A takové podobné situace prožívám skoro každý den. V Lidlu je zase fronta u pokladen, venku slunce pere přes 30°C a je nesnesitelné vedro.
Vystupuji na Roztylech z metra a v tom jsem ji zahlédl. Krásná štíhlá blondýnka, asi třicetiletá, jde přede mnou. Jistým krokem stoupá po schodech nahoru. V hale trochu znejistí, než opustí prostor metra a vyjde na autobusové nádraží. Šmátrá bílou holí po zemi a hledá štěrbinku, úzký kanálek, drážku pro nevidomé, aby se bezpečně dostala ven. Žlábek jistoty a cestu k samostatnosti.
Přijdu k ní a nejistě a opatrně jí nabídnu, že jí pomohu, ale nevím, bojím se, jak bude reagovat. Otočí se na mě a usmívá se.
„Mám vás vzít za ruku?“ tak nějak neobratně se ptám.
„Né, já se vás chytnu a budu ráda, když mě vyvedete ze dveří.“
Nabídnu jí rámě a ona se okamžitě zaklesne do mojí paže. Jdeme spolu, jako bychom šli do divadla nebo na koncert. Vyjdeme ze dveří a jsme venku na nádraží.
„Já jedu do Benešova,“ říkám, „kam vás mohu odvést nebo chcete ještě nějak pomoct?“
„Jéé, já jedu taky do Benešova z céčka a tam na mě čeká kamarádka,“ říká s úsměvem.
Tak jdeme ještě spolu na zastávku autobusu a najednou se ze stojícího hloučku lidí otočí paní nebo slečna přibližně stejného věku jako „moje“ blondýnka.
Tak jdeme ještě spolu na zastávku autobusu a najednou se ze stojícího hloučku lidí otočí paní nebo slečna přibližně stejného věku jako „moje“ blondýnka.
„Ahoj Kamilo!“
„Ahoj Věrko!“
Obě se pozdravily, objaly, mně poděkovaly a já se pomalu přesunul k autobusu. Smály se, vyprávěly si a byly šťastné, že se potkaly.
Nastoupil jsem, sedl si a pozoroval je obě. Věru i Kamilu. V autobuse seděly kousek přede mnou. Radostně se dotýkaly, držely se za ruce a zřejmě se delší dobu neviděly.
Autobus se rozjel, zavřel jsem oči a začal jsem přemýšlet o sobě a o mých problémech. Jak zase budu muset čekat u pokladny v Lidlu a u doktora, nadávat na politiku, na to, jak je všechno drahý… A venku zase svítí to rozžhavené slunce.
Nastoupil jsem, sedl si a pozoroval je obě. Věru i Kamilu. V autobuse seděly kousek přede mnou. Radostně se dotýkaly, držely se za ruce a zřejmě se delší dobu neviděly.
Autobus se rozjel, zavřel jsem oči a začal jsem přemýšlet o sobě a o mých problémech. Jak zase budu muset čekat u pokladny v Lidlu a u doktora, nadávat na politiku, na to, jak je všechno drahý… A venku zase svítí to rozžhavené slunce.
