají posedlí svými chytrými telefony. Všude vidím ty malé obdélníčky, které jím ovládají život. Jejich hlavy jsou skloněné dolů, jejich oči jsou přilepené na displeje.

Jak mi uletěla husa - napsal Zdeněk Hart

„Tak Karle,“ obrátila se na mě Jana, když mladí ráno odešli. „První kolo máme za sebou. Teď jenom musíme vymyslet, co slavnostního uděláme k obědu. Co bys navrhoval?“

Abyste rozuměli, můj syn Tomáš chodí s Lenkou a Lenka je často u nás doma. Téměř už patří do naší rodiny. Je sympatická, milá a jsme rádi, že si Tomáš našel právě ji. Když s námi Lenka seděla u snídaně, moje manželka Jana, se jí zeptala: „Co kdybychom někdy pozvali tvoje rodiče, Lenko? myslíš, že je to dobrý nápad?“

Lenka se usmála: „Maminka o tom již také mluvila. Oba s tatínkem, by byli určitě rádi, kdybychom se všichni seznámili.“ 

A tak jsme se domluvili, že přijdou. 

NA HŘBITOVĚ - napsal Zdeněk Hart

„Útočník znovu udeřil. Okradl a těžce zranil na hřbitově staršího muže, který po převozu do nemocnice zemřel.“ A čtu dál z novin krajského Deníku. „Za poslední dva měsíce je to již čtvrtý útok asi dvacetiletého násilníka, který s nasazeným boxerem starším, osamělým lidem na hřbitově, způsobuje těžká zranění. Policie již má popis a je pachateli na stopě. Prosíme občany, aby návštěvy na hřbitově omezili jen na návštěvy nejnutnější a řídili se pokyny Městské policie.“

Noviny jsem zavřel a přemýšlím, jak to udělám s dnešní návštěvou hřbitova za svojí Růženkou. Vždyť dneska máme šedesátileté výročí svatby.Jsem už deset let vdovec a zvykl jsem si mojí milovanou Růženku navštěvovat několikrát týdně.

Evička - napsal Zdeněk Hart

„Tatínku, kdy už přijde maminka z práce?“
„Neboj, už brzy. Ještě si zahrajeme jednou Člověče a už tady bude. Uvidíš! Tak honem připrav figurky a hrajem.“
Crrrrrr! Crrrrr! „Vidíš už je tady.“
„Mamííí...“ a Evička běžela ke dveřím. Hanka otevřela a dcerka jí skočila do náručí.
„Mami, kde si byla tak dlouho?“
„Ále, to víš, v práci máme blázinec, děláme uzávěrku a tak tam musím být dlouho, abych to měla brzy hotové. Jste po večeři?“

Příliš mladá manželka - napsal Zdeněk Hart

„Ukliď ze stolu, vyluxuj, umej koupelnu a záchod, já běžím do práce, začínáme za celé čtvrtletí dělat dépéháčko. Stáhni prostěradla, povlečení a dej to do koupelny, ty bys to stejně nevypral, ty neumíš zapnout ani pračku. Jó, ještě dojdi nakoupit a něco si udělej k obědu, talíře dej do myčky a zapni jí. Já běžím.“
Bum. Dveře se zavřely a je ticho. Klid. Klid na kávu, na koláč, který jsem včera upekl. Všechno jsem udělal, uklidil, umyl, dojel nakoupit a konečně můžu jít na zahradu dělat práci, kterou mám rád.

Divadlo - napsal Zdeněk Hart

Každý továrník na světě, hoteliér nebo živnostník se snaží vydělat velké peníze, ale pak také chce, aby po něm zbyla nějaká vzpomínka, nějaká stopa, když už nemůže být nesmrtelný. Velká většina továrníků a živnostníků právě proto podporuje různé spolky, sportovní nebo společenské.A ne jinak to bylo v Praze před druhou světovou válkou.

DOVOLENÁ NA SARDINII - NAPSAL ZDENĚK HART

Na letiště je přivezl otec Zuzany a v hale se s nimi loučil. „Holky, máte před sebou krásnou dovolenou, tak si jí užívejte, ať se vám nic nestane a hlavně všechno dělejte s rozmyslem. Rozumíme si?“ 

„Tati, my víme, co nám chceš říct, my ti rozumíme, ale už jeď, ať nemusíš platit parkoviště. Děkujeme a jak budeme na místě, zavoláme. Ahoj!“ A dala mu pusu. 

„Tak si to užívejte.“ 

Všichni se rozloučili a zamávali si.
„Vzhůru do oblak,“ nadšeně vykřikovala Dana. 

„Samy bez dozoru“, přidávala se Věra. 

