Profesor Krátký vyučoval dějiny civilizace. Působil výrazně starší a sešlejší než ostatní profesoři, ale jeho hodiny byly mimořádně poutavé.
Posluchačka prvního ročníku práv Karen, schovaná v hnízdě privilegovaných, k profesoru cítila zvláštní sounáležitost. Zaostřila na prosvětlený 3D panel, na který se přenášel zápis profesorova mluveného slova. V hlavě se jí začala rozjíždět časová řada, která vyběhla z panelu až někam do prostoru, aby se zarazila o dveře posluchárny.
Dveře byla současnost, dvacátá šestá inovační revoluce. Už se neříkalo průmyslová.
III. Test
Karen si přilepila na spánky náplasti, nadechla se a vklouzla do vody. Teplota vody byla fantastická
Výklad profesora Krátkého končil čtvrtou revolucí, kde se to zlomilo: internet věcí a digitalizace, pátá nástup umělé inteligence, a pak se to začalo strašně zrychlovat.
Co rok, to šílený technologický skok.
„Přijdeš na ten večírek na koleji Karen?“ melodický hlas jejího souseda Luise ji vytrhl ze zamyšlení. „Přijď, zatahal ji rozverně za rukáv a prsty se prošel po jejím předloktí. „Budeme tam všichni, co spolu mluvíme,“ zašeptal jí do ucha s mírně pozvednutými koutky.
„Přijdeš na ten večírek na koleji Karen?“ melodický hlas jejího souseda Luise ji vytrhl ze zamyšlení. „Přijď, zatahal ji rozverně za rukáv a prsty se prošel po jejím předloktí. „Budeme tam všichni, co spolu mluvíme,“ zašeptal jí do ucha s mírně pozvednutými koutky.
„No právě,“ povzdechla si Karen.
„Ještěže to o mě nevědí!“
Zaregistrovala, že hloučky studentů v přednáškovém sále se přísně dělí na privilegované a stipendisty. Její rodina teoreticky splňovala všechny atributy privilegovaných. První generace americké buržoazie, kořeny rodu zpět až ke zlatému věku první průmyslové revoluce. Ocelářský průmysl, výroba zbraní, republikáni a katolíci. Silný, americký bezchybný profil.
A pak tím vším zamíchá její matka, demokratka s indiánskými kořeny.
Jojo, žít si tak v roce řekněme 2028, to by bylo všechno báječně jednoduché.
Genová terapie se začala používat kolem roku 2020. Zpočátku velmi regulovaně, pro některá onemocnění, pro léčbu vzácných typů genetických mutací. Během několika let bylo možné vyléčit díky genové terapii většinu civilizačních chorob, od sklerózy po rakovinu.
Ve padesátých letech už bylo běžné, dokonce se stalo normou, módou a nutností pro všechny bohaté upravovat geneticky embrya svých potomků. Společnost se začala více rozdělovat na ty, co na to mají
Jojo, žít si tak v roce řekněme 2028, to by bylo všechno báječně jednoduché.
Genová terapie se začala používat kolem roku 2020. Zpočátku velmi regulovaně, pro některá onemocnění, pro léčbu vzácných typů genetických mutací. Během několika let bylo možné vyléčit díky genové terapii většinu civilizačních chorob, od sklerózy po rakovinu.
Ve padesátých letech už bylo běžné, dokonce se stalo normou, módou a nutností pro všechny bohaté upravovat geneticky embrya svých potomků. Společnost se začala více rozdělovat na ty, co na to mají
a nemají. Univerzity už nedržely stipendijní místa pro zástupce menšin, ale pro přirozeně nadané studenty bez zásahů genové terapie.
Karen měla ve svých záznamech, že byla modifikována, ale to byla lež. Díky své matce, která by nikdy nebojovala s přírodou, zůstala Karen čistá.
II. Večírek
Do extáze vás dostala už jen samotná atmosféra vstupní haly pánské koleje v Cambridge, kde na konci chladného zářijového dne plápolal skutečný oheň ze skutečného dřeva. Pro Karen to byl první univerzitní večírek a první večírek od jejích 21. narozenin, kdy mohla oficiálně začít konzumovat alkohol. Nemohla být krásnější, jak tam stála uprostřed haly a jemně zářila v odlescích ohně.
