Ne o duši ale o osudu - napsala Lada Bartošová

Když se poprvé rozsvítí kontrolka na našem autě, jsme někde kolem Norimberku. Škodovka 120 řve jako tur, přestože její nejvyšší dosažená rychlost je 90. Žijeme samozřejmě v době, kdy tato rychlost je něčím úžasným. Tedy byla. Ještě před pár kilometry, když jsme se zatajeným dechem přejížděli hranice Československa. 

Velmi záhy jsme prozřeli a jako většina našich spoluobčanů jsme bolestně a s trapností pocítili nedostatečnost našich vozidel. Tak hlavně že to jede, řekla jsem si.
Celé ráno bylo prostě divné a napjaté.

Zpěv míru v záchvatu řehotu - napsala Lada Bartošová

„Aby byl člověk dlouho živ, aby měl pastýř hojnost mléka a rybám nevytekla řeka v mé vesničce a kdekoliv, zpívám zpěv míru,“ odrecitovala jsem, pečlivě dodržujíc všechny pokyny mé soudružky učitelky. 

Tvářila jsem se patřičně nabubřele, důležitě a veskrze angažovaně, abych dostála pověsti socialisticky uvědomělého dítěte a příkladné recitátorky. Nebyla jsem jen tak leckdo. 

Bavíte se tu s mnohonásobnou vítězkou Puškinova památníku, Karlovarské růžičky a Ruské olympiády pro rok 1988.

Udělala jsem domluvený krok dopředu a předala tak pomyslnou štafetu mé kolegyni, známé též jako má nejlepší kámoška, šílená šprtka a uvědomělá pionýrka Katuška Kociánová. Nemohu si odpustit informovat vás, páč na to již nepřijde řeč, že byla dcerou Judr. Alexandra Kociána, významného porevolučního právníka celebrit. Tento fakt není nijak zajímavý ve vztahu k našemu recitačnímu umu, ale je rozhodně zajímavý ve vztahu k našim socialistickým školním aktivitám.

Odmítnuté slovo - napsala Lada Bartošová

Zaklonil hlavu a zvedl ruce k nebi. Cítil, že tentokrát všechno dobře dopadne. Sebral stoh papírů hustě popsaných z obou stran a několika poklepy z nich vytvořil úhledný, co do počtu stran úctyhodně vyhlížející svazek. Napil se vychladlé kávy a začal se připravovat na cestu. 

S neuvěřitelně uspokojujícím pocitem kráčel ulicí. Kochal se kvetoucími stromy, vnímal vůni jarního vzduchu, všiml si úchvatných fasád domů, které dřív bez povšimnutí míjel – bez radosti, bez vděčnosti. Teď však šel ulicí jako spisovatel.

Kašpárek na poslední štaci - napsala Lada Bartošová

„Čau kočko,“ ozvalo se vyzývavě z trávy. Lvice se otočila za hlasem a chvilku jí trvalo, než mezi stébly zahlédla malého hraboše. „Sem si říkal, že bychom večer trochu mohli hejbnout faldama, co myslíš,“ pokračoval vypelichaný hlodavec a vilně přitom přivíral očka. 

Štíhlá lvice povytáhla obočí a pečlivě si amanta prohlédla. „Co tím jako myslíš, hejbnout faldama, křečku?“ optala se s úsměvem. 

„To já teda fakt nejsem, milá dámo,“ ohradil se hraboš, i když si trpce uvědomoval, že je z čeledi křečkovitých. 

Pohádka o nejpodivnějším členu naší rodiny - napsala Lada Bartošová

Kráčím úplně nalehko po lesní pěšině. Je začátek července, krátce po oslavách letního slunovratu. 

Vybrala jsem si tento čas záměrně, až do 1. srpna je klid. Moje teta je totiž zdejší čarodějnice a všechny svátky intenzivně slaví všemožnými sabaty, meltany a ostary. Nechci ji rušit, to víte u čarodějnice nikdy nevíte, jakou bude mít náladu a zda vás v nepěkném rozpoložení nepromění v žábu nebo hroznýše. Mého otce proměnila již dvakrát a kuňkal ještě pár týdnů poté. 

Pěšina, pak kámen, na dohled rozeklaný dub, opakuji si. 

„Ach jo, já se to snad do smrti nenaučím.“ 

„Jistěže se to naučíš, má drahá,“ ozve se vedle mě, „dávám ti sto, maximálně dvěstě let,“ mrkne teta a přitiskne si mě k sobě. 

Tajemství rozkvetlé hole - napsala Lada Bartošová

„To nemyslíš vážně,“ podíval jsem se na Annu skrz brýle. „Jedu sem přes celou Prahu, abys mi řekla, že budeme hledat poklad?“
„Nechápu, že zrovna tobě to nepřipadá skvělý,“ potřese hlavou Anna. „Studuješ přece kybernetickou bezpečnost a furt vykládáš, jak tě baví šifry!“ 

„Ježišmarja, zajímají mě payloady, phishingy, doxxingy, ne obrázky muzikantů na blbým obrázku, který vypadá, jako by ho malovalo malý dítě.“ 

Komenský na palubě Boeingu - napsala Lada Bartošová

„Praha je krásná,“ usmívá se můj soused v letadle a já vnitřně tleskám jeho nadstandardní znalosti evropského zeměpisu. Ještě ve mně rezonoval můj nedávný rozhovor s Američankou, která při pochopení, že Praha je město a nikoliv stát v Asii, řičela nadšením. 

„Byl jsem tam krátce po vaší revoluci a jestli tam bydlíte, jste šťastlivec,“ pokračoval a mě to potěšilo. Vždycky nás potěší trocha té chvály od příslušníků velkého národa, že? I když většina z nich nemá ani třetinové vzdělání, které má u nás každé dítě. Samozřejmě mají Harvard, Yale a mnoho dalších prestižních univerzit, které jim čas od času vychrlí nějakého toho lídra, ale pak jim tam přijede doktůrek s diplomem z Karlovky a udělá první transplantaci obličeje na světě. Náš letadlový rozhovor pokračuje a mně se potvrzuje teorie, že skutečné vzdělání, u nás běžné, tam pro každého není. 

Camera obscura - Lada Bartošová

Camera obscura

Les se nadýchl. Byl v dobré náladě, dokázala to rozpoznat už jako malá. Uměl být i nabručený, to se stávalo, když po něm courali neklidní lidé, čeřili jeho energii a rušili zvířata i stromy. 

Právě svítalo. Řídila celou noc, aby to zas po letech viděla za ranního kuropění. Mlha se zdvihala nad stébly trávy a věštila horký den. 

Odpoledne by se do strmého kopce nevydrápala nebo jen s pocitem překonávání sama sebe. A ten si dnes chtěla odpustit. Chtěla zažít nádherný den v místě, které jí bylo domovem.