Poprvé v pitevně - napsala Andrea Orságová

Obraz Anatomie doktora Tulpa od Rembrandta 

Sotva umíme pojmenovat jednotlivé hrbolky a zářezy na kostech, už nás ženou s pinzetou a skalpelem v ruce k pitevním stolům. Nemilosrdná zkouška ohněm, tak se tomu také někdy říká. 

Prodírám se davem a chodbou zní tlumené rozhovory, které však postupně utichají, neboť se každý začíná ztrácet ve vlastní nervozitě a očekávání. 

Desítky studentů lékařské fakulty se nyní chystají poprvé vkročit na pitevny a setkat se tváří v tvář smrti. Anatomické pitvy se konají ihned od třetího týdne prvního ročníku medicíny nejspíš z praktického hlediska – tedy aby ti nešťastníci, co tu zjistí, že učení o živých na mrtvých asi není pro ně, neztráceli čas a netrápili se zbytečně.
Konečně se dostávám před dveře s číslem mého kruhu a rozhlížím se po tvářích mých nových spolužáků, nebo jak jsme si po prvním testu z anatomie začali říkat, spolutrpitelů. Někteří rozpačitě přešlapují na místě a pravděpodobně zvažují, zda by si někdo všiml, kdyby se ještě na poslední chvíli vypařili, zatímco jiní si zachovávají svou hrdou fasádu a vtípky odlehčují napjatou atmosféru.
Nervózně si narovnám límeček od čistě bílého pláště a zhluboka se nadechnu. Vzpomínám na historky, které nám vyprávěli starší medici o studentech, co při pohledu na tělo vyzvrátili obsah svých žaludků, aneb latinsky vomitus, nebo dokonce omdleli a u toho se praštili do okcipitálky. Pousměji se při vzpomínce, že ještě před třemi týdny jsem nevěděla, co to os occipitale je, ani kolik v sobě má otvorů, a teď bych to dokázala odrecitovat, i kdyby mě vzbudili o půlnoci, přesně jak to po nás žádá náš profesor anatomie.
Poslední vteřiny, než se otevřou dveře trávím tichou modlitbou, abych nenásledovala příkladu oněch útlocitných mediků, ale jakmile mě do nosu praští hustý zápach formaldehydu, zapomínám na veškerá má zbožná přání a zoufale chytám za rukáv spolužačku stojící vedle mě.
Ta se na mě podívá s hrůzou v očích, zašeptá: „Kdyžtak mě chytej!” a jako obětního beránka mě postrčí první ke dveřím. 

Postupně všichni v posvátné tichosti vstupujeme do místnosti a vzápětí litujeme, že jsme ignorovali směšné rady o namazání tygří masti pod nos, neboť onen pověstný zápach se stává téměř nezvladatelným.
Uprostřed pitevny, kterou všichni známe z filmu Básníci, stojí oválný stůl z mramoru, na kterém leží tělo. Cítím, jak mi divoce buší srdce a zrychluje se mi dech. 

Hlavně neomdli. Přikazuji sama sobě a odvažuji se přistoupit blíže. Leží před námi postarší muž, který se před svou smrtí rozhodl, že své tělo daruje vědě, aby se na něm budoucí lékaři mohli naučit všechny svaly, cévy, nervy a orgány, a díky tomu v budoucnu mohli zachraňovat životy.
Pro mnoho z nás je to první setkání se smrtí, a proto už nyní většina v duchu plánuje, že naše první kroky z anatomického ústavu povedou do proslulé medické hospody Mrtvá ryba, kde už desítky let tradičně každý student zapíjí svůj první popitevní splín.
Zatímco se studenti ztrácí ve svých myšlenkách a počátečních dojmech, přichází profesor a spokojeně si nás prohlíží.
„Letos žádný odpadlík? Výborně, můžeme začít.”