Iguazú: Setkání se syrovou krásou přírody na procházce mezi stovkami vodopádů - napsala Jana Venzlů

Vodopády z brazilské strany

Miliony návštěvníků ročně míří na jih Brazílie a sever Argentiny, aby mohli na vlastní oči vidět sílu vody, která se řítí do hloubky až sedmdesáti metrů. Vodopády Iguazú ohromují svou šířkou a zaslouženě figurují na Seznamu UNESCO.

Na hranici tří států
Země se pohnula a vytryskla z ní láva. To se stalo před 130 miliony let. Nyní stojím na místě zvaném Marco das tres Fronteiras. Půda pode mnou je brazilská, ale na dohled jsou břehy Argentiny a Paraguaye.

Pohled na řeku Iguazú od vyhlídky nad Ďáblovým chřtánem.

Turisté stojí frontu na místě zvaném Marco das tres Fronteiras
ve městě Foz do Iguaçu, aby si mohli udělat fotku
s cedulí značící hranici Brazílie, Argentiny a Paraguaye.

Sleduji turisty, jak poslušně stojí ve frontě, aby si mohli udělat fotku s cedulí s názvy všech tří států a s výhledem na soutok řeky Iguazú s řekou Paraná. Právě tady začala padající voda drolit čedič a vrývat se do vychladlých lávových vrstev. Od té doby ustoupil okraj tohoto zlomu o 23 km proti proudu řeky a vytvořil hřmící vodní dílo, vodopády Iguazú.

Přes hranice do Argentiny
Moje ubytování Pousada Chris Garden leží hned vedle státního přechodu v Brazilském městě Foz do Iguacu. Bytná Chris mi připravila nejlepší Pao du Quijo, sýrový bochánek z tapiokové mouky, co jsem doposud jedla, a poslala mě na hranice zkratkou. 

Oblíbenou snídaní Brazilců
je sýrový bochánek
zvaný portugalsky Pão de queijo.

Procházím zarostlou širší struhou a dle odpadků soudím, že tu občas i někdo bydlí. Poučena si vyřizuji výstupní razítko a místním autobusem projíždím pasovou kontrolou.
Argentinský Národní park Iguazú je rozlohou menší než jeho brazilská část, nachází se tu ale 2/3 všech vodopádů. Procházím se po železných lávkách přímo nad vodopády. Od doby, kdy tudy projížděli Zikmund s Hanzelkou zmizelo víc jak 95 % Atlantského pralesa. Stal se tak oblastí, kterou vědci nazývají hotspots neboli horká místa biodeverzity. Jeho zbytky chrání národní park zařazený v roce 1984 na seznam světového dědictví UNESCO. 

U obelisku, který značí brazilskou
hranici, předvádějí při západu slunce
tanečníci typické argentinské tance.

Další část horního okruhu mě vede nad řekou a pralesem. Zaslechla jsem průvodce, jak říká, že tu žili aligátoři, ale už tu nejsou.

Legenda o vzniku nejpůsobivějšího místa vodopádů
Vracím se zpět ke stanici a podél kolejí vlaku vyrážím na cestu k Ďáblovu chřtánu. Od výstupní zastávky už musí pěšky i ti, kterým se při chůzi po železné lávce nad řekou podlamují kolena. Tady člověk vidí, odkud se bere všechna ta voda. Síla, s jakou padá dolů do chřtánu, je ohromující. Voda tříštící se níže vytváří tajemnou až démonickou mlhu. Přírodní chrám. Podle legendy původních obyvatel kmene Guaraní se hadí bůh řeky jednoho dne zamiloval do mladé dívky. Ona ale měla jiného. Rozhodli se, že spolu před bohem uprchnou na kánoi po řece. Bůh je pronásledoval, ale stále mu unikali. To ho rozběsnilo, tak řízl do země právě tady, kde teď stojím a zírám do hloubky 80 metrů. Chlapec spadl na bahnitý břeh řeky na brazilské straně. Bůh ho proměnil ve strom a dívku ve skálu na argentinské straně. Takto chlapec nikdy nemohl dosáhnout na svou nevěstu.

