Před dvěma lety jsem se s rodiči vrátila do Čech. Po deseti letech života na Africkém kontinentě. A mně se stýská a chtěla bych zpátky domů, do východní Afriky. Do Afriky plné kořeněné vůně a ostrých barev. V Čechách mi to smrdí a všechno mi připadá šedivé.
Je jaro 1974. Vlak projíždí českou krajinou. Klokotá přes pražce. Příbuzní mě vyzvednou na nádraží a už stojím v obýváku jejich rodinného domku na vsi.
Je jaro 1974. Vlak projíždí českou krajinou. Klokotá přes pražce. Příbuzní mě vyzvednou na nádraží a už stojím v obýváku jejich rodinného domku na vsi.
Tělo strýce leží ve vedlejší místnosti.
„Běž se podívat,“ vyzve mě teta.
„Běž se podívat,“ vyzve mě teta.
Nebožtík je celý pokrytý malovanými obrázky svatých. U hlavy mu planou svíce. V místnosti sedí několik žen a usedavě hořekuje.
Vracím se do obýváku. O zeď naproti mě se opře mladý muž kolem pětadvaceti, s vysokým šlachovitým tělem a souměrnými ostře řezanými rysy. Připadá mi neuvěřitelně krásný, rozčilením rudnu ve tváři a srdce se mi buší jak o závod.
Ve vedlejší místnosti naloží nebožtíka do rakve, ten úchvatný muž naproti mě se odlepí od zdi a je jeden z těch, co rakev vynáší z domu. Rakev má na rameni, obličejem se o ni opírá a usedavě pláče. Zírám na něj v úžasu, mám pocit, že jsem přitažlivějšiho muže ještě nikdy neviděla.
Tiše kráčíme za pohřebním vozem, hned za ním jde dechovka, pronikavé zvuky trombónu rozčísnou jarní vzduch. Je konec dubna, ostře zelená šťavnatá pole, růžově a bíle kvetou jabloně a třešně, zlatavé jarní slunce příjemně hřeje. Jdeme pomalu za rakví, zhluboka nadechuji voňavý jarní vzduch.
Vracím se do obýváku. O zeď naproti mě se opře mladý muž kolem pětadvaceti, s vysokým šlachovitým tělem a souměrnými ostře řezanými rysy. Připadá mi neuvěřitelně krásný, rozčilením rudnu ve tváři a srdce se mi buší jak o závod.
Ve vedlejší místnosti naloží nebožtíka do rakve, ten úchvatný muž naproti mě se odlepí od zdi a je jeden z těch, co rakev vynáší z domu. Rakev má na rameni, obličejem se o ni opírá a usedavě pláče. Zírám na něj v úžasu, mám pocit, že jsem přitažlivějšiho muže ještě nikdy neviděla.
Tiše kráčíme za pohřebním vozem, hned za ním jde dechovka, pronikavé zvuky trombónu rozčísnou jarní vzduch. Je konec dubna, ostře zelená šťavnatá pole, růžově a bíle kvetou jabloně a třešně, zlatavé jarní slunce příjemně hřeje. Jdeme pomalu za rakví, zhluboka nadechuji voňavý jarní vzduch.
Pohřební vůz se zastavuje u místního hřbitůvku, muži drží pevná lana pod rakví, postupně je povolují a ukládají rakev do čerstvě vykopaného hrobu. Každý jdeme, bereme hrst hlíny do ruky a házíme na víko rakve. V noci sprchlo, nasávám omamnou kořeněnou vůni vykopané vlhké zeminy. Mám chuť do ní ponořit celý obličej. V Africe byla zem tvrdá jako kámen, vyprahlá, všude prach.
Vracíme se ze hřbitova. Dechovka rázně a vesele vytrubuje, vcházíme do hospody. Spousta lidí mě objímá a vítá, já jsem přece ta dcera jejich Jiříka, co se vrátil z Afriky. Kolují půllitry piva. A panáky s vodkou a becherovkou, a taky s brčálově zelenou peprmintkou. Teta pláče, všichni ostatní se veselí, oslavují život.
Vybavuji si jedno odpoledne v africkém Dar es Salaamu. Jsme s mámou doma samy a odněkud se už hodinu horkým vzduchem nese rytmické bubnování tam-tamů. Vydáme se s mámou za zvukem bubnů. Přestože se zdá, že zní blllízko, plahočíme se v šíleném vedru pěšinkami buší víc jak hodinu, než přijdeme do vesnice.
Řada mužů neúnavně bubnuje. Další mnohastup vesničanů tančí v tranzu, bosé nohy dupou v rytmu na tvrdou prašnou zem. Kousek od nich mnohastup žen, většina má na zádech šátky s miminky.
Vracíme se ze hřbitova. Dechovka rázně a vesele vytrubuje, vcházíme do hospody. Spousta lidí mě objímá a vítá, já jsem přece ta dcera jejich Jiříka, co se vrátil z Afriky. Kolují půllitry piva. A panáky s vodkou a becherovkou, a taky s brčálově zelenou peprmintkou. Teta pláče, všichni ostatní se veselí, oslavují život.