Organizátoři party si pohráli s osvětlením, takže částí místnosti poletovaly barevné bublinkové míčky, které jakoby vystřelovaly z kulatého samoobslužného pultu s pitím, druhá část místnosti s nejdelší podélnou stěnou byla ponořena do šera, aby se na ni dal kvalitně zobrazovat přenos, samo sebou že přenos ve 4D. Hlavním tématem bylo sledování zahájení olympiády.
Karen zamířila k barovému pultíku, kde postával Louis se spolužákem. „To je Myrta“, představil ho Karen a nabídl jí sklenku mimosy. Zdálo se, že hoši už takhle postávají u baru delší dobu, byli docela
Karen měla ve svých záznamech, že byla modifikována, ale to byla lež. Díky své matce, která by nikdy nebojovala s přírodou, zůstala Karen čistá.
II. Večírek
Do extáze vás dostala už jen samotná atmosféra vstupní haly pánské koleje v Cambridge, kde na konci chladného zářijového dne plápolal skutečný oheň ze skutečného dřeva. Pro Karen to byl první univerzitní večírek a první večírek od jejích 21. narozenin, kdy mohla oficiálně začít konzumovat alkohol. Nemohla být krásnější, jak tam stála uprostřed haly a jemně zářila v odlescích ohně.
Organizátoři party si pohráli s osvětlením, takže částí místnosti poletovaly barevné bublinkové míčky, které jakoby vystřelovaly z kulatého samoobslužného pultu s pitím, druhá část místnosti s nejdelší podélnou stěnou byla ponořena do šera, aby se na ni dal kvalitně zobrazovat přenos, samo sebou že přenos ve 4D. Hlavním tématem bylo sledování zahájení olympiády.
Karen zamířila k barovému pultíku, kde postával Louis se spolužákem. „To je Myrta“, představil ho Karen a nabídl jí sklenku mimosy. Zdálo se, že hoši už takhle postávají u baru delší dobu, byli docela
v náladě. Myrta vedl hlavní monolog: „Víte, že tahle olympiáda se po padesáti letech vrací do Paříže?
V roce 24 to prý byl úspěch. V Paříži se poprvé kvůli olympiádě postavil nový stadion pro handicapované sportovce.“ Myrta se zápalem pokračoval. „No a teď chtějí udělat ještě větší haló. Postavili celé malé olympijské městečko ve čtvrti Saint Denis jen pro výkony privilegovaných sportovců.“
„Tak se jdeme podívat? Přenos už začíná!“ vpadla do Myrtova monologu Karen.
„Tak se jdeme podívat? Přenos už začíná!“ vpadla do Myrtova monologu Karen.
Mrkli na sebe s Louisem a s drinkem v ruce popošli blíž k plátnu.
Nad Seinou se po padesáti letech rozezněla Marsellaissa v podání velkého chlapeckého sboru. Z plátna se do pokoje linul chlad z mlhy stoupající nad řekou. Vtom zazněla ohlušující rána a pokojem se roztáhl smrad jako z obřího zkratu. Plátno na okamžik zčernalo, ale už naskakovaly záložní zdroje energie. Přímo do kamer vpochodovaly zástupy lidí s transparenty nesoucími nápisy:
Nad Seinou se po padesáti letech rozezněla Marsellaissa v podání velkého chlapeckého sboru. Z plátna se do pokoje linul chlad z mlhy stoupající nad řekou. Vtom zazněla ohlušující rána a pokojem se roztáhl smrad jako z obřího zkratu. Plátno na okamžik zčernalo, ale už naskakovaly záložní zdroje energie. Přímo do kamer vpochodovaly zástupy lidí s transparenty nesoucími nápisy:
„Pryč s mutanty.“
„Za férový sport.“
„Vládu lidem, ukončete privilegované.“
Najednou už nikdo nebyl zvědav na pokračování přenosu.
