S neuvěřitelně uspokojujícím pocitem kráčel ulicí. Kochal se kvetoucími stromy, vnímal vůni jarního vzduchu, všiml si úchvatných fasád domů, které dřív bez povšimnutí míjel – bez radosti, bez vděčnosti. Teď však šel ulicí jako spisovatel. Se shovívavým úsměvem nad sebou samým vzpomínal na minulost, která skončila teprve před pár hodinami, kdy se tím nádherným titulem „spisovatel“ ještě nemohl pyšnit. Představoval si, jak nadšeně bude jeho rukopis přijat.
Viděl před sebou editora, jeho rozzářený výraz a slyšel slova chvály a úžasu: „Ten příběh je neuvěřitelný. Dan Brown bude blednout závistí. Jen škoda, že ti vyfoukl ten lákavý název – Tajemství všech tajemství.“
Ale i ten jeho – Slovo za slovy – přece není marný. Příběh knihy se mu začal znovu odvíjet v hlavě.
A pak se najednou uprostřed kroku zastavil. Jasná myšlenka mu prolétla hlavou – a zároveň tělem – jako břitva. Touha! Ježíšmarjá, „Touha“ přece nemůže být to hlavní slovo. To není dost! Co si, kruci, myslel? Že tím porazí Dana Browna? Že lidstvo oněmí v šoku nad jeho trapným odhalením, že počátkem všeho je „touha“?
Spisovatel se zhroutil uprostřed chodníku a ani se nepohnul, když do něj lidé naráželi a s nelibostí se po něm ohlíželi. „To je fiasko. Musím to přepsat.“
Otočil se na patě a rozběhl se zpátky domů.
Když ne touha, tak co? Co je ta základní lidská motivace? Co nás žene vpřed? Taková filozofie! To přece nemyslí vážně! Kant, Nietzsche, Freud – ti na to nepřišli. A on se chtěl pustit do něčeho takového? Má to vůbec přepisovat? 500 normostran! Psal to tři roky.
A pak váhal, jestli to vůbec někomu ukázat. Zalil ho hluboký příval hanby, až se mu podlomila kolena. Vzduch ztěžkl, stromy potemněly kouřovou clonou pochybností, která mu zastírala zrak. V úplné temnotě se dopotácel domů a vyšplhal čtyři patra až ke dveřím svého malého kamrlíku. Jak radostně a plný optimismu z něj před dvaceti minutami odcházel! Jak si věřil! Jak nádherný pocit prostupoval celé jeho tělo… Anebo to přece jen není tak slabé?
Možná by to měl aspoň zkusit. Bylo by dobré slyšet něčí názor. Mohl by zajít za Silvou – tolikrát mu říkala, že se nemůže dočkat, až to vyjde. Ta to ale určitě nebude číst z papírů – kde by na to vzala čas? Je to špatné. Jsem prostě břídil. A najednou ho to napadlo.
Pocit touhy znovu zaplavil jeho mysl.
S lehkým úsměvem na rtech přistoupil k oknu, dokořán ho otevřel, lehce se předklonil – a uvedl své tělo do pohybu. Neslyšně a toužebně dopadlo o čtyři patra níž – na betonový dvorek.
O dva měsíce později seděla Silva v ratanovém křesle a upřeně sledovala šedovlasého muže. Ten vzhlédl a zadíval se jí zpříma do očí.
„Co si o tom myslíte? Je to dobré, že?“
„Je to skvělé,“ odtušil editor a zakroutil hlavou.
„Ta myšlenka, to uchopení – je to převratné. To se bude překládat. Tomuhle čeština nebude stačit.“
Silva se usmála.
„Jsem tak ráda, že to říkáte. Nechápu, proč s tím tak váhal. A proč to udělal…“
„To víte, velký spisovatel,“ povzdechl si editor, sebral stoh hustě popsaných papírů a několika poklepy ze všech stran z nich vytvořil úhledný a co do počtu stran úctyhodně vyhlížející svazek.
Zadání:
Napište příběh na téma V HLAVNÍ ROLI UMĚLEC.