„Jsme ještě v Praze, tak klídek“, uklidňovala je Zuzka. 

Byly to kamarádky od školy, a i když pracovaly každá jinde, často se scházely. Čekal je týden na Sardinii.
Na letišti v Algheru již měly připravené auto z půjčovny a podle navigace dojely do kempu. Ubytování se jim líbilo, kuchyňka malá, ale plně vybavená a k moři, co by kamenem dohodil. 

Zkouška dospělosti - napsal Zdeněk Hart

„Jano, to byl tedy mejdan, to byly narozky. Ale viděla jsi Verču? S tím starým chlapem?“ povídá Eva. Spíš ale slova drmolí a plete se jí jazyk v puse z alkoholu, který včera na oslavu Janiných šestnáctin vypily.
Jana pomalu otvírá oči a rozhlíží se: „Kde je? A přišla s námi do chaty?“

„Já vím, že jsem na ni volala, že odcházíme. A ona říkala, že si dojde na záchod a dožene nás. Pak ale přeci přišel Pavel, že jede domů a jestli chceme, že nás hodí na křižovatku. Do chaty jsme se dostaly, ani nevím jak… ale na Veroniku si nevzpomínám.“

KAMILA - napsal Zdeněk Hart

Dneska je tedy den. Autobus mi ujel před nosem, a tak budu muset čekat nejméně půl hodiny, než přijede další. U lékaře jsem byl objednaný na 9.30 hodin, ale na dveřích ordinace visí nepřehlédnutelná cedule: „POŘADÍ PACIENTŮ URČUJE SESTRA“. Sestra mě zavolala v 10.15 hodin.
A takové podobné situace prožívám skoro každý den. V Lidlu je zase fronta u pokladen, venku slunce pere přes 30°C a je nesnesitelné vedro.

O předvádění, Neckářovi a razantních škrtech (gratulace k narozeninám) - napsal Zdeněk Hart

Dana a Zdeněk při autorském čtení na Dobešce

Milá Dádo, milí příbuzní, vážení přátelé, ale samozřejmě i ti, co se ještě nevážili, a všichni zde přítomní. Milá Dádo, přejeme Ti, abys byla stále milá, krásná, zdravá, čilá a pracovitá. 

No, hezky si to napsal Zdendo! Tak, dál, pokračuj!

Když jsem chodil za Bohunkou a jak my pamětníci říkáme, když jsem si ji namlouval a vztah začínal být vážný, takže už jsem chodil i do rodiny, Bohunka dostala za úkol přivést holky, rozuměj holky Emingerovy ze Senohrab do Benešova. Takže jsme pro ně jeli spolu. 

BÁSEŇ COVIDOVÁ - napsal Zdeněk Hart

A teď všichni pozor dejte, 

sedněte a poslouchejte.

Jednou takhle z rána, 

probleskla ta zpráva.
Prý tam někde v Číně, 

tisíc lidí stůně.
Je to hodně nakažklivý, 

rychle se to šíří,
už to všichni pozorujou, 

že se to k nám blíží.

Strašný virus už je tady, 

léky prý ho nezastaví.
Ministr s tím má moc práce, 

takže zavře restaurace.

Prase v kasárnách - napsal Zdeněk Hart

„Soudruhu veliteli, co kdybychom si tady ze zbytků na rotě vykrmili prase a udělali zabíjačku? Mám možnost ho levně koupit u nás ve vsi,“ navrhl Franta, vojín z Bechyňské posádky. Psal se rok 1960. Počítal s tím, že by se na pár dní dostal domů.
Poručíka Studničku to zarazilo, ale nebyl proti.

Vyznání a přání - napsal Zdeněk Hart

„Má mě rád, nemá mě rád…?“ pamatujete si, milé dámy, na tu dětskou říkanku, při které jste trhaly okvětní lístky kopretiny? 

A když vyšlo „Nemá mě rád“, tak jste vzaly jinou kopretinu a znovu jste trhaly, až vyšlo „Má mě rád“?

Uprchlík - napsal Zdeněk Hart

„Hele kluci, já jdu dneska z práce o chvilku dřív. Se šéfem to mám domluvený. Zítra tu budu dýl. Dneska chvátám domů.“
„Počkej, tohle ti přečtu, to je hrozný: Uprchlíci. V Německu jeden afgánský uprchlík z Pákistánu vytáhl pistoli a začal střílet v baru. Hele a další. Ve Švédsku přestali uprchlíkům dávat azyl.“
„Tady snad uprchlíci nejsou? Nebo jsou?“
„Jsou, ale málo.“
„Kluci já už musím jít, abych stihnul vlak. Tak, zítra, čau.“

Odpolední vlak je plnej, jako obvykle. V kupé seděj dva kluci a dvě holky, takže sem se vejdu. Ani si nevšimli, že jsem k nim přistoupil. Všichni koukají do svých mobilů. Nikdo ani nezvedne hlavu, když pozdravím. Prsty jim lítají po klávesnici. Píšou nebo hrají hry. Sednu si ke dveřím a trochu je otevírám, protože je tady vydýchaný vzduch a děsný horko. Mám výhled do uličky a tak sleduju přicházející lidi. No támhle ten, doufám, že si k nám nesedne. Vypadá jak, no přesně takovej, o kterých kluci dneska četli v práci.