„V tý Evropě je ale bordel,“ ulevil si Louis „už bychom jim neměli přenechávat pořadatelství žádných důležitých akcí.“
„Absolutní souhlas,“ vždycky všecko poserou, na ničem se stejně nedohodnou,“ přitakával Myrta, který zjevně po rozrušujícím zážitku přešel na tvrdší pití.
Louis extra rozrušený nebyl, neměl v povaze se jen tak něčím nechat vykolejit. Skončil jeden program, tak hbitě přesedlal na druhý. Otočil se ke Karen a jemně jí ovinul ruku kolem ramen. „Nechceš si jít sednout támhle na pohovku? Tady už to asi taková zábava nebude.“
Louis extra rozrušený nebyl, neměl v povaze se jen tak něčím nechat vykolejit. Skončil jeden program, tak hbitě přesedlal na druhý. Otočil se ke Karen a jemně jí ovinul ruku kolem ramen. „Nechceš si jít sednout támhle na pohovku? Tady už to asi taková zábava nebude.“
„Proč by ne?“ jejich pohledy zajiskřily v jednom elektrizujícím výboji.
Na mnoho minut pak ztratili pojem o čase, až je do reality probrala tupá rána. Karen se omámeně probrala z Luisova objetí. „To ještě někdo zapnul ten přenos nebo co…“ zamumlala. V tu chvíli oba vyskočili, protože uviděli, co se stalo. Myrta upadl na dřevěnou podlahu před krbem.
Někdo se nad ním skláněl a v mžiku nebylo přes chumel studentů vidět, co se děje. Karen si houfem prorazila cestu až k Myrtovi. „Nedýchá,“ zoufale šeptala dívka sklánějící se nad nehybným tělem.
Na mnoho minut pak ztratili pojem o čase, až je do reality probrala tupá rána. Karen se omámeně probrala z Luisova objetí. „To ještě někdo zapnul ten přenos nebo co…“ zamumlala. V tu chvíli oba vyskočili, protože uviděli, co se stalo. Myrta upadl na dřevěnou podlahu před krbem.
Někdo se nad ním skláněl a v mžiku nebylo přes chumel studentů vidět, co se děje. Karen si houfem prorazila cestu až k Myrtovi. „Nedýchá,“ zoufale šeptala dívka sklánějící se nad nehybným tělem.
V Karen procitly pradávné instinkty. Odstrčila dívku, otevřela mu ústa, aby viděla, zda mu nezapadl jazyk a pustila se do umělého dýchání. Z úst hocha se linuly nechutné výpary, Karen bylo na zvracení, ale neustávala. „Masáž! Masáž srdce!“ vykřikla povel na sousedku. Dýchala, až se jí přece zazdálo, že cítí mírnou odpověď, ale v tu chvíli ji odsunul zdravotník.
„Díky,“ já už to převezmu,“ zašeptal muž v bílém plášti.“
III. Test
Karen si přilepila na spánky náplasti, nadechla se a vklouzla do vody. Teplota vody byla fantastická
a Karen se nemohla dočkat, až se ponoří do obrovského akvária indického oceánu. Nebo to mohl být Karabik, kam jezdili na rodinné jachtě pravidelně, to nevěděla. První tempa ve vodě a hned senzační pocity biotechnologického zázraku, kdy vám narostou žábry na nohou a na rukou a můžete dýchat pod vodou díky působení buněčných enzymů, které vám dočasně umožní návrat organismu do prenatálního stádia. Už se ale soustředila jen na tu nádheru kolem sebe. Hejna pruhovaných, žlutých, modrých
a fialových ryb všech velikostí, támhle plave žralok a teď jsem si málem plácla s rejnokem, s tou srandovní rybou s velkýma ušima a už zas zatajím dech, když kolem mě proplouvá majestátní kareta. Najednou se dostávám doprostřed obrovského hejna tmavo-fialově-černých ryb, které jsou všechny stejné, které se na mě pověsí jako obrovský hrozen a stahují mě do hlubin. V té chvíli přestává účinkovat zázračná podvodní chemie a ze mě je jenom člověk, co se topí. Bojuji o život, odstrkuji tu fialově černou masu od sebe, chci se vynořit a nadechnout…a otevírám oči, protože mě do reality vrací zvonění mého mobilu. „Proboha, dnes píšeme test“, prolítne mi hlavou při plném vědomí mé přítomnosti. Ale co měl znamenat ten sen?
