Jak by řekl pán domu – bordelu. Všichni dvounožci běhali sem a tam. Řvali, jako když je na nože berou. „Hoří, hoří!“ Dneska je tu tepleji, než obvykle. Nejspíš to mě taky probudilo… Pozoruju všechny obyvatele domu – pána s velkým pupkem a rudými trenkami na půl žerdi, jeho služku s natáčkami ve vlasech a v kdysi bílé oprané noční košili s kytičkami, i jejich dva klony – světlovlasého malého kluka a o něco málo starší dívčí verzi. Za celé dlouhé měsíce, kdy jsem měla možnost pozorovat je ze svého rohu jejich ústřední místnosti, kde trávili veškerý svůj volný čas před krabicí s obrázky, jsem je ještě nikdy neviděla tak sjednocené, jako právě teď. Najednou neřvali na sebe, ale skoro až synchronně, spolu.
Co se to děje? To nebude jen tak…
Rozhlédla jsem se a z vedlejší místnosti, kde služka vždycky všem za velkého remcání připravovala jídlo, se valil kouř. To asi nebude dobré ani pro mě. Ale dvounožci to nějak vyřeší. Přece by mě nepřipravili o takový kvartýr… Po jejich uječeném polonahém útěku z domu jsem ale začala pochybovat. Oni mě tady klidně nechali. Musím najít skulinu a dostat se ven. Nejsem vůbec rozhýbaná, to bude oříšek. Zrovna jako na potvoru je v okolí mého rohu zeď bez jediné prasklinky. Okna zalígrovaná. Z vedlejší místnosti už se nevalí jen kouř, cosi oranžově načervenalého začalo olizovat stěnu s krabicí s obrázky. Všechno kolem jiskří a praská. Je mi teplo. Třeba to nebude tak špatné. Počkám a uvidím. Je mi větší teplo. Oranžově načervenalé cosi začalo požírat rodinné fotky dvounožců. Všechny ty obrázky, kde se tvářili, že se mají rádi. Ze všeho zbyl jen žhavý slepenec. Hnusné nazelenalé tapety s neurčitými vybledlými motivy se začínaly kroutit a černat. Už mi není teplo, je mi nesnesitelné horko. Všechno se zrychluje, padá celá jedna stěna místnosti. To cosi horkého se blíží k mému rohu. Tak to je asi konec.
Rozhlédla jsem se a z vedlejší místnosti, kde služka vždycky všem za velkého remcání připravovala jídlo, se valil kouř. To asi nebude dobré ani pro mě. Ale dvounožci to nějak vyřeší. Přece by mě nepřipravili o takový kvartýr… Po jejich uječeném polonahém útěku z domu jsem ale začala pochybovat. Oni mě tady klidně nechali. Musím najít skulinu a dostat se ven. Nejsem vůbec rozhýbaná, to bude oříšek. Zrovna jako na potvoru je v okolí mého rohu zeď bez jediné prasklinky. Okna zalígrovaná. Z vedlejší místnosti už se nevalí jen kouř, cosi oranžově načervenalého začalo olizovat stěnu s krabicí s obrázky. Všechno kolem jiskří a praská. Je mi teplo. Třeba to nebude tak špatné. Počkám a uvidím. Je mi větší teplo. Oranžově načervenalé cosi začalo požírat rodinné fotky dvounožců. Všechny ty obrázky, kde se tvářili, že se mají rádi. Ze všeho zbyl jen žhavý slepenec. Hnusné nazelenalé tapety s neurčitými vybledlými motivy se začínaly kroutit a černat. Už mi není teplo, je mi nesnesitelné horko. Všechno se zrychluje, padá celá jedna stěna místnosti. To cosi horkého se blíží k mému rohu. Tak to je asi konec.
Snad ten vražedný žár ušetří má vajíčka, která jsem nakladla opodál, ale to už se asi nedozvím…
