Její matku bývalo vidět jen po večerech, když vyrazila z domu odevzdat švadleně práci - vydělávala kůže na kalhoty a kabátky - nebo za jinými pochůzkami. Otec od nich buď odešel nebo byl nezvěstný. Obecně se vědělo, že matka s dcerou udržují kontakt s babičkou žijící v domě na druhé straně lesa.
Onoho léta sužoval vesnici divoký vlk. Zabíjel vesničanům ovce a slepice, rdousil králíky. Nikdo se neodvážil do lesa, kde pobývala tahle divoká šelma.
Tu vidí mladý myslivec Karkulku, jak si s košíčkem štráduje přímo k lesu.
Onoho léta sužoval vesnici divoký vlk. Zabíjel vesničanům ovce a slepice, rdousil králíky. Nikdo se neodvážil do lesa, kde pobývala tahle divoká šelma.
Tu vidí mladý myslivec Karkulku, jak si s košíčkem štráduje přímo k lesu.
“Počkej děvenko, ty se nebojíš vlka? Kampak máš namířeno?”
”Nesu babičce víno k narozeninám.”
“Á červené, to bych si také nechal líbit! A kdepak bydlí tvoje babička?”
„Inu, právě přímo přes les, na druhém konci. Ani neznám jinou cestu.”
“Dobrá tedy, běž, ale buď opatrná,” povídá myslivec.
Karkulka jde, vesele si poskakuje z kamenu na kámen a kde se vzal, tu se vzal, najednou před ní stojí vlk. Karkule odloží košík a hypnoticky vlka pozoruje. Dobře, že mám tu druhou láhev prázdnou, pomyslí si. A pak už se, bez jakékoliv zdvořilostní konverzace vrhne vlkovi na hrdlo. Úúááh.
Karkule rdousí a saje, upíří tesáky vyceněné, drápy místo nehtů. Rudé krůpěje cákají na všechny strany, na červeném pláštíku jsou ale neviditelné. Po chvilce boje je hotovo, vlkovi žluté oči skelnatí. Karkule drápem narazí žílu a čepuje do prázdné láhve rudou tekutinu. Poté odstraní stopy zápasu a spokojeně hopká dál.
Babička už se jí nemůže dočkat. “Já žízním, já žízním, dej mi napít, dodej mi síly,” je slyšet už ode dveří sténající babku.
“Á červené, to bych si také nechal líbit! A kdepak bydlí tvoje babička?”
„Inu, právě přímo přes les, na druhém konci. Ani neznám jinou cestu.”
“Dobrá tedy, běž, ale buď opatrná,” povídá myslivec.
Karkulka jde, vesele si poskakuje z kamenu na kámen a kde se vzal, tu se vzal, najednou před ní stojí vlk. Karkule odloží košík a hypnoticky vlka pozoruje. Dobře, že mám tu druhou láhev prázdnou, pomyslí si. A pak už se, bez jakékoliv zdvořilostní konverzace vrhne vlkovi na hrdlo. Úúááh.
Karkule rdousí a saje, upíří tesáky vyceněné, drápy místo nehtů. Rudé krůpěje cákají na všechny strany, na červeném pláštíku jsou ale neviditelné. Po chvilce boje je hotovo, vlkovi žluté oči skelnatí. Karkule drápem narazí žílu a čepuje do prázdné láhve rudou tekutinu. Poté odstraní stopy zápasu a spokojeně hopká dál.
Babička už se jí nemůže dočkat. “Já žízním, já žízním, dej mi napít, dodej mi síly,” je slyšet už ode dveří sténající babku.
“Počkej babi, tu né, tahle je čerstvá, ta tě betelně posilní.“
Bábrle pije a ožívá, vstává z postele a hnedle vypadá o pár let mladší. Vtom se před domkem ozve hlasitý štěkot. To mysliveček jde vstříc svému osudu.
“Babi”, klepe myslivec na dveře, “našel jsem v lese mrtvého vlka, ale v místě zápasu chytil Alík stopu a dovedla jej sem..”
Žena s děvčetem na sebe spiklenecky mrknou. Každá ví, co má dělat. Na další myslivcovo bušení se na prahu zjeví bělovlasá ženština s červenými kapkami kolem úst.
“Karkulka, holčička moje už tady byla,” nedokončí větu a podívá se myslivečkovi někam za záda.
“Ale kvůli vám se vrátila,” ozve se za zlověstného skřípání vytahujících se tesáků a drápů.
“Ale kvůli vám se vrátila,” ozve se za zlověstného skřípání vytahujících se tesáků a drápů.