Svatba - včera švestky, dnes slivovice - napsal Zdeněk Hart

Milá nevěsto a milý ženichu,
dnes jste tedy stvrdili svůj slib Pravdy a lásky tak, jak jste krásně napsali ve svatebním oznámení. Včera jste byli jen kluk a holka, co spolu chodí, a dneska jste pán a paní - manželé. Jaký je mezi tím rozdíl? Včera a dnes? Samozřejmě žádný. A přece je... včera to byly švestky a dneska je to slivovice. No, a tady už rozdíl je značný.

Carpe diem - napsal Zdeněk Hart

Cvak! Tma. Zavřeno! Zataženo! Zákaz! Hergot, kdo to zamknul? Zhasnul? Zavřel? Zakázal? To je určitě zase ten zatracený covid! Zprávy: Na severu se nakazilo … V domově seniorů … Za den nejvíce pozitivních je v …Nemocnice už nezvládají nápor nakažených, lékaři, sestřičky …
TAK DOST!!! 

Nebudeme pořád číst, poslouchat ty strašný zprávy, které nikomu nedělají dobře. Máme svoje hezké zážitky a vzpomínky. 

Dám vám hádanku. Kde jsme letos byli na první vycházce (nepočítám novoroční Chvojen 1.1.2020)? Uhádli? 

Ženy ve středověku - napsal Zdeněk Hart

„Můj drahý manželi, jistě jsi slyšel o Anežce? A víš co zase chystá?“
 „Poslední dobou slyším jenom o ní. Jenom mluvíš co Anežka udělala? Co Anežka dělá pro lidi? A pořád jenom Anežka, Anežka. A já pro tebe neznamenám nic? Vím, že Anežka zbudovala klášter, že se stará o chudé, já vím že…“
 „Říkáš že víš, že jsi slyšel co všechno udělala. Sám jsi také mocný, ale zatím jsi neudělal nic, nic co by tě velebilo, něco z čeho by všichni měli užitek, něco co by v mých očích bylo tak jedinečné, jako jsi ty sám. Něco na co by lidé v dobrém vzpomínali. Znovu ti připomínám, co dokázala Anežka.“

Co viděl badatel Kořínek - napsal Zdeněk Hart

Ing. doc. RNDr. František Kořínek měl na univerzitě ve svých dvaceti letech první úspěch v biologickém šlechtitelství a už tenkrát dostal mezinárodní studentské ocenění.
Dnes dál zkouší a experimentuje. Hledá význam a vliv některých květin na člověka. Tisíce a tisíce pokusů, práce dvanáct až šestnáct hodin denně mu pomalu přináší výsledky. Konečně se chystá ukončit jeden z posledních výzkumů a uzavřít kapitolu vlivu květin na člověka.


V laboratoři je sám a pomalu přistupuje ke skleněnému zvonu, pod kterým se ukrývá zkoumaná rostlina. Podaří se? Dnes se tedy rozhodne, zda se potvrdí jeho teorie o vlivu květin na člověka. Dnes se rozhodne o dalším způsobu a životě lidstva.

Svatba a co dál, jak vydržet? - napsal Zdeněk Hart

Napsat pár bodů, rad novomanželům, aby jejich manželství vydrželo až do smrti, nebo dokonce napsat desatero pro tento nově vznikající manželský stav je téměř nemožné.
A při tom velice zodpovědné! Napíšete špatně jeden bodík, manželství nevydrží a hned tu máte reklamaci. Jak říkám zodpovědný úkol.
Kdyby to bylo tak jednoduché jako s výběrem dobrého jídla, jó, to by se to radilo.
Chcete-li si pochutnat na dobrém jídle, třeba na bifteku, není nic jednoduššího, než se zeptat řezníka, kde se ta kráva pásla, co žrala a v jakém chlívě vyrůstala. A takto jednoduše si můžete vybrat ten nejlepší, nejšťavnatější kousek.
Ovšem chcete-li si vybrat tu pravou ženu na celý život, to už tak snadné není a při tom je to mnohem a mnohem důležitější, nejdůležitější v životě: