„Ajaj! Co se děje?“ vyzvídám.
Vždy, když Marcelka o synovi Michalovi mluví jako o „chlapci“, je to reklamace na jeho osobu nám - výrobcům - a něco se děje.
Michal se totiž vždy, když ho něco rozčílí, uklidňuje manuální činností a opravami na jejich starším domečku. Na jednu stranu jsem rád, že se nechodí uklidnit do hospody, nebo - nedej bůh - nemlátí Marcelku. Ale fakt, jak to tam za poslední dva roky zvelebil, ukazuje, že je buď neuvěřitelně pracovitej, nebo permanentně nasranej…
„Štěkli jste se?“ vyzvídám.
„Právě, že ne…“ krčí rameny Marcelka. „Takhle už mi přišel včera z práce. V šest večer chtěl jít ještě rozdělávat maltu a nahazovat. Naštěstí jsem ho utáhla na večeři. Ale dneska? Blbne tam už od rána…“
„Jdu se na něj podívat!“ prohlásím hrdinsky. Manželka Jitka si sedá v kuchyni na židli, což znamená:
„Jdi tam a zjisti, co a jak. Já na to nemám nervy…“
„Jdu se na něj podívat!“ prohlásím hrdinsky. Manželka Jitka si sedá v kuchyni na židli, což znamená:
„Jdi tam a zjisti, co a jak. Já na to nemám nervy…“
Sestupuju dolů. Už na horní části schodiště, i když zatím vidím jen na cihlovou zeď přede mnou, slyším usilovné míchání zednickou lžící. Kovové škrábání v kalfasu- jak zedníci říkají té plechové kádi na maltu. Potom rytmické- docela rychlé pleskání malty na zeď.
„Ahoj! Pěkně ti to přibejvá!“ chválím další kus mokré, čerstvě nahozené omítky, když sestoupím až za Michalem do sklepních prostor.
„Jo, jo…“ odpoví a dál hází maltu lžící na zeď. Poté mlčky stahuje laťkou do roviny a vyhlazuje. Asi to bude horší, než jsem myslel.
„Něco v práci?“ jdu téměř na jistotu.
„Blbej teambuilding. Dvoudenní- středa, čtvrtek. Se školením. První den dopoledne jsme probírali technologický novinky a postupy. Něco z Ameriky, dokonce i z Číny. Zajímavý. Hodně. Odpoledne motokáry a večer…“
„Jste se vylili jak špinavá voda z máchání plín, že jo…!“
„Hmm…“
„Hele, buď v klidu. Na těchhle akcích se to tak nebere. Když teda nepošleš ředitele do prdele, nebo tak něco…?“ vrhnu na něj tázavý pohled a s obavou čekám.
„To ne, jen jsem si první večer potykal s finančním ředitelem Zbynďou. Bavili jsme se o grilování pstruhů a potom jsme prej spolu chytali ryby v jezírku. V atriu toho hotelu, co jsme spali…“
„Prej?“
„No jo, moc si to nepamatuju, ale v pohodě. Údajně legrace, nic jsme nerozbili, jen tam po nás museli vytřít podlahu. Trochu jsme nacákali…“
„A ty ryby?“
„Ony tam naštěstí žádný nebyly…“
„Tak snad dobrý, ne?“
„Problém nastal na páteční poradě. Šéf se ptal, co jsme si z teambuildingu odnesli. Vždycky nám říkají, že podobný akce jsou hlavně na stmelení kolektivu a upuštění páry… Tak jsem to v tom duchu chtěl trochu odlehčit: „Z teambuildingu jsem si odnesl propisku s logem hotelu, recept na pstruha po mlynářsku a nové rybářské postupy…“ zahlásil jsem se smíchem. Šéf mě nenechal pokračovat a zpražil mě, že s tímhle přístupem se plánovanýmu povýšení úspěšně vzdaluju. Dal slovo tomu „Hujerovi“ Láďovi. Ten zamlel pár nesmyslů o tý Americe a byl za hrdinu…“
„Historie se opakuje…“ vypadne ze mě.
„Prosím tě, jaká historie! Tenhle korporátní bordel je tu teprve pár let!“
„Moje máma, tvoje babička,“ upřesňuju, „mi vyprávěla, jak byla se svým tátou…“
„Tvým dědou…“ ujasňuje si.
„Správně,“ pokračuju. „Jak byla na prvomájovým průvodu.“
„Jakým průvodu???“ ptá se Michal nechápavě.
„No jo, jasně. To vy už neznáte. Prvního května se slavil Svátek Práce. Ten je v kalendáři dodnes. Ale dřív se chodilo v průvodu. Všichni se seřadili, často u školy. Z menších vsí autobus svážel lidi do těch větších- střediskový se jim říkalo. A od tý školy se šlo v průvodu, většinou k Národnímu výboru…“
„To je dneska Místní Úřad, že jo…“ přerušuje mě.