Ten den se ve škole objevil i Myrta, poprvé po celém měsíci. Působil vážnějším dojmem. Posadil se do řady za Karen, natáhl ruku a jemně se dotkl jejího ramene. Když se otočila, zašeptal: „děkuji.“
Ten den se ve škole objevil i Myrta, poprvé po celém měsíci. Působil vážnějším dojmem. Posadil se do řady za Karen, natáhl ruku a jemně se dotkl jejího ramene. Když se otočila, zašeptal: „děkuji.“
Vylekal ji sevřený výraz jeho obličeje. Pomyslela si ihned, že by s ním chtěla mluvit, naléhavě cítila, že ji potřebuje.
V tu chvíli už na to nebyl čas. Mezi studenty se roztáhly poloprůhledné stěny, které tlumily zvuk, rušily GSM signál a uzavíraly každého studenta do jeho kóje. Bylo slyšet jen hlas profesora: „Zaregistrujte se, prosím, do prvního testu tohoto semestru. Pro ty, co by snad nevěděli, o jaký kurs se jedná, tak zaškrtněte občanské právo“, dodal učitel zjevně pobaven svým vtipem. „Po dokončení testu můžete odejít z místnosti.“
Karen se pravděpodobně ještě potila nad testem, když Myrta, Luis a další odešli, protože v okamžiku, kdy ji poloprůhledné stěny konečně propustily ze svého sevření, byl už přednáškový sál téměř prázdný. Karen a hrstka stipendistů, nikdo jiný už nezbyl. Tak nějak očekávala, že bude studium probíhat.
V tu chvíli už na to nebyl čas. Mezi studenty se roztáhly poloprůhledné stěny, které tlumily zvuk, rušily GSM signál a uzavíraly každého studenta do jeho kóje. Bylo slyšet jen hlas profesora: „Zaregistrujte se, prosím, do prvního testu tohoto semestru. Pro ty, co by snad nevěděli, o jaký kurs se jedná, tak zaškrtněte občanské právo“, dodal učitel zjevně pobaven svým vtipem. „Po dokončení testu můžete odejít z místnosti.“
Karen se pravděpodobně ještě potila nad testem, když Myrta, Luis a další odešli, protože v okamžiku, kdy ji poloprůhledné stěny konečně propustily ze svého sevření, byl už přednáškový sál téměř prázdný. Karen a hrstka stipendistů, nikdo jiný už nezbyl. Tak nějak očekávala, že bude studium probíhat.
Ona, se svojí ubohou základní verzí šedé kůry mozkové, pomalá a nedokonalá oproti studentům
s vylepšeným „software.“ Celou střední školu se tohoto okamžiku obávala, ale když přišel, vlastně zjistila, že jí to tolik nevadí.
Změny prostoru kolem ní Karen trochu vyvedly z rovnováhy, až škobrtla na schodech ze sálu. V tu ránu ji někdo zezadu zachytil.
„To byl dost dobrej break,“ ozval se příjemný níže posazený chlapecký hlas. „Jéjda princ,“ roztáhla Karen pusu do úsměvu, „to se mi nestává každý den, aby mě někdo nosil na rukou. Na to bych si zvykla hned,“ pohotově zavtipkovala ještě plná adrenalinu ze zkoušky.
„Od tohoto jsem tady, a říkej mi Jirka prosím.“
„Těší mě, Karen."
„Jojo vždyť víme, Van den Booren, to není ani jméno, to je stát ve státě,“ cenil na ni zuby špinavý blonďák s jiskrnýma očima.
„Ano, vlastně se divím, že na každým nádraží nevidím ceduli, že se prapraprapradědeček zasloužil o stát,“ kontrovala.
