 |
| Kamila Pokorná, Fakulta designu a umění v Plzni |
Hrnula se na něj ze spodu spousta hlasů, a jak tak vanul dál, bylo čím dál těžší rozeznat jednotlivá slova.
„Děkuji ti!“ zavlála plachetnice s novým nábojem.
„Je s tebou zábava!“ vyhrkl kohoutek na kovové korouhvičce. Ale vítr je neslyšel, jak svištěl kolem, neboť křik rozhořčené ženy které pocuchal účes, a hudrování prádla rozfoukaného po trávníku, byly hlasitější.
„Je s tebou zábava!“ vyhrkl kohoutek na kovové korouhvičce. Ale vítr je neslyšel, jak svištěl kolem, neboť křik rozhořčené ženy které pocuchal účes, a hudrování prádla rozfoukaného po trávníku, byly hlasitější.
„Hněvají se na mne, nebo na své vlastní neštěstí?“ bloumal smutně vítr a zpomaloval. Snášel se níž a níž a foukal míň a míň, až se nakonec schoulil v malé slepé uličce, kde věděl, že nebude nikoho rušit.
Po chvíli se otevřelo víko popelnice stojící opodál a z jejích útrob kdosi vykoukl. Byl to starý papírový drak, potrhaný a zlámaný, ale jeho hlas zněl měkce a laskavě, když na vítr promluvil:
„Víš, je to škoda, že tu jen tak sedíš, když bys mohl foukat. Vsadím se, že jsi v tom opravdu dobrý.“ Vítr vzhlédl.
„To ano, ale všichni se kvůli tomu na mě hněvají. Nemají mě rádi.“
„Všichni?“
„Všichni. Slyšel jsem je.“
„Myslím, že občas slyšíme jen zápory, a klady přehlížíme." nadhodil zamyšleně papírový drak.
„Zlá slova jsou ohromně těžká. Jako závaží. Nejvíce nás tíží, tahají dolů, a je tak složité je vstřebat. Vlídná slova jsou lehká jako pohlazení, jako ten nejjemnější vánek. Proto si jich často ani nevšimneme.
Víš, já už asi nikdy nepoletím, ale chvíle, kdy jsem s větrem uháněl vzhůru oblohou, byly ty nejšťastnější v mém životě.
Plachtám i ptákům dodáváš sílu. V parném počasí osvěžíš. Stromy zpívají když je míjíš, a mne i malý barevný větrníček proměníš v radost. My všichni jsme rádi že umíš, co děláš, a děláš, co umíš. Jsme rádi, že jsi tu s námi.“
Vítr se zatetelil. Chtěl papírovému draku věřit.
„Že bych tedy šel zase foukat? Třeba k moři, kde je teplo, a lodě potřebují plout?“
„Ano, to je výborný nápad. Běž a pozorně poslouchej. Uslyšíš i tu nejtišší chválu a nejskrytější porozumění, a pochopíš, jak jsou důležité.“ pokynul starý papírový drak větru, a ten se vznesl zase vzhůru na oblohu.
Po chvíli se otevřelo víko popelnice stojící opodál a z jejích útrob kdosi vykoukl. Byl to starý papírový drak, potrhaný a zlámaný, ale jeho hlas zněl měkce a laskavě, když na vítr promluvil:
„Víš, je to škoda, že tu jen tak sedíš, když bys mohl foukat. Vsadím se, že jsi v tom opravdu dobrý.“ Vítr vzhlédl.
„To ano, ale všichni se kvůli tomu na mě hněvají. Nemají mě rádi.“
„Všichni?“
„Všichni. Slyšel jsem je.“
„Myslím, že občas slyšíme jen zápory, a klady přehlížíme." nadhodil zamyšleně papírový drak.
„Zlá slova jsou ohromně těžká. Jako závaží. Nejvíce nás tíží, tahají dolů, a je tak složité je vstřebat. Vlídná slova jsou lehká jako pohlazení, jako ten nejjemnější vánek. Proto si jich často ani nevšimneme.
Víš, já už asi nikdy nepoletím, ale chvíle, kdy jsem s větrem uháněl vzhůru oblohou, byly ty nejšťastnější v mém životě.
Plachtám i ptákům dodáváš sílu. V parném počasí osvěžíš. Stromy zpívají když je míjíš, a mne i malý barevný větrníček proměníš v radost. My všichni jsme rádi že umíš, co děláš, a děláš, co umíš. Jsme rádi, že jsi tu s námi.“
Vítr se zatetelil. Chtěl papírovému draku věřit.
„Že bych tedy šel zase foukat? Třeba k moři, kde je teplo, a lodě potřebují plout?“
„Ano, to je výborný nápad. Běž a pozorně poslouchej. Uslyšíš i tu nejtišší chválu a nejskrytější porozumění, a pochopíš, jak jsou důležité.“ pokynul starý papírový drak větru, a ten se vznesl zase vzhůru na oblohu.
„Děkuji ti mnohokrát!“ zavolal ještě dolů do uličky, a vydal se na cestu.
Už chápal, že někdy je těžké nedávat negativním názorům vyšší váhu než těm kladným. Ale rozhodně nemá smysl trápit se názory těch, kterým na nás pra nic nezáleží.
Už chápal, že někdy je těžké nedávat negativním názorům vyšší váhu než těm kladným. Ale rozhodně nemá smysl trápit se názory těch, kterým na nás pra nic nezáleží.
