Pohádka o nejpodivnějším členu naší rodiny - napsala Lada Bartošová

Kráčím úplně nalehko po lesní pěšině. Je začátek července, krátce po oslavách letního slunovratu. 

Vybrala jsem si tento čas záměrně, až do 1. srpna je klid. Moje teta je totiž zdejší čarodějnice a všechny svátky intenzivně slaví všemožnými sabaty, meltany a ostary. Nechci ji rušit, to víte u čarodějnice nikdy nevíte, jakou bude mít náladu a zda vás v nepěkném rozpoložení nepromění v žábu nebo hroznýše. Mého otce proměnila již dvakrát a kuňkal ještě pár týdnů poté. 

Pěšina, pak kámen, na dohled rozeklaný dub, opakuji si. 

„Ach jo, já se to snad do smrti nenaučím.“ 

„Jistěže se to naučíš, má drahá,“ ozve se vedle mě, „dávám ti sto, maximálně dvěstě let,“ mrkne teta a přitiskne si mě k sobě. 

První univerzita břečťanové ligy - napsala Martina Křížková

Pozornost všech studentů v posluchárně právnické fakulty Harvardu se upínala k malinkému mužíčkovi odněkud ze Střední Evropy. Byl to jediný člen profesorského sboru, který dosud nevyužil blahodárné účinky genových terapií.
Profesor Krátký vyučoval dějiny civilizace. Působil výrazně starší a sešlejší než ostatní profesoři, ale jeho hodiny byly mimořádně poutavé. 

Posluchačka prvního ročníku práv Karen, schovaná v hnízdě privilegovaných, k profesoru cítila zvláštní sounáležitost. Zaostřila na prosvětlený 3D panel, na který se přenášel zápis profesorova mluveného slova. V hlavě se jí začala rozjíždět časová řada, která vyběhla z panelu až někam do prostoru, aby se zarazila o dveře posluchárny. 

Dveře byla současnost, dvacátá šestá inovační revoluce. Už se neříkalo průmyslová.

Nový účes - napsala Nataša Richterová

Jezerní hora, Šumava

Možná vám připadá, že hory jsou jen nehybný kamenný masiv, který se kdysi dávno vlivem zemských sil vytvaroval, a teď už navěky bude němým svědkem lidských životů. Možná vám připadá, že ničivé orkány, sucho a kůrovec jsou pro hory katastofou a při pohledu na holé kmeny vás přepadne smutek a tíseň... 

Jenže hory nejsou kulisou pro vaše selfie, hory jsou živá bytost a navíc, každá hora má svůj úkol, svůj čas a své tajemství. A také své nálady a vrtochy.

„Myslím, že smrky už neletí,“ povzdechla si Jezerní hora. „Je to nuda. Takový tmavý a smutný.“
„Ty hloupá, copak jiného bys chtěla nosit na hlavě?” zaševelil svým hustým smrčím Svaroh, starý vážný soused Jezerní hory.
„V Bavorsku nosí hory svěží bukovou, vrbovou a jeřabinovou. A březové melíry!“ zasnila se Jezerka. „To je taková krása!“
„Hmm, nebo taky šedá suchá kůrovcová trvalá,” zašklebil se Svaroh.

Šla Nanynka do zelí dvakrát jinak - napsala Anna Vocelová

Zadání: 

Inspirujte se písničkou Šla Nanynka do zelí a sepište příběh Nanynky v jiném žánru či stylu.

Rozsudek jménem republiky

Okresní soud Praha-východ rozhodl v hlavním líčení konaném dne 27. června 2024 samosoudkyní Mgr. Pavlou Nejchytřejší, takto:

Obžalovaná Anna B., narozena 16.5.1977, povoláním pěstitelka košťálové bio zeleniny, trvale bytem Mezi poli 425, Říčatany, 215 01
je vinna tím,

že

"O zlaté rybce" a sprostých slovech - napsal Jaroslav Valach

Pohádku "O zlaté rybce" neznají pouze ignoranti, k těm se neobracím. Pro vzdělanější část svého publika začínám revizi pohádky od chvíle, kdy rybář přijde do své nuzné chaloupky a říká ženě, že sice pustil jediný úlovek dne zpět do moře, ale vrátil se se slibem tří splněných přání.
Žena ho vyslechne a povídá: 

"Ty starej papriko, ty kozle vopelichaná, jen vůl jak lev moh´ skočit na špek ňáký prolhaný ploutvi! Bohorodičko, kde jsem nechala voči, když sem si tě brala, já husa hloupá. Jen osel zbaští koninu, že ryba mluví a čaruje!"

