Odmítnuté slovo - napsala Lada Bartošová

Zaklonil hlavu a zvedl ruce k nebi. Cítil, že tentokrát všechno dobře dopadne. Sebral stoh papírů hustě popsaných z obou stran a několika poklepy z nich vytvořil úhledný, co do počtu stran úctyhodně vyhlížející svazek. Napil se vychladlé kávy a začal se připravovat na cestu. 

S neuvěřitelně uspokojujícím pocitem kráčel ulicí. Kochal se kvetoucími stromy, vnímal vůni jarního vzduchu, všiml si úchvatných fasád domů, které dřív bez povšimnutí míjel – bez radosti, bez vděčnosti. Teď však šel ulicí jako spisovatel.

Vajíčka - napsala Kateřina Dobrovolná

Líně si protáhnu všech mých osm nohou a rozhlédnu se po pokoji. Co se to děje? Takhle pozdě večer tu už dlouho nebylo tolik halasu a ruchu...

Jak by řekl pán domu – bordelu. Všichni dvounožci běhali sem a tam. Řvali, jako když je na nože berou. „Hoří, hoří!“ Dneska je tu tepleji, než obvykle. Nejspíš to mě taky probudilo… Pozoruju všechny obyvatele domu – pána s velkým pupkem a rudými trenkami na půl žerdi, jeho služku s natáčkami ve vlasech a v kdysi bílé oprané noční košili s kytičkami, i jejich dva klony –

Tanec s osudem - napsala Andrea Orságová

Zavírám oči a zaposlouchávám se do melancholické hudby doléhající do síně z vedlejší místnosti. Najednou mám chuť nechat se jí unášet jako listí ve větru, jako loď ve vlnách. Zvuk houslí mi napovídá svou melodií, zatímco svými prsty ladně kreslím náhodné obrazce ve vzduchu. Každým dalším taktem se mé pohyby zdůrazňují a získávají na síle. 

Jedna otočka. Druhá. Třetí. 

Aniž bych si rozmyslela další krok, mé nohy mě nesou přes celý sál a zase zpět v rytmu pomalého valčíku. Po chvíli ztrácím pojem o čase a nechávám se intuitivně vést hudbou. Zachytím svůj odraz v zrcadle, které lemuje celou jednu stěnu, a přistihnu se, jak se usmívám.

Paralelní světy - napsala Vendula Beaujouan Langová

„Ahoj Maxi, prosím tě, musím tě naléhavě vidět!´“ Max je v rozpacích. Karlin hlas v telefonu neslyšel už pár měsíců a najednou zní nějak unaveně. Vždycky byla plná života, proč to mdlé zabarvení? To není jen tak.
„Karlo, rád tě uvidím. Klidně zítra kolem oběda!“
„Budu na tebe čekat v hotelu Mariott na nábřeží jako kdysi? Já vím...ale prosím tě, tentokrát neříkej ne.“ snaží se působit přesvědčivě.
Sice si slíbil, že do toho hotelu už nevkročí, ale Karlina odhodlanost a společné vzpomínky způsobí, že nedokáže odmítnout. „Dobře, tak v jednu tam.“

--------------------

SYN ZASE NĚKDE FLÁMUJE - NAPSALA HANA HERMANOVÁ

„Prosimtě, uklidni se, Maruš, je mladej, tak divočí. To já jsem v jeho věku někdy nepřišel domů tři dny.“ 

Marie je úzkostlivá, úplná máma kvočna. Ještě, že má Roman mě. Kdo by ho jinak naučil rybařit, řídit auto, boxovat a nevyšilovat, všechny tyhle chlapský věci. 

Jenže Roman je spíš po Marii, skleníková květinka. Je pravda, že na něj nemám moc času, ale já se musím votáčet a živit rodinu, jednou to Roman pochopí, až bude mít vlastní děcka. 

Ježíš, jak mě ta Marie rozčiluje, jak tady nervózně popochází, zase má to svý zlý tušení, pořád má zlý tušení, kdyby se jen jedno procento naplnilo, je už Roman tak desetkrát přejetej, utopenej, zamordovanej a ještě k tomu na drogách. Úplně tu nervozitu přenáší na mě. Radši si otevřu jedno Radka a pustím si bednu. 

Zprávy, zívačka. Zase volba prezidenta, jděte s tím už někam, jako by se tím něco změnilo, jestli tam bude sedět tenhle nebo tamten.

