Vybrala jsem si tento čas záměrně, až do 1. srpna je klid. Moje teta je totiž zdejší čarodějnice a všechny svátky intenzivně slaví všemožnými sabaty, meltany a ostary. Nechci ji rušit, to víte u čarodějnice nikdy nevíte, jakou bude mít náladu a zda vás v nepěkném rozpoložení nepromění v žábu nebo hroznýše. Mého otce proměnila již dvakrát a kuňkal ještě pár týdnů poté.
Pěšina, pak kámen, na dohled rozeklaný dub, opakuji si.
„Ach jo, já se to snad do smrti nenaučím.“
„Jistěže se to naučíš, má drahá,“ ozve se vedle mě, „dávám ti sto, maximálně dvěstě let,“ mrkne teta a přitiskne si mě k sobě.
„Bála ses přijít na slunovrat, viď?“ odhalí mě okamžitě a vykročí směrem, který byl ještě před chvílí neprůchozí.
„Teto, kdy už odvalíš ten bludný kámen?“ zamračím se a uctivě balvan obejdu.
„Rozhodla jsem se, že nikdy,“ odpoví mi její záda, „je to nesmírně vtipné, jak ti lidé procházejí ze století do století a myslí si, že je to těmi houbičkami.“
Dojdeme na mýtinu plnou pampelišek a lučních květů, teta se zatočí, široce se na mě usměje a v té chvíli sedíme na úchvatné růžové sedací soupravě, vystlané brokátovými polštáři všech velikostí a v ruce třímáme pestrobarevné koktejly. Zase se tím nechám nachytat a vychrstnu na sebe malou část obsahu.
„Teto,“ poposednu nervózně, „stala se mi taková divná věc.“
Zaměří se na mě celou svou pozorností, která vychází ze sil Luny a Matky Země, natočí hlavu mírně doleva a skenuje mě hlubokým pohledem zelených očí.
„Víš,“ pokračuju nejistě, „objevilo se mi na těle tohle.“
Stáhnu si lem šatů pod klíční kost a odhalím malý kousek kůže, kde je tetování. Zjevilo se náhle před pár dny, přesně v den mých 17. narozenin.
Jsou to tři protínající se oblouky připomínající květinu. Teta vydechne. Úplně poprvé ji vidím vyvedenou z rovnováhy. Pátrám jí v očích, jestli bude spíš ráda nebo spíš nerada, protože by začala hrozit ta žába. Teta dýchá, povoluje náhle napjaté obličejové svaly, rovná záda a opět se s klidem a bohorovností opře do zad křesla.
„To je triquetra, symbol Trojné bohyně a má pouze jediné vysvětlení, holčičko. Bohyně tě volá.“
„Volá kam, teto?“
„Do služby, má drahá.“
Vstane.
„Jsem služebnicí Trojné bohyně a jsem tu, abych tě připravila na cestu, kterou prošlo již mnoho žen našeho rodu.“
Třeštím na ni oči, mozkem mi běží spousta myšlenek. A ta hlavní je: „No, tak ode dneška už teta není jediná podivínka naší rodiny.“