Garganta del Diablo česky Ďáblův chřtán je největším vodopádem
v soustavě vodopádů Iguazú. Přes vodní tříšť není na jeho dno vidět.

Sumec plave mezi lávkami
v horní části vodopádů.

Různé druhy motýlů si pochutnávají
 na svačině, kterou pro ně připravili
 pracovníci parku Parque das Aves.

Život kolem vodopádů 
Cestou zpět se mi podaří zahlédnout říční želvy a velké ryby. Tady na horním toku žijí jiné druhy než v řece pod vodopády. Kolem záchodků lítá spousta motýlů. Je tam hodně soli, jak jsem si přečetla na jedné z ce

dulek. Údajně vyhledávají i místa, kterých se dotýká lidská ruka. I přesto, že je lístek na vlak v ceně vstupenky do parku, vydávám se zpět opět pěšky. Znavená si v občerstvení koupím 3 kusy empanadas za v přepočtu zhruba 160 kč. Vegetariánská verze je taková marná. Chutná jako tráva.
Vydávám se na téměř 2 km dlouhý spodní okruh. Po lávkách a schodech procházím džunglí a tu a tam se mi otevře výhled na vodopády. První výlet pro turisty zorganizoval na konci 19. století spolu se svými kolegy italský průzkumník Carlos Bosetti. Vodopád po něm pojmenovaný je téměř na dosah. Cítím, jakou má sílu. Hřmící nádhera. Řinčení vody.

Přesun zpět do Brazílie a návštěva Parque das Aves
Plná dojmů usínám a těším se na objevování vodopádů z Brazilské strany. Národní park Iguacu, nyní psáno portugalsky s C, byl zapsán na seznam UNESCO v roce 1986. Bytná Chris mi poradila, ať se jdu nejdříve podívat na ptáky do parku zvaného Parque das Aves, protože jsou po ránu živější. Odpoledne už je na ně moc teplo, a tak spí. Vejdu dovnitř a nechávám se inspirovat. Vším. Květinami, ptáky, hmyzem. Papoušci Ara vypadají jako fénix z Harryho Pottera a sovy dle místních – své pověsti navzdory – přinášejí štěstí do života.

Na konci lávky na brazilské straně vodopádů je výhled na Ďáblův chřtán.

Vodopády na argentinské straně je možné obdivovat ze všech stran.

Pohled na vodopády z druhé strany
Vstup do národního parku je hned naproti přes silnici. Lístek je možné si koupit v automatu nebo i přes internetové stránky parku. Stejně jako na letišti si jdu stoupnout ke správné bráně na nástup do autobusu. Brazilci opravdu nejsou outdoorovými typy, takže je autobus doveze prakticky až hlavní vyhlídce. Já vystupuji o něco dříve, abych si mohla prohlédnout celou soustavu vodopádů Iguazú. Hned pod zastávkou obdivuji zdálky vodopád, u kterého jsem stála včera. V závislosti na roční době tu je možné vidět 150 až 270 samostatných vodopádů. Přepadový lem, jak se správně nazývá hrana, přes kterou padá voda, je široký 2,7 km. Je září, takže vody je tu dostatek, ale ne tolik jako od listopadu do února. 

Jdu pomalu a kochám se.

Lávka na brazilské straně vodopádů.

 V roce 2024 zamířili na jih Brazílie a sever Argentiny více než tři miliony návštěvníků ze 190 zemí světa. Nejsou to největší ani nejvyšší vodopády na světě, ale díky jejich šířce je možné hodiny chodit kolem a žasnout. Jsem na konci trasy. Po železné lávce projdu podél vodopádu k vyhlídce úplně zmáčená. Tady završím svou návštěvu pohledem na vodu, které nezbývá nic jiného než se řítit do Ďáblova chřtánu. 

Vidím duhu, která spojuje strom a skálu, mladého chlapce a jeho nevěstu.

Duha nad řekou Iguazú.