„Přesně tak!“ chválím ho. „Vyprávěla: ,Byli jsme s na prvomájovým průvodu. Šlo se od školy z Kolosají k výboru do Újezda. Psal se rok 1958. Bylo mi sedm let. Každá skupina měla stejný oblečení. Děti v pionýrských krojích. Dělníci v čistejch montérkách s černejma čepicema rádiovkama. A další skupiny. Takový jednolitý šedý a tmavý chuchvalce lidí. Jenom my děti jsme měli ty světle modrý košile a červený šátky na krku. Všichni mávali mávátkama z krepovýho papíru na dřevěnejch tyčkách. Ty byly s těma šátkama a rudejma praporama jediný barevný. Nebo nesli nápisy. Za mír. Se Sovětským svazem na věčné časy a jiný. Když jsme všichni přišli k Výboru, měl tam nějakej papaláš…‘ Michal na mě vrhne nechápavý pohled…
„Počkej, ty nevíš, co je papaláš?“ zasměju se.
„Ne,“ odpoví.
„Úředník. Teda nějakej důležitej, vyšší. To není možný, žes´to neslyšel…“ přemítám si už spíš sám pro sebe a pokračuju: „Tak babička teda vyprávěla: ,…měl tam nějakej papaláš projev a potom se všichni rozutekli. Většina mířila do hospody. My taky. Táta mi koupil párek na tácku s hořčicí a rohlíkem, brambůrky a červenou limonádu v papírovým kelímku. To byl pro mě svátek. Naši stavěli barák. Jedli jsme jen to, co se doma vypěstovalo, nebo vyrostlo. Na víc nebyly peníze. Věděla jsem, že párek a limču s brambůrkama si dám zase nejdřív za rok…‘“
„No to chápu i dneska... s tím stavěním,“ přeruší mě Michal a ukáže na zasychající maltu na zdi. „Ale párek a limču si dovolit můžeme…“
„No jasně. Ale kvůli tomu to nevyprávím. Babička říkala, že ve škole se jich potom učitelka zeptala, jaký mají nejlepší zážitek z průvodu.“
„Začínám tušit,“ usmívá se mlaďas.
,Nejlepší zážitek,‘ začala prý babička, ,je to, že mi táta koupil párek s rohlíkem, brambůrky a červenou limonádu!‘
‚Jamborová pojď na stupínek!‘ vyzvala babičku učitelka. Ta přišla, postavila se tam a učitelka pokračovala: ,Vidíte děti? Tak my všichni jsme v průvodu oslavovali mír, práci, přátelství se Sovětským Svazem a Jamborová si tam šla zkonzumovat párek s rohlíkem a vypít limonádu. Styď se a podej mi Žákovskou knížku! Budu chtít mluvit s rodiči!‘“
„Kráva…“ vydechne Michal. „Ale ono to bylo tím režimem, ne?“
„Taky,“ potvrzuju. „Ale i já jsem zažil něco podobnýho. V devětaosmdesátým v zimě. Po 17. listopadu jsme chodili na shromáždění v Praze na Václavák a potom na Letnou. V prosinci - už bylo jasný, že komunisti půjdou k ledu - se mě ve škole při občanský nauce zeptal profesor Hamouz, co bylo včera na shromáždění. Jestli jsem tam teda byl. Povídám mu: ,Byl, pane profesore, ale moc si toho nepamatuju! Celou dobu jsem totiž držel za zadek Rušilovou z béčka, se kterou jsem tam byl a snažil se jí políbit!‘ Celá třída se smála a on taky. Pronesl: ,Tak to je v pořádku, jste omluven studente. Aby byly nové dějiny, musí být nové životy. Jen bacha, abyste do toho s Rušilovou nespadli moc brzy.“
„Prosím tě, jaká historie! Tenhle korporátní bordel je tu teprve pár let!“
„Moje máma, tvoje babička,“ upřesňuju, „mi vyprávěla, jak byla se svým tátou…“
„Tvým dědou…“ ujasňuje si.
„Správně,“ pokračuju. „Jak byla na prvomájovým průvodu.“
„Jakým průvodu???“ ptá se Michal nechápavě.
„No jo, jasně. To vy už neznáte. Prvního května se slavil Svátek Práce. Ten je v kalendáři dodnes. Ale dřív se chodilo v průvodu. Všichni se seřadili, často u školy. Z menších vsí autobus svážel lidi do těch větších- střediskový se jim říkalo. A od tý školy se šlo v průvodu, většinou k Národnímu výboru…“
„To je dneska Místní Úřad, že jo…“ přerušuje mě.