Smrt v hotelu Ráj - napsal Martin Tomášek

,,Ahoj kámo. Nuda co?" oslovila mě mužatka, která si přisedla na barovou stoličku vedle mě.
,,Nepůjdeme radši ke mně a neužijeme si večer po svém?"
,,Co ten babochlap po mně chce?" pomyslel jsem si.
,,Díky za nabídku, ale nemám zájem," odpověděl jsem a myslel si, že ten hermafrodit se zvedne a s grácií sobě vlastní zmizí a já tady budu moct dokončit svoji sebedestruktivní opileckou misi. To jsem se ale hrubě spletl...
,,Á vidím, že do sebe kopeš jednoho panáka za druhým. Děje se něco?"
Znechuceně jsem se na něj podíval a kopl jsem do sebe zbytek panáka a prázdnou skleničku jsem poslal skluzem barmanovi po pultu a on ji bez nejmenšího problému na druhé straně chytil.

MUŠKÁTOVÝ RAUŠ - NAPSAL MICHAL HEJNA

Hele, znáte tu písničku Rope od Foo Fighters? To je ta, jak je na konci ten dlouhý kytarový riff. Kousek bych vám zazpíval, ale v mém podání byste to asi stejně nepoznali.
Proč o něm mluvím?
Předevčírem seděl Green v křesle a vypadal zase pěkně zkouřenej. V poslední době měl ten materiál až moc silnej. Ve středu jsme si zahulili před odpoledními přednáškami a místo fyziky jsem ležel v půli cesty mezi bytem a báňskou na lavičce a dvě hodiny koukal, jak mi před očima poskakuje park.

VRÁTNÁ - NAPSAL JIŘÍ WILSON NĚMEC

 Je fajn, když je do čeho píchnout. Není tak dávno doba, kdy Roman čekal na telefon nebo „mejl“ se zakázkou jako na spásu.
Naštěstí se situace zlepšila. Právě teď jede do železáren až za Ostravu izolovat padesátimetrové potrubí v pětimetrové výšce. Žádná příjemná práce. Je prosinec, končí předvánoční týden, roury jsou venku. Od Islandu fučí jako blázen, teplota olizuje nulu zespoda, padá namrzající déšť. K ideálním podmínkám daleko. Ale práce je práce, a když je slušně zaplacená, je rád, že je.
Železárny jsou moloch. Město ve městě. V devět dopoledne přijíždějí na vrátnici se spuštěnými závorami. Roman vystupuje z auta a jde ohlásit sebe a dva kolegy, se kterými se o zakázku dělí.
„Dobrý den. Jsme izolatéři a jedem na montáž. Budeme tu izolovat potrubí.“

Evička - napsal Zdeněk Hart

„Tatínku, kdy už přijde maminka z práce?“
„Neboj, už brzy. Ještě si zahrajeme jednou Člověče a už tady bude. Uvidíš! Tak honem připrav figurky a hrajem.“
Crrrrrr! Crrrrr! „Vidíš už je tady.“
„Mamííí...“ a Evička běžela ke dveřím. Hanka otevřela a dcerka jí skočila do náručí.
„Mami, kde si byla tak dlouho?“
„Ále, to víš, v práci máme blázinec, děláme uzávěrku a tak tam musím být dlouho, abych to měla brzy hotové. Jste po večeři?“

HLAVNĚ NEKŘIČ - NAPSALA LINDA HÁJKOVÁ

„Já nevím, Joshi.“
„Nech už toho, Charlotto!“
„A je to dobrý nápad?“ zatahám ho za rukáv.
„Jasně že je! S klukama to tak děláme pořád!“ vrazí mi proutěný košík a přidá do kroku.
„A... a pan Stevenson to ví?“ popoběhnu za ním.
To ho rozesměje. „Zbláznila ses, víš jak nám říká?“ zvážní.
„Jak?“
„Říká, že jsme zkurvený negři.“

VEČÍREK - napsala Zuzana Kratochvílová

„Tati, půjčíš mi dnes prosím auto?“ zněla Evy prosba, když odcházela do práce. „Máme vánoční večírek a neměla bych se jak dostat domů.“
„Evičko, já ti nevím. Ještě nejsi úplně vyježděná a chceš jet v noci a navíc v zimě sama?“
Do toho se přidala maminka: „Copak v noci a sama, ale po vánočním večírku? Ty snad nebudeš pít alkohol?“
„Jenom si připiju a pak už pít nebudu. Máme tam bezva partu lidí, tak je zábava i bez alkoholu.

Dopis do nebe - napsala Linda Hájková

Srpen 1943, Osvětim

„Psst.... dědo? Dědo, jsi vzhůru?“
„Jacobe,“ proberu se a prudce vstanu na nohy. Zaskuhrám bolestí, ztratím rovnováhu a upadnu na dřevěná prkna se zbytky slámy na kterých jsem usnul.
„Jacobe...“ pokusím se znovu zavolat chlapcovo jméno, ale nedostatek slin v ústech mi v tom brání. V baráku panuje klid, jen někdo občas zakašle, ale Jacob to není. Je pryč.