Borůvka.
Když říkáte Borůvka, rty vám vyjedou dopředu v kornoutku, a jste připraveni, skrz něj nechat vytéct nějakou roztomilost typu: „To je ale krásné liščátko!“
A kdybyste se nestyděli a zbyla vám ještě trocha dechu, možná byste přidali: „Ňuňu, ťuťu.“
Tak takhle romantická a infantilní je tahle Borůvka, o které vám chci vyprávět. V těch několika větách, když budete pozorní čtenáři, je všechno, co potřebujete o ní vědět. Musíte si totiž všimnout, že se rozplývá nad mládětem lišky a ne člověka.
Borůvka, totiž vás děti nemá ráda.
Borůvka, totiž vás děti nemá ráda.
A divíte se? Copak, když jste úplná mrňata, co jen leží, tak byste sama o sobě Borůvce nevadila, kdyby vás vaši rodiče netahali do lesa, nehňácali botama po borůvčí, a těma podělanejma outdórovejma kočárkama, s tlustýma pneumatikami nedělali ve třech stopách, masakrovací dálnice, zalitý modročervenou krví jejích příbuzných. Ale vy, větší děti, jste úplný peklo!
Buď neohrabanýma rukama rvete jednu její kamarádku za druhou do pusy, nebo běháte jak motovidla a šlapete po jejích blízkých, modrá hlava nehlava. Ještě tak snese vás, co se urputně držíte stromů u silnice a křičíte: „Já do žádnýho posranýho lesa nechci, není tam signál!“ Ale vy ostatní? Hrůza! Vy lidi jste prostě pohroma!
Borůvka nerozuměla tomu, proč to tak je. Modlila se každý ráno k Stamichmanovi, aby jí a všechny příbuzné z borůvčí ochránil, a nic. Vždycky jí říkali, že Stamichman ví o každém pohybu lístku v horách, a že ji má rád, ale pomalu tomu přestávala věřit. Zvlášť poslední dobou, kdy jí Brusink na tohle říkal: „Buď žádnej Stamichman není, nebo na nás sere! Nehodící si škrtni, ty důvěřivá náno.“
Tím se dostáváme k Brusinkovi. No, zkuste si říct Brusink.
No, a teď to zkuste ještě jednou, a přitom pozvedněte levou část horního rtu. Brusink!
Máte to? Tak to je Brusink! Narvaný despektem, nasraný a plný krvežíznivé touhy po pomstě. Ale když mluví Brusink o krvi, nemyslí tím, a to cituji: „tu červeno modrou sračku, na kterou nás rozmáznou ti debilové z údolí,“ ale, a to znovu cituji: „vopravdickou jejich krev, co jim teče, když uklouznou na dobře nalíčené pasti z průjmu divočáka a napíchnou se na větev starýho dubu a konečně ví zač je toho loket, šmejdi!“
Tak to je Brusink!
Potkali se s Borůvkou před pár týdny a byli jediní, co přežili nájezd lidí na kraji lesa. Bába s hřebenem jeho rodinu zlikvidovala během minuty. Skutálel se stranou na poslední chvíli, ještě slyšel všechny sestřičky, jak volají pomóóóóc, a najednou byl sám. To byl ještě Brusinka, to ještě plakal.
Tak skončili Borůvka a Brusink, a vy děti, když si v životě nedáte bacha, dopadnete stejně!
Borůvka nerozuměla tomu, proč to tak je. Modlila se každý ráno k Stamichmanovi, aby jí a všechny příbuzné z borůvčí ochránil, a nic. Vždycky jí říkali, že Stamichman ví o každém pohybu lístku v horách, a že ji má rád, ale pomalu tomu přestávala věřit. Zvlášť poslední dobou, kdy jí Brusink na tohle říkal: „Buď žádnej Stamichman není, nebo na nás sere! Nehodící si škrtni, ty důvěřivá náno.“
Tím se dostáváme k Brusinkovi. No, zkuste si říct Brusink.
No, a teď to zkuste ještě jednou, a přitom pozvedněte levou část horního rtu. Brusink!