ČERVENÁ - NAPSALA MARTINA KŘÍŽKOVÁ

Karkulka bydlela s matkou v domě u lesa. Byla to taková neduživá, světloplachá dívka s tázavým pohledem. Chodila ve vrstveném oděvu skrytém pod dlouhým červeným pláštěm, průsvitný obličejík schovávala pod obrovským čepcem. 

Její matku bývalo vidět jen po večerech, když vyrazila z domu odevzdat švadleně práci - vydělávala kůže na kalhoty a kabátky - nebo za jinými pochůzkami. Otec od nich buď odešel nebo byl nezvěstný. Obecně se vědělo, že matka s dcerou udržují kontakt s babičkou žijící v domě na druhé straně lesa.
Onoho léta sužoval vesnici divoký vlk. Zabíjel vesničanům ovce a slepice, rdousil králíky. Nikdo se neodvážil do lesa, kde pobývala tahle divoká šelma. 
Tu vidí mladý myslivec Karkulku, jak si s košíčkem štráduje přímo k lesu. 

“Počkej děvenko, ty se nebojíš vlka? Kampak máš namířeno?”

”Nesu babičce víno k narozeninám.”

ZA SNEM - NAPSALA SARA NÉVO (12 let)

Byla jednou jedna malá holčička jménem Veronika. Vždycky chtěla být herečkou, ale nemohla. Byla totiž na vozíčku. 

„To je můj sen, má životní cesta, musím se po ní vydat,“ říkala si. Byla tak přesvědčená o svém snu, že prosila rodiče, ať už nemá vozíček. 

„Ale to je nemožné,“ říkali jí.

Jednou, když byla na představení Romea a Julie, přišel za ní skřítek. 

„Tady!“ pošeptal Veronice do ucha. Veronika se ohlédla a uviděla ho na svém rameni.

Pohádka pro ty chytřejší z vás, děti - napsal Yakeen J. Helus

No, jen si to zkuste říct.
Borůvka.
Když říkáte Borůvka, rty vám vyjedou dopředu v kornoutku, a jste připraveni, skrz něj nechat vytéct nějakou roztomilost typu: „To je ale krásné liščátko!“ 

A kdybyste se nestyděli a zbyla vám ještě trocha dechu, možná byste přidali: „Ňuňu, ťuťu.“ 

 Tak takhle romantická a infantilní je tahle Borůvka, o které vám chci vyprávět. V těch několika větách, když budete pozorní čtenáři, je všechno, co potřebujete o ní vědět. Musíte si totiž všimnout, že se rozplývá nad mládětem lišky a ne člověka.
Borůvka, totiž vás děti nemá ráda. 

A divíte se?

Elf - napsala Irena Lahodná

Erikson dojedl zbytek tulení pečeně od včerejška a spokojeně se rozvalil na chomáči trávy. Ráno je ještě chladné. Erea se v chatrči převrací v kožešinách a nechce se jí ven. Snídaně ji nezajímá. Stejně jí toho nikdy moc nenechá. Ale i tak je jí s ním dobře.

Erikson ještě chvíli čeká, jestli se přece jen neobjeví, pak najde kousek jantaru a navlékne ho na tkanici. Jestli Erea někdy vyleze, pověsí jí ho na krk. Připomíná mu její zrzavou hlavu.

V tichu - napsal Yakeen

 „Víš, Brusinko, hodně šťastná jsem ráno,“ začala jednou společné povídání Borůvka.

