Zavírám oči a zaposlouchávám se do melancholické hudby doléhající do síně z vedlejší místnosti. Najednou mám chuť nechat se jí unášet jako listí ve větru, jako loď ve vlnách. Zvuk houslí mi napovídá svou melodií, zatímco svými prsty ladně kreslím náhodné obrazce ve vzduchu. Každým dalším taktem se mé pohyby zdůrazňují a získávají na síle.
Jedna otočka. Druhá. Třetí.
Aniž bych si rozmyslela další krok, mé nohy mě nesou přes celý sál a zase zpět v rytmu pomalého valčíku. Po chvíli ztrácím pojem o čase a nechávám se intuitivně vést hudbou. Zachytím svůj odraz v zrcadle, které lemuje celou jednu stěnu, a přistihnu se, jak se usmívám.
