Čekání na svobodu - napsala Sabina Prisender

"Už jste se provolali?"
"Ne. Bohužel."
"A kdy jsi s nimi mluvila naposledy?"
"Na konci prosince. Od té doby nemají internet a pevná linka taky nefunguje."
Ava má stvrdnutou čelist, ale rty jí cukají. Černá houžev vlasů se zaleskne obývákem. Načesaná 

a elegantní je jako vždy, naše Madeleine Albright v mladších letech. Jen po persku.
Dívám se mimo ni a naslepo ji pohladím po ruce. Je ještě pořád stejná, jak ji znám už přes čtvrt století. Co se zmĕní, až se dozví nĕco hrozného?
Seznámily jsme se jen o pár ulic dál, po cestĕ autobusem do mateřské školky. To už jsme o sobĕ navzájem vĕdĕly, z učitelských důtek, naši synové se prali nejradĕji přímo jeden s druhým. Nĕmčinou čerstvých immigrantek jsme zavĕšené za bradla po desíti minutách skončily u Kundery, Ava mĕla na teheránské univerzitĕ dostudovanou evropskou literaturu. Fascinovalo mĕ, jak orientální kráska ze země Šeherezády a zahalených žen vnímá a popisuje Terezu stejnĕ jako já, její quasi národní sestra. Stejně...

a zároveň jinak. S větší hloubkou, s vĕtším odstupem a zralostí. Jen tu tragiku příbĕhu, tu nepopsatelnĕ popsanou emoci jsme si mezi sebou uplácávaly jako most.
Tehdy ještě za rodiči a sedmi sourozenci létala do Íránu pravidelně, se svým starším mužem, který si ji do exilu odvedl, a třemi syny jako stupínky. Vĕtšina jejích bratrů a sester ze zemĕ utekla, nĕkteří velmi dobrodružnĕ, pak se ovšem vrátila. Z Kanady, ze Států, ale i ze Švédska, země volnosti a sociálních vymožeností. V emigraci se přizpůsobili, naučili řeč, vybudovali kariéry a brzy naznali, že v cizinĕ nikdy nebudou šťastní.
Ava je silná, ale taky teskní.
"V zemi, kde život je bojem o přežití, je krása domova hlavnĕ bolestná," ten citát křičel celé roky

z Avina Instagramu. Při každé nové vlnĕ odporu doufá v revoluci. Pokaždé jí říkám: "Avi, i kdyby to u Vás teď přece jenom prasklo a ty svině vyklidily pole, stejně se tam nevrátíš. Ani Ty, ani ten Tvůj. 

Vaši kluci chtĕjí žít tady, v Evropĕ."
Už roky melu stejnou písničku. Rádoby útĕšnou a hloupou. Smĕšnou poznámku nezralého a nezaslouženého absolventa sametové revoluce. Já vždycky mohla zpátky, do zemĕ dĕtství a vzpomínek. Mý kluky, teď už mladé muže, tam nikdy nikdo stáhnout do armády nechtĕl. Mĕ na hranicích nevyslékali donaha.
Ava se vážnĕ usmĕje a plouží se životem dál. Její muž se už i nahlas při setkáních s námi sám sebe ptá: "Jsem tady už padesát let. Co tu dĕlám ?"
Ona nahlas nikdy nenaříká. Vychová syny, vystuduje druhý obor, založí si zubařskou ordinaci. V boji 

o respekt a uznání porazí místní zbranĕmi zoufalé přivandrovalkynĕ a za čerstvĕ vydĕlané peníze sjíždí 

s rodinou západní Evropu, aby vidĕli, kde to na svém létajícím koberci vlastně přistáli. Vyváří neperským hostům perské speciality, vysvĕtluje náboženství Zarathustry. Slavíme s nimi jejich Nový Rok, v březnu, protože čím víc oslav tím přece lépe. Analyzuje s námi Švejka i Želary a na oplátku poodkrývá pomalu a s rozvahou ten perský starostarý tepich, pod kterým je toho zameteno tak ukrutnĕ mnoho.
Ukrutnĕ pochází od krutosti.
"Na demonstraci před Stephansdomem říkali, že je až 70 tisíc mrtvých. Samí mladí, studenti, a nejvíc 

v hlavním mĕstĕ," volá mi Ava po pár dnech.
Volá proto, že jsem ji o to prosila.
"To je.... příšerné." Nevím, jaká slova zvolit. Mlčíme.
" Svoboda má svou cenu, je potřeba ji zaplatit. Bude vysoká. U nás to vždycky jde jen s krví."
Hlas se jí neláme. Ví, co říká a že to platí.
Jen já jsem to ještĕ nezažila. Že se platí. A jak.
Myslím na to, jak se na mĕ její kluci u stolu smĕjí a vtipkují, a představa mi je vnutí na zemi v teheránských ulicích, jak to znám ze zpráv.
Myslím na své kluky, na Čapkovu Matku ve finále, na tvrdost matek nacistů a na přátelskou euforii cinkajicích klíčů na námĕstí v rodném mĕstĕ.
Smĕs studu a vdĕčnosti se mi tlačí jícnem až do očí. Jsem ráda, že mĕ Ava nevidí.
Čekám s ní.
Brečet budu příštĕ.