„Přesně tak!“ chválím ho. „Vyprávěla: ,Byli jsme s na prvomájovým průvodu. Šlo se od školy z Kolosají k výboru do Újezda. Psal se rok 1958. Bylo mi sedm let. Každá skupina měla stejný oblečení. Děti v pionýrských krojích. Dělníci v čistejch montérkách s černejma čepicema rádiovkama. A další skupiny. Takový jednolitý šedý a tmavý chuchvalce lidí. Jenom my děti jsme měli ty světle modrý košile a červený šátky na krku. Všichni mávali mávátkama z krepovýho papíru na dřevěnejch tyčkách. Ty byly s těma šátkama a rudejma praporama jediný barevný. Nebo nesli nápisy. Za mír. Se Sovětským svazem na věčné časy a jiný. Když jsme všichni přišli k Výboru, měl tam nějakej papaláš…‘ Michal na mě vrhne nechápavý pohled…
„Počkej, ty nevíš, co je papaláš?“ zasměju se.
„Ne,“ odpoví.
„Úředník. Teda nějakej důležitej, vyšší. To není možný, žes´to neslyšel…“ přemítám si už spíš sám pro sebe a pokračuju: „Tak babička teda vyprávěla: ,…měl tam nějakej papaláš projev a potom se všichni rozutekli. Většina mířila do hospody. My taky. Táta mi koupil párek na tácku s hořčicí a rohlíkem, brambůrky a červenou limonádu v papírovým kelímku. To byl pro mě svátek. Naši stavěli barák. Jedli jsme jen to, co se doma vypěstovalo, nebo vyrostlo. Na víc nebyly peníze. Věděla jsem, že párek a limču s brambůrkama si dám zase nejdřív za rok…‘“
„No to chápu i dneska... s tím stavěním,“ přeruší mě Michal a ukáže na zasychající maltu na zdi. „Ale párek a limču si dovolit můžeme…“
„No jasně. Ale kvůli tomu to nevyprávím. Babička říkala, že ve škole se jich potom učitelka zeptala, jaký mají nejlepší zážitek z průvodu.“
„Začínám tušit,“ usmívá se mlaďas.
,Nejlepší zážitek,‘ začala prý babička, ,je to, že mi táta koupil párek s rohlíkem, brambůrky a červenou limonádu!‘
‚Jamborová pojď na stupínek!‘ vyzvala babičku učitelka. Ta přišla, postavila se tam a učitelka pokračovala: ,Vidíte děti? Tak my všichni jsme v průvodu oslavovali mír, práci, přátelství se Sovětským Svazem a Jamborová si tam šla zkonzumovat párek s rohlíkem a vypít limonádu. Styď se a podej mi Žákovskou knížku! Budu chtít mluvit s rodiči!‘“
„Kráva…“ vydechne Michal. „Ale ono to bylo tím režimem, ne?“
„Taky,“ potvrzuju. „Ale i já jsem zažil něco podobnýho. V devětaosmdesátým v zimě. Po 17. listopadu jsme chodili na shromáždění v Praze na Václavák a potom na Letnou. V prosinci - už bylo jasný, že komunisti půjdou k ledu - se mě ve škole při občanský nauce zeptal profesor Hamouz, co bylo včera na shromáždění. Jestli jsem tam teda byl. Povídám mu: ,Byl, pane profesore, ale moc si toho nepamatuju! Celou dobu jsem totiž držel za zadek Rušilovou z béčka, se kterou jsem tam byl a snažil se jí políbit!‘ Celá třída se smála a on taky. Pronesl: ,Tak to je v pořádku, jste omluven studente. Aby byly nové dějiny, musí být nové životy. Jen bacha, abyste do toho s Rušilovou nespadli moc brzy.“
Měli jsme ho ještě na tělocvik a byl moc fajn. Když nás začal učit občanskou nauku, ještě dávno před listopadem osmdesát devět, vykládal stadia kapitalismu. Pamatuju si, že poslední dvě byla parazitický a zahnívající. Ptali jsme se: ,A soudruhu profesore, jste si jistý těmi stádii, když se podíváte, jak žijeme my tady a jak žijou v západním Německu?‘
Odpovídal se smíchem: ,Jsem si tím velmi nejistý, ale takhle vám to musím podle osnov říkat. Všichni ale víme, jak je to skutečně. Uvidíme, jak dlouho budeme muset ještě tuhle hru na schovávanou hrát. A klidně můžete porušit nastavená pravidla a říkat mi pane profesore. Nebo klidně Jirko. Raději, než soudruhu. Já totiž soudruh nejsem a zatím se tomu úspěšně bráním.‘
„Frajer!“ uznale pronese Michal.