Vybavuji si jedno odpoledne v africkém Dar es Salaamu. Jsme s mámou doma samy a odněkud se už hodinu horkým vzduchem nese rytmické bubnování tam-tamů. Vydáme se s mámou za zvukem bubnů. Přestože se zdá, že zní blllízko, plahočíme se v šíleném vedru pěšinkami buší víc jak hodinu, než přijdeme do vesnice.
Řada mužů neúnavně bubnuje. Další mnohastup vesničanů tančí v tranzu, bosé nohy dupou v rytmu na tvrdou prašnou zem. Kousek od nich mnohastup žen, většina má na zádech šátky s miminky.
Vedle nás praská oheň, nad několika ohništi jsou zavěšené obrovské kotle, v nich bublá voda s bylinami a drobnými látkovými pytlíčky, amulety pro novorozeňata. Přípravu amuletu doprovází velký rituál, u kterého jsme se právě teď s mámou ocitly.
Medicinman v tradiční masce stojí u kotle, vhazuje další byliny, mumlá zaklínadla. Obklopuje ho kruh dospívajících mladíků.
Medicinman v tradiční masce stojí u kotle, vhazuje další byliny, mumlá zaklínadla. Obklopuje ho kruh dospívajících mladíků.
Zdvihne hlavu, zahlédne nás a něco hněvivě vykřikne naším směrem.
Ne, nejsme vítané. Ženy a bělošky k tomu. Naše přítomnost by mohla všechno zničit.
Jeden z mladých mužů se vydělí z kruhu a klidným pevným hlasem, perfektní angličtinou, nám říká: „Ladies, you must go away, right now.“ (Dámy, musíte odejít a to hned.)
Vracím se do Prahy. Pozoruji krajinu z okna vlaku, už vím, jak voní. Vidím, že je to nádherná zahrada, jednoho dne si pak uvědomím, že je pěstěná našimi předky po generace. Vnímám zeleň polí a bělostné květy ovocných stromů.
Nepřátelská energie, která sálá z medicinmana, se mi zviditelňuje jak černá lepkavá hmota. Chytám mámu za ruku a táhnu ji pryč.
Vytrhuji se ze vzpomínek a jsem zpátky v hospodě, uprostřed veselí, na hostině, po pohřbu. Přisedá si ke mně na chvilku ten úchvatný muž a dozvídám se, že má dvě děti a že mě jeho žena zve k nim domů na návštěvu.
S potěšením se dívám na jeho krásnou souměrnou tvář a bělostné zuby. Ochutnám poprvé v životě pivo i tu zelenou příšernost. A taky se naučím zpívat „Co jste hasiči, co jste dělali“. Pozoruji své příbuzné, hodně z nich má pomněnkově modré oči jako můj táta, jako mám já. A vlasy v barvě ... pochcané slámy, jak říkávala moje babička. Zpívám z plná hrdla. Mám pocit, že mi z chodidel raší kořeny a ty rostou skrz parkety na podlaze hospody, noří se do půdy a rostou dál a dál.
Vytrhuji se ze vzpomínek a jsem zpátky v hospodě, uprostřed veselí, na hostině, po pohřbu. Přisedá si ke mně na chvilku ten úchvatný muž a dozvídám se, že má dvě děti a že mě jeho žena zve k nim domů na návštěvu.
S potěšením se dívám na jeho krásnou souměrnou tvář a bělostné zuby. Ochutnám poprvé v životě pivo i tu zelenou příšernost. A taky se naučím zpívat „Co jste hasiči, co jste dělali“. Pozoruji své příbuzné, hodně z nich má pomněnkově modré oči jako můj táta, jako mám já. A vlasy v barvě ... pochcané slámy, jak říkávala moje babička. Zpívám z plná hrdla. Mám pocit, že mi z chodidel raší kořeny a ty rostou skrz parkety na podlaze hospody, noří se do půdy a rostou dál a dál.
Vracím se do Prahy. Pozoruji krajinu z okna vlaku, už vím, jak voní. Vidím, že je to nádherná zahrada, jednoho dne si pak uvědomím, že je pěstěná našimi předky po generace. Vnímám zeleň polí a bělostné květy ovocných stromů.
Jsem doma.
Původní verze:
“Ne, nemám to tady ráda”, pomyslím si, hubené nohy přitisknuté k sobě ve vlakovém kupé. Je mi 15 let, mám na sobě hnusné černé tesilky a neméně hnusnou černou polyesterovou halenku, kterou moje máma odněkud vyhrabala, smrdí naftalínem. Nejraději bych si zalezla pod sedadla kupé a tam zůstala. Mám náladu nikoliv pod psa, ale pod pět psů nejméně.
Před dvěma lety jsem se s rodiči vrátila do Čech. Po deseti letech života na Africkém kontinentě. A mně se stýská a chtěla bych zpátky domů, do východní Afriky. Do Afriky plné kořeněné vůně a ostrých barev. V Čechách mi to smrdí a všechno mi připadá šedivé.
Je jaro 1974, já jedu na pohřeb strejdy mýho táty. Vlak projíždí českou krajinou. Klokotá přes pražce.