„Mám moc ráda, jak jsem celá jako zabalená do mlhy. Když se prohlížím v kapce rosy, vidím celý svět, jak se ve mně odráží, ale tak jinak měkce. Jsou takový jenom obrysy, a já si mohu představovat, že i svět je měkčí, nebo možná trochu jiný. Jednou mne napadlo, že nic není víc poprvé, než když se otisknou na borůvce něčí prsty... v tichu lesa, co se probouzí z mlhy rána.“ 

Jak včelka Andělka hledala nový domov - napsali Ilona Vystavělová a Jiří Wilson Němec

Na Mýtince pod Kralickým Sněžníkem roste ztepilý smrk, jehož dutina chrání ohromně pracovité včeličky. Zrovna tam totiž netrpělivě očekávají narození nové včelí královny. Až se tak stane, polovina včel spolu se starou královnou musí opustit útočiště smrku a vydat se na cestu do nového domova.
A to je právě úkol zkušené pátračky Andělky. Každé ráno proto vylétá včelka Andělka do blízkého i vzdáleného okolí.

Sen o víle Borůvce - napsala Anna Vocelová

Stamík byl z dlouhého putování po Kralickém Sněžníku celý utrmácený. Uvelebil se pod dubem na mechové peřině a usnul.
Na oponě svých očních víček pozoroval, jak krásná víla Borůvka ladně tančila mezi kořeny. Modrá jejích šatů se vpíjela do fialové podle toho, jak se natočila k slunečním paprskům. Černé vlasy spletené do copů zdobil zelený věneček doplněný těmi nejzralejšími borůvkami. Lehkým mávnutím kouzelné větvičky probudila své následovnice, aby nezmeškaly první lekci vílí školy.
„Vílou Borůvkou, jako jsem já, se nemůže stát každá,“ vysvětlovala ostatním.
„Já chci být víla! Já taky! I já. I já,“ křičely jedna přes druhou.
„Ale co pro to tedy musíme udělat, vílo Borůvko?“ ptala se malá žákyně.

Jak Borůvka s Brusinkou zachránily borůvčí - napsala Hana Nevrlá

Byl krásný letní den a sluníčko vesele svítilo na blankytné obloze. Víla Borůvka se proháněla po rozkvetlé louce, růžové tváře sálaly radostí. Drobným nosíkem nasávala svěží vůni šťavnatého léta. Nad hlavou jí proletěl chřástal. Zamával svými kaštanovými křídly a byl ten tam. Borůvka se tetelila blahem. „Jak krásný den!“ pomyslela si a bosýma nohama začala tančit na koberci mochny zlaté. Okraj vílích modrofialových šatů se pohupoval nad žlutými květy a bosé palečky se jemně dotýkaly květů i zelené trávy. Jako by zemi jen tak zlehka hladila.

Únos Brusinky - napsal Marek Bucko

Bylo krásné letní ráno, v lese vonělo jehličí, sluníčko si chystalo zlatý baťůžek se svačinou pro celodenní výlet po obloze a na mýtince se probouzely víly Brusinka s Borůvkou. 

Ony vlastně nespaly jako ostatní živáčci a zvířátka. Večer se vždy s prvním měsíčním paprskem z víl staly keříčky rostlinek, po kterých se jmenovaly.

A ráno, když se sluníčko vyhouplo nad obzor a první paprsek pošimral lístky brusinek a borůvčí, tak procitly z podoby bobulek do vílího těla. A hned se holky začaly hádat.

Borůvka, Brusinka a Zvoneček - napsala Bohuna Kopřivová

Je podívej, vidíš taky toho krásného skřítka se zvonečkem na hlavě?

Vidím.
A ten je ale krásný.
No, krásně vypadá, ale jestli je taky chytrý, aby nám ukázal cestu. No zkusíme se zeptat.
Ahoj. My jsme dvě sestřičky Borůvka a Brusinka – víly od vládce Králického Sněžníku a jdeme se podívat do světa.
Tak to mě těší, já jsem zas skřítek Zvoneček a dávám pozor na všechny kytičky, co tu rostou.
A je jich hodně?
Hodně, ale je tady i dost zlobivých dětí, které je rvou a pak je cpou maminkám z lásky. Ty jsou naoko potěšené, ale za chvíli je odhodí, když se děti nedívají a uschnou. To nemám rád. Kdyby je nechaly děti růst, mohli by je obdivovat další lidé po dlouhou dobu.
Tak to máš ale těžkou službu. Ale když tady takhle dáváš pozor, tak taky určitě víš, kudy je nejlepší cesta do Orlických hor.