Máte to? Tak to je Brusink! Narvaný despektem, nasraný a plný krvežíznivé touhy po pomstě. Ale když mluví Brusink o krvi, nemyslí tím, a to cituji: „tu červeno modrou sračku, na kterou nás rozmáznou ti debilové z údolí,“ ale, a to znovu cituji: „vopravdickou jejich krev, co jim teče, když uklouznou na dobře nalíčené pasti z průjmu divočáka a napíchnou se na větev starýho dubu a konečně ví zač je toho loket, šmejdi!“
Tak to je Brusink!
Potkali se s Borůvkou před pár týdny a byli jediní, co přežili nájezd lidí na kraji lesa. Bába s hřebenem jeho rodinu zlikvidovala během minuty. Skutálel se stranou na poslední chvíli, ještě slyšel všechny sestřičky, jak volají pomóóóóc, a najednou byl sám. To byl ještě Brusinka, to ještě plakal.
Pak ale slyšel, jak bezstarostně tlupa lidí odchází, jak jeden z ní jen tak, bez lítosti, nakopl muchomůrku a najednou se v něm něco zlomilo. Něco ztvrdlo, něco zamrzlo, a když se zpod listu vedle něj ozval uplakaný hlásek:
„Ahoj Brusinko, taky jsi tady zůstala úplně sama?“ už odpověděl drsným hlasem, kterým mluví dodnes: „Už mi tak nikdy neříkej, ty uřvaný trdlo. Já jsem Brusink, a jestli mně nechceš nasrat, a to bych ti nedoporučoval, tak si to jednou pro vždy pamatuj!“
„Promiň, Brusinku, to jsem nevěděla, vod teď už ti jinak neřeknu, jenom mě tu nenechávej s těma hroznejma lidma.“ skuhrala Borůvka a Brusink ji vzal na milost.
„Dobrá, tak pojď, než sem přijde jiná pakáž, pudeme nahoru na planiny, tam se ti líní hajzlíci škrábat nebudou. A jestli, tak toho budou litovat.“ Dodal ještě a začal se kutálet před Borůvkou do kopce. Borůvka si osušila slzy a vydala se za ním.
Dokutálet se nahoru na horu jim trvalo dlouho, a to přes to, že je pohánělo zoufalství a vztek. Když odpočívali po cestě, Brusink jejich duo radikalizoval. S nenávistí vymýšlel nejen všechny strašné úklady, které měli těm bezohlednejm kreténům dát za vyučenou, ale hned je bravurně zdůvodňoval, jako férovou odplatu.
„To, že řekneme jezevcům, aby vyhrabali tak hluboký díry, že se z nich, zvlášť ti malí hajzlíci, už nikdy nevyhrabou, je spravedlivé, protože oni se taky nerozpakovali postavit na kopci obrovský dřevěný nesmysl, a klidně kvůli tomu vykáceli půl lesa. To, že na ně budeme střílet puch z tchořích prdelí, je nic proti těm jejich výfukům. Kolik tady seženeme tchořů? 20? 50? Pch, těch jejich aut jsou tisíce!“
„Promiň, Brusinku, to jsem nevěděla, vod teď už ti jinak neřeknu, jenom mě tu nenechávej s těma hroznejma lidma.“ skuhrala Borůvka a Brusink ji vzal na milost.
„Dobrá, tak pojď, než sem přijde jiná pakáž, pudeme nahoru na planiny, tam se ti líní hajzlíci škrábat nebudou. A jestli, tak toho budou litovat.“ Dodal ještě a začal se kutálet před Borůvkou do kopce. Borůvka si osušila slzy a vydala se za ním.
Dokutálet se nahoru na horu jim trvalo dlouho, a to přes to, že je pohánělo zoufalství a vztek. Když odpočívali po cestě, Brusink jejich duo radikalizoval. S nenávistí vymýšlel nejen všechny strašné úklady, které měli těm bezohlednejm kreténům dát za vyučenou, ale hned je bravurně zdůvodňoval, jako férovou odplatu.
„To, že řekneme jezevcům, aby vyhrabali tak hluboký díry, že se z nich, zvlášť ti malí hajzlíci, už nikdy nevyhrabou, je spravedlivé, protože oni se taky nerozpakovali postavit na kopci obrovský dřevěný nesmysl, a klidně kvůli tomu vykáceli půl lesa. To, že na ně budeme střílet puch z tchořích prdelí, je nic proti těm jejich výfukům. Kolik tady seženeme tchořů? 20? 50? Pch, těch jejich aut jsou tisíce!“
A tak dál, a tak dál. Čerstvě osiřelá Borůvka byla šťastná, že není sama, že ji někdo rozumí, a tak přitakávala, a každým přitakáním si byla jistější, že má Brusink pravdu. Než došli na první horskou louku, už vymýšlela i vlastní hesla:
Jediný člověk, který si zaslouží slitování, je ten, co vůbec neví, kde je náš Králický sněžník, bylo to nejmírnější z nich. Možná první.
