.jpg)
Se šestihodinovým zpožděním, kvůli nepřízni počasí, konečně přistáváme na letišti Ben Guriona v TLV. Je šabat, krátce před půlnocí. Paní na informacích v letištní hale mi sděluje, že do centra už opravdu nic nejede, jedině lze objednat taxi přes aplikaci v mobilu.
V zoufalství a panice vybíhám ven, brána metra je zavřená, po MHD vskutku ani památky. Ticho a prázdno. Venku stojí, zdánlivě na dosah ruky, připravené taxi s typicky žlutým nápisem „Monit“ na střeše, které je mi ovšem, bez aplikace v mobilu, na hony vzdálené.
„Jesh lach aplikácia?“ promluví ke mně asi dvacetiletá Jemenská židovka s tabletem v ruce, brigádnice taxi služby.
„Ne, nemám aplikaci v mobilu, to bych tu už dávno nebyla,“ odpovím zarmouceně.
„Nevadí, já ti taxík objednám. Řekni mi adresu, kam jedeš. Tak, hotovo! Teď jen musíš taxikáři sdělit tenhle devítimístní kód.“
Poděkuji a vesele nasedám do předraženého taxíku. Platím 180 NIS (cca 1000 Kč), ale jsem ráda, že nebudu muset spát první noc na ulici, možná (?).
Přibližně po 40 minutách, kolem 1:00 hodiny ráno, zastavujeme před hotelem ve čtvrti Neve Zedek, v jihozápadní části TLV. Kvůli nečekaně silnému větru, který fičí od moře, se mi nepodaří na první dobrou vystoupit z auta. Takovou sílu živlu jsem opravdu nečekala, nejsme na ni v našich klimatických podmínkách zvyklí.
Přicházím k liduprázdné recepci, kam se po asi 10 minutách apaticky přišourá rozespalý mladík (Zoomer-typický představitel internetové generace Z). Mávne rukou směrem k pravé stěně, ať si naskenuji QR kód a stáhnu aplikaci. Nechápu.
„Nemám Wifi,“ říkám.
Překvapeně se na mě podívá, opět mávne rukou, tentokrát k levé stěně a říká: „Naskenuj si ten QR kód a budeš mít WiFi“.
Asi nerozumí.
„Já mám ale starý telefon, nic s ním nenaskenuji, chápeš?“
Evidentně nechápe, jeho vyděšený výraz mluví za vše. „No, bez toho tě ale nemůžu ubytovat?!“
Je 1:30 ráno, jsem ospalá a začínám být mírně nevrlá.
„Řekni mi heslo k Wifi a já se normálně připojím,“ říkám podrážděně.
„Jaké heslo? Žádné není. Musíš naskenovat QR kód!“
Začínám supět. Chlapec si všimne mého výrazu v obličeji a raději volá o pomoc příteli na telefonu:
„Čau, hele, je tu ňáká taková z východu, s telefonem z doby brontosaurů, a nemůže si naskenovat QR kód, co mám dělat?“
Muž na druhém konci aparátu mu sděluje heslo k wifi. Nicméně paměť mého telefonu je zaplněna, takže aplikaci stejně nestáhnu. Bez funkčního a moderního telefonu jste ve městě High techu zcela ztracení.
No nic. Úplně vyčerpaný, zničený a frustrovaný mladík mi, alespoň pro tuto noc, otevírá dveře mého pokoje přes aplikaci ve svém Iphonu a zřejmě pevně doufá, že o mně minimálně až do rána už neuslyší.
Evidentně nechápe, jeho vyděšený výraz mluví za vše. „No, bez toho tě ale nemůžu ubytovat?!“
Je 1:30 ráno, jsem ospalá a začínám být mírně nevrlá.
„Řekni mi heslo k Wifi a já se normálně připojím,“ říkám podrážděně.
„Jaké heslo? Žádné není. Musíš naskenovat QR kód!“
Začínám supět. Chlapec si všimne mého výrazu v obličeji a raději volá o pomoc příteli na telefonu:
„Čau, hele, je tu ňáká taková z východu, s telefonem z doby brontosaurů, a nemůže si naskenovat QR kód, co mám dělat?“
Muž na druhém konci aparátu mu sděluje heslo k wifi. Nicméně paměť mého telefonu je zaplněna, takže aplikaci stejně nestáhnu. Bez funkčního a moderního telefonu jste ve městě High techu zcela ztracení.
No nic. Úplně vyčerpaný, zničený a frustrovaný mladík mi, alespoň pro tuto noc, otevírá dveře mého pokoje přes aplikaci ve svém Iphonu a zřejmě pevně doufá, že o mně minimálně až do rána už neuslyší.