„Tak třeba s tím něco můžeš udělat Boorenová,“ rozloučil se Jirka s náznakem lehké úklony.
Změny prostoru kolem ní Karen trochu vyvedly z rovnováhy, až škobrtla na schodech ze sálu. V tu ránu ji někdo zezadu zachytil.
„To byl dost dobrej break,“ ozval se příjemný níže posazený chlapecký hlas. „Jéjda princ,“ roztáhla Karen pusu do úsměvu, „to se mi nestává každý den, aby mě někdo nosil na rukou. Na to bych si zvykla hned,“ pohotově zavtipkovala ještě plná adrenalinu ze zkoušky.
„Od tohoto jsem tady, a říkej mi Jirka prosím.“
„Těší mě, Karen."
„Jojo vždyť víme, Van den Booren, to není ani jméno, to je stát ve státě,“ cenil na ni zuby špinavý blonďák s jiskrnýma očima.
„Ano, vlastně se divím, že na každým nádraží nevidím ceduli, že se prapraprapradědeček zasloužil o stát,“ kontrovala.
„Tak třeba s tím něco můžeš udělat Boorenová,“ rozloučil se Jirka s náznakem lehké úklony.
„Uvidíme se!“
To bylo moc milé, pomyslela si Karen. Pohledem na mobil na ruce zjistila, že její partička už odešla z oběda. Karen prolítla bufetem, popadla sandwich a běžela na hodinu baseballu.
Žít v roce 2075 mělo řadu výhod. Vezměte třeba oblékání. Karen si neuměla ani představit, že by se oblékala jako její babička. Tedy, že by musela spoléhat jen na věci ve skříni a matchovat je k sobě. Dnes bylo oblékání nekonečná zábava, která končila jen limitem na tvojí kartě. Karen si obvykle na hodinkách zvolila značku nebo nějaký oblíbený butik, navolila si oblečení a poté, co zmáčkla enter se asi do minuty zhmotnilo oblečení v její skříni. Skříně fungovaly takové 4D high speed tiskárny.
Ještě jednodušší to bylo s uniformami. Na dveřích své šatní skříňky nascanovala Karen QR kód, a vzápětí si do skříňky sáhla pro uniformu.
Když se vynořila na hřišti už v celé parádě, spatřila v nastoupené sestavě Jirku. Její přátelé ze skupiny privilegovaných byli, co se týče volby sportů, malinko na obou pólech extrémů, buď padla jejich volba na absolutně bezadrenalinový golf nebo museli dělat paragliding, seskok padákem nebo horolezectví. Karen spíš inklinovala k týmovým sportům, a proto její volba padla na baseball.
Harvard patřil k těm institucím, které odjakživa podporovaly diversitu, tedy smíšené týmy privilegovaných a stipendistů. Jirka se musel do týmu přihlásit
dodatečně, protože na úvodní hodině chyběl. Karen jeho přítomnost ještě víc zvedla náladu.
Trénink dal všem pořádně zabrat a Jirkovi to docela šlo. Povedl se mu rovnou strike, takže vysvobodil Karen z nervózního čekání na druhé metě. Když oba dobíhali za sebou a pozdravili se pak univerzálním „high five“, Karen měla dojem, že její tváře nehořely jen kvůli krátkému sprintu na startovní metu.
Večer měla sraz v kavárně se svojí partičkou. Připadalo jí, že zážitky z baseballu nemůžou konkurovat tomu, jak Luis s Myrtou lítali na paraglidech, tak spíš poslouchala. Myrta už vypadal, že je víc sám sebou a ukazoval Karen, co při letu natočil. Krajina města vypadala jako fotky ze začátku 21. století, ale při pozornějším pohledu jste viděli, že už je to úplně jiný svět. Zelenošedý kultivovaný svět střech
To bylo moc milé, pomyslela si Karen. Pohledem na mobil na ruce zjistila, že její partička už odešla z oběda. Karen prolítla bufetem, popadla sandwich a běžela na hodinu baseballu.