Příbuzní mě vyzvednou na nádraží a už stojím v obýváku jejich rodinného domku na vsi. Tělo strýce leží ve vedlejší místnosti.
“Běž se podívat”, vyzve mě teta. Nebožtík je celý pokrytý malovanými obrázky svatých. U hlavy mu planou svíce. V místnosti sedí několik žen a usedavě hořekuje.
Vracím se do obýváku. O zeď naproti mě se opře mladý muž kolem pětadvaceti, s vysokým šlachovitým tělem a souměrnými ostře řezanými rysy. Připadá mi neuvěřitelně krásný, rozčilením rudnu ve tváři a srdce se mi buší jak o závod.
Ve vedlejší místnosti naloží nebožtíka do rakve, ten úchvatný muž naproti mě se odlepí od zdi a je jeden z těch, co rakev vynáší z domu. Rakev má na rameni, obličejem se o ni opírá a usedavě pláče. Zírám na něj v úžasu, mám pocit, že jsem přitažlivějšiho muže ještě nikdy neviděla.
Pomalu kráčíme za pohřebním vozem, hned za ním jde dechovka, pronikavé zvuky trombónu rozčísnou jarní vzduch. Je konec dubna, ostře zelená šťavnatá pole, růžově a bíle kvetou jabloně a třešně, zlatavé jarní slunce příjemně hřeje. Jdeme pomalu za pohřebním vozem, zhluboka nadechuji voňavý jarní vzduch. Pohřební vůz se zastavuje u místního hřbitůvku, muži drží pevná lana pod rakví, postupně je povolují a ukládají rakev do čerstvě vykopaného hrobu. Každý jdeme, bereme hrst hlíny do ruky a házíme na víko rakve. V noci sprchlo, nasávám omamnou kořeněnou vůni vykopané vlhké zeminy. Mám chuť do ní ponořit celý obličej. V Africe byla zem tvrdá jako kámen, vyprahlá, všude prach.
Vracíme se ze hřbitova. Dechovka rázně a vesele vytrubuje, vcházíme do hospody. Spousta lidí mě objímá a vítá, já jsem přece ta dcera jejich Jiříka, co se vrátil z Afriky. Kolují půllitry piva. A panáky s vodkou a becherovkou, a taky s brčálově zelenou peprmintkou. Teta pláče, všichni ostatní se veselí, oslavují život.
Vybavují si náhle jedno odpoledne v africkém Dar es Salaamu. Jsme s mámou doma samy a odněkud se už hodinu horkým vzduchem nese rytmické bubnování tam-tamů. Z náhlého popudu se s mámou vydáme za zvukem bubnů. Zní to tak blízko. Jdeme pěšinkami buší, když se v tom vedru plahočíme už víc jak hodinu, přicházíme do vesnice.
Řada mužů neúnavně bubnuje. Další mnohastup mužů tančí v tranzu, bosé nohy dupou v rytmu na tvrdou prašnou zem. Kousek od nich mnohastup žen, většina má na zádech šátky s miminky. Vedle nás praská oheň, nad několika ohništi jsou zavěšené obrovské kotle, v nich bublá voda s bylinami a drobnými látkovými pytlíčky, amulety pro novorozeňata. Přípravu amuletu doprovází velký rituál, u kterého jsme se právě teď s mámou ocitly.
Medicinman v tradiční masce stojí u kotle, vhazuje další byliny, mumlá zaklínadla. Je obklopen kruhem dospívajících mladíků. Zdvihne hlavu, zahlédne nás a něco hněvivě vykřikne naším směrem. Ne, nejsme vítané. Ženy a bělošky k tomu. Naše přítomnost by mohla všechno zničit. Jeden z mladých mužů se vydělí z kruhu a klidným pevným hlasem, perfektní angličtinou, nám říká : “Ladies, you must go away, right now”. Dámy, musíte odejít a to hned. Nepřátelská energie, která sálá z medicinmana, se mi zviditelňuje jak černá lepkavá hmota. Chytám mámu za ruku a táhnu ji pryč .
Vytrhuji se ze vzpomínek a jsem zpátky v hospodě, uprostřed veselí, na hostině, po pohřbu. Přisedá si ke mně na chvilku ten úchvatný muž a dozvídám se, že má dvě děti a že mě jeho žena zve k nim domů na návštěvu.
S potěšením se dívám na jeho krásnou souměrnou tvář a bělostné zuby. Ochutnám poprvé v životě pivo i tu zelenou příšernost. A taky se naučím zpívat “Co jste hasiči, co jste dělali... “. Pozoruji své příbuzné, hodně z nich má pomněnkově modré oči jako můj táta, jako mám já. A vlasy v barvě ... pochcané slámy, jak říkávala moje babička. Zpívám z plná hrdla. Mám pocit, že mi z chodidel raší kořeny a ty rostou skrz parkety na podlaze hospody, noří se do půdy a rostou dál a dál.
Vracím se do Prahy. Pozoruji krajinu z okna vlaku, už vím, jak voní. Vidím, že je to nádherná zahrada, jednoho dne si pak uvědomím, že je pěstěná našimi předky po generace. Vnímám zeleň polí a bělostné květy ovocných stromů. Jsem doma.