Jediný člověk, který si zaslouží slitování, je ten, co vůbec neví, kde je náš Králický sněžník, bylo to nejmírnější z nich. Možná první.
Než se vykutáleli nahoru, už dokázala vymyslet i: Když chtějí něco mixovat do jogurtu, ať si tam strčí vlastní prdel. Na to už ji uznale přikývl i Brusink.
Takhle sladěni v ostrosti i zlobě, se konečně dovalovali k prvnímu trsu Borůvek na náhorní planině. Už zdálky slyšeli jejich klábosení.
Že jste nevěděli, že si borůvky spolu povídají? Tak to je důkaz vaší člověkostřednosti! To si fakt myslíte, že někdo, kdo visí na větvičce už miliony let, nestojí evoluci za to, aby ho vybavil komunikační dovedností? Nebo si dokonce myslíte, že by borůvky nic smysluplného nevyprodukovali? Pch, většinu toho, co vy čtete na netu, by vyprodukovali i kozí bobky postižené stařeckou demencí. Borůvky, brusinky, šišky, stromy a prostě všechno co roste spolu mluví. Že tomu nevěříte? Tak řekněte nějakému staršímu kůl kámošovi, ať vám opatří LSD, zdrhněte sami v noci do lesa, a ráno si povíme!
Ale zpět Borůvce a Brusinkovi. Právě se pomalu blíží k borůvčí, a protože jsou to Borůvky příbuzní, a protože Brusink je takový jaký je, ostražitě Borůvku zastavil, a posunkem naznačil, aby byla zticha. To co slyšeli, Borůvku rozplakalo, a Brusinka nasralo tak, že kdyby měl šlupku jen o trochu tenčí, vybouchla by mu hlava.
Švitoření borůvek na keříku, vypadalo asi takhle:
Takhle sladěni v ostrosti i zlobě, se konečně dovalovali k prvnímu trsu Borůvek na náhorní planině. Už zdálky slyšeli jejich klábosení.
Že jste nevěděli, že si borůvky spolu povídají? Tak to je důkaz vaší člověkostřednosti! To si fakt myslíte, že někdo, kdo visí na větvičce už miliony let, nestojí evoluci za to, aby ho vybavil komunikační dovedností? Nebo si dokonce myslíte, že by borůvky nic smysluplného nevyprodukovali? Pch, většinu toho, co vy čtete na netu, by vyprodukovali i kozí bobky postižené stařeckou demencí. Borůvky, brusinky, šišky, stromy a prostě všechno co roste spolu mluví. Že tomu nevěříte? Tak řekněte nějakému staršímu kůl kámošovi, ať vám opatří LSD, zdrhněte sami v noci do lesa, a ráno si povíme!
Ale zpět Borůvce a Brusinkovi. Právě se pomalu blíží k borůvčí, a protože jsou to Borůvky příbuzní, a protože Brusink je takový jaký je, ostražitě Borůvku zastavil, a posunkem naznačil, aby byla zticha. To co slyšeli, Borůvku rozplakalo, a Brusinka nasralo tak, že kdyby měl šlupku jen o trochu tenčí, vybouchla by mu hlava.
Švitoření borůvek na keříku, vypadalo asi takhle:
„Už jste si holky všimly, třetí den si každý ráno mažu rosu i zezadu na bobuli, a opravdu, mám kůži mnohem hebší. Myslím, že ze mě bude Jugurt úplně paf!“ na to hned se zvedly hlásky plné nesouhlasu: „ Z tebe jo? No, to určitě, po tobě se tedy Jogurt ani neotočí, s těma tvejma vráskama. To já jsem mnohem šťavnatější, a taky jsem na kraji, kde svítí sluníčko, takže až si bude jogurt vybírat nevěstu, budu to já.“ Jiná modrá partička se těm hádajícím vysmívala: „Pf. Nevěsty Jogurtovy, tomu říkám kariéra! To my nastoupíme k Marmeládě, to