„Stoprocentní!“ přitakám. „Proti tomu profesorce na ruštinu, Semterdlová se myslím jmenovala a vždycky se jí striktně muselo říkat SOUDRUŽKO profesorko, jsem se stejnou odpovědí na stejnou otázku nepochodil.
,Tak co bylo včera na Václavském náměstí, chlapci?‘ ptala se na začátku její hodiny. Odpověděl jsem coby sedmnáctiletej puberťák stejně jako Hamouzovi. Přišlo mi to náramně vtipný. A ještě jsem jí oslovil soudružko, jak vždycky vyžadovala. Byla i předsedkyně komunistický strany ve školním výboru. Jenže ona se na mě rozeřvala: ,To je skandál, že k tomu přistupujete takto, studente. Zde probíhá možná i dějinná událost a vy… Styďte se!!! A tu soudružku bych si vyprosila!!!‘ řvala baba, až se jí trikolora na svetříku třásla.
„Frajer!“ uznale pronese Michal.
„Stoprocentní!“ přitakám. „Proti tomu profesorce na ruštinu, Semterdlová se myslím jmenovala a vždycky se jí striktně muselo říkat SOUDRUŽKO profesorko, jsem se stejnou odpovědí na stejnou otázku nepochodil.
,Tak co bylo včera na Václavském náměstí, chlapci?‘ ptala se na začátku její hodiny. Odpověděl jsem coby sedmnáctiletej puberťák stejně jako Hamouzovi. Přišlo mi to náramně vtipný. A ještě jsem jí oslovil soudružko, jak vždycky vyžadovala. Byla i předsedkyně komunistický strany ve školním výboru. Jenže ona se na mě rozeřvala: ,To je skandál, že k tomu přistupujete takto, studente. Zde probíhá možná i dějinná událost a vy… Styďte se!!! A tu soudružku bych si vyprosila!!!‘ řvala baba, až se jí trikolora na svetříku třásla.
Michal se podívá s vytaženým obočím a nakloní hlavu.
„Další kráva. Ale jaká triko-co?“
„Jo, trikolora? Ta se tenkrát nosila na klopách jako symbol, že souhlasíš s revolucí. V barvách naší vlajky. Nejvíc jí nosili právě rádobybejvalí komunisti…“ popisuju tehdejší realitu a navazuju na předchozí: „Spolužák v lavici se jí ale zeptal: ,A paní profesorko, vy už nejste soudružka? A jak jste to za těch pár dnů stihla?‘ Strhnul tak pozornost na ni a ona utekla ze třídy.“
„Další kráva. Ale jaká triko-co?“
„Jo, trikolora? Ta se tenkrát nosila na klopách jako symbol, že souhlasíš s revolucí. V barvách naší vlajky. Nejvíc jí nosili právě rádobybejvalí komunisti…“ popisuju tehdejší realitu a navazuju na předchozí: „Spolužák v lavici se jí ale zeptal: ,A paní profesorko, vy už nejste soudružka? A jak jste to za těch pár dnů stihla?‘ Strhnul tak pozornost na ni a ona utekla ze třídy.“
„Asi to máme v rodině…“ usmívá už se trochu Michal. „Akorát já to teď prohrávám s firmou…“ „Odpověděl si, jak jsi to cejtil a chtěl jsi odlehčit blbou poradu. Ať se na svět díváš jako kakabus, nebo se na něj usmíváš, máš to za jedny prachy. Jeden chytrej chlap, spisovatel Arnošt Lustig, napsal, že každá generace si musí vybojovat svojí svobodu.“
„Tak to bych měl vyškrábat do tý malty,“ uznale pokýve hlavou Michal.
„Tak to bych měl vyškrábat do tý malty,“ uznale pokýve hlavou Michal.
„Měl…“ souhlasím. Ale ve sklepě by to byla škoda, nikdo by to nečet. A navíc to už nepůjde. Zatvrdlo ti to. I v tom kalfasu. Asi s´ tam dal moc cementu. Víš co, nech toho. Potom to vytlučeme kladivem. Teď bych si zahrál nějakou fajn deskovku a hlavně sněd´ dobrej chlebíček! Marcelka je, myslím, nahoře připravuje.“
„Otče,“ praví Michal nezvykle knižně. „Ty myslíš na blbosti a na žrádlo? V takovej historicky významnej okamžik, kdy předáváš synovi taková moudra?“ chechtá se.
„Jo, přesně v takovej. Asi to máme v rodině!“
„Otče,“ praví Michal nezvykle knižně. „Ty myslíš na blbosti a na žrádlo? V takovej historicky významnej okamžik, kdy předáváš synovi taková moudra?“ chechtá se.
„Jo, přesně v takovej. Asi to máme v rodině!“