Žít v roce 2075 mělo řadu výhod. Vezměte třeba oblékání. Karen si neuměla ani představit, že by se oblékala jako její babička. Tedy, že by musela spoléhat jen na věci ve skříni a matchovat je k sobě. Dnes bylo oblékání nekonečná zábava, která končila jen limitem na tvojí kartě. Karen si obvykle na hodinkách zvolila značku nebo nějaký oblíbený butik, navolila si oblečení a poté, co zmáčkla enter se asi do minuty zhmotnilo oblečení v její skříni. Skříně fungovaly takové 4D high speed tiskárny.
Ještě jednodušší to bylo s uniformami. Na dveřích své šatní skříňky nascanovala Karen QR kód, a vzápětí si do skříňky sáhla pro uniformu.
Když se vynořila na hřišti už v celé parádě, spatřila v nastoupené sestavě Jirku. Její přátelé ze skupiny privilegovaných byli, co se týče volby sportů, malinko na obou pólech extrémů, buď padla jejich volba na absolutně bezadrenalinový golf nebo museli dělat paragliding, seskok padákem nebo horolezectví. Karen spíš inklinovala k týmovým sportům, a proto její volba padla na baseball.
Harvard patřil k těm institucím, které odjakživa podporovaly diversitu, tedy smíšené týmy privilegovaných a stipendistů. Jirka se musel do týmu přihlásit
dodatečně, protože na úvodní hodině chyběl. Karen jeho přítomnost ještě víc zvedla náladu.
Trénink dal všem pořádně zabrat a Jirkovi to docela šlo. Povedl se mu rovnou strike, takže vysvobodil Karen z nervózního čekání na druhé metě. Když oba dobíhali za sebou a pozdravili se pak univerzálním „high five“, Karen měla dojem, že její tváře nehořely jen kvůli krátkému sprintu na startovní metu.
Večer měla sraz v kavárně se svojí partičkou. Připadalo jí, že zážitky z baseballu nemůžou konkurovat tomu, jak Luis s Myrtou lítali na paraglidech, tak spíš poslouchala. Myrta už vypadal, že je víc sám sebou a ukazoval Karen, co při letu natočil. Krajina města vypadala jako fotky ze začátku 21. století, ale při pozornějším pohledu jste viděli, že už je to úplně jiný svět. Zelenošedý kultivovaný svět střech
s plochami na vznášedla a na přistávání dronů, svět levné energie bez dýmících černých komínů
a strašidelných větrníků, organické leporelo zelené přírody a do ní vrůstajícího města.
V tu chvíli se všichni podívali na mobily: Přišly výsledky zkoušky.
V tu chvíli se všichni podívali na mobily: Přišly výsledky zkoušky.
Jak se dalo čekat, Luis i Myrta dosáhli bodové hranice 98%, zatímco Karen prošla jen těsně, měla 76%. Překvapivě pod čarou 70% skončil jeden z partičky, Luca. Kluci si ho ihned začali ošklivě dobírat: „Co máš teda vylepšenýho, když ne hlavu chlape? Možná ňákej jinej orgán,“ pochechtávali se Luis s Myrtou.
„Kreténe... asi svaly ne,“ zašermoval Luca proti nim zaťatou pěstí, pak se ale uraženě zvedl a odešel.
„Tak to sis zvolil špatnou školu čéče!“ řičeli ještě za ním.
Karen zůstala pro tentokrát mimo radar špatných vtípků.
Karen zůstala pro tentokrát mimo radar špatných vtípků.
Jak dlouho ale?
Půvdní úvod:
Pozornost všech studentů v posluchárně právnické fakulty Harvardu byla upnuta k malinkému mužíčkovi odněkud ze Střední Evropy, jedinému členu profesorského sboru, který dosud nevyužil blahodárné účinky genových terapií.
Varianta:
Byl to jediný člen profesorského sboru, který dosud nevyužil blahodárné účinky genových terapií. Teď se k malinkému mužíčkovi odněkud ze Střední Evropy upínala pozornost všech studentů v posluchárně právnické fakulty Harvardu.