O včelce a lízátku - napsala Satya Veronika Helusová

"Ale já jsem nevěděla, že to je člověk. Bylo to tak barevné a vonělo to sladce... Myslela jsem, že je to kytka a než jsem přistála, byla jsem v pasti," plakala vyděšená včelka Lidka ze sousedního úlu, kde se včelka Andělka zastavila na kus řeči.
Malá Lidka právě přiletěla domů ještě celá udýchaná a trošku kulhala na levé křídlo. "Máš velké štěstí, že ta holčička, co ses jí zapletla do vlasů, zůstala klidná a řekla svojí mamince, že má včelku ve vlasech," utěšovala ji Andělka, když si vyslechla příběh té maličké.

Borůvka - napsala Irena Lahodná

Podzemní říše je dnes tmavomodrá. Kam se oko podívá, jen modř a tma. Skřítkové ještě chvíli vyčkávají, aby temné barevné valéry modré barvy byly opravdu hluboké. Až přijde správný hvězdný okamžik - a už je blízko -, barva vyvzlíná na povrch. Modré kapičky vytrysknou ze stonků a zůstanou viset. Stačí závan a skanou jako modrá barva zpátky do země. Stačí ale slůvko a stanou se modrým zázrakem, na který už všichni nedočkavě čekají. Borůvkami. A tahle chvíle patří vílám. 

To ony způsobí že se kapičky změní v ovoce. Vílí zaříkadlo.

Stamichman a Švédové - podle původních pověstí posbíraných Gustavem Mikuschem převyprávěla Dana Emingerová

Studnice pověstí z moravských Sudet

Dvacet kroků od okresní silnice z Hanušovic do Králík je soutok dvou potoků, které přitékají od Vlaského z jižního svahu Srázné. Tamní roklině se říká „Šlachtgráben“ neboli Zákopy.
Na jaře roku 1643 tu totiž došlo k jatkám, když sedláci přepadli Švédy, v nichž národ viděl jen mordýře, paliče a raubíře.
Když generál Torstenson vedl na Moravě a ve Slezsku válku, donutil ho v roce 1642 arcivévoda Leopold s generálem Piccolominim k ústupu.
Švédové se tedy na zimu utábořili v Německu a na jaře táhli znovu přes Moravu do Slezska.

Stamichman a pověsti - podle původních pověstí posbíraných Gustavem Mikuschem převyprávěla Dana Emingerová

Studnice pověstí z moravských Sudet

Němci, kteří pod Králickým Sněžníkem po staletí žili, znali mnoho Stamichmanových příhod. Ale všechny pověsti a kroniky si s sebou odvezli, když museli odejít ze Sudet. A tak zůstalo jen torzo legend o tom, že Stamichman byl horský duch, který v okolí Srázné lekal a strašil lidi. Vypráví se o něm třeba tohle:
Dříve se všechno pivo, které se vypilo na kolštejnském panství, rozváželo z knížecího pivovaru v Kolštejně.

Ztráty a nálezy - napsala Míša Štěpánka Sedláčková

Plejády

Mlhovina před portálem se lehce rozjasnila a vydala zvuk podobný pšouknutí jako pokaždé, když se k němu někdo přiblížil.
Chamuel se rozladěně protáhl: „Koho to sem zase čerti nesou. To si sakra na ty svoje věci nemůžou dávat lepší pozor?“
Andělé by sice neměli klít a už vůbec ne takovým způsobem, jenže Chamuel byl archanděl a na tomhle zapadlém konci vesmírného nekonečna pobýval dostatečně dlouho, aby věděl, že jeho klení k božským uším nedolehne a pokud ano, že přivřou oko nebo raději obě. Bůh si byl moc dobře vědom, že hned tak nenajde druhého takového troubu, který by dobrovolně dělal tuhle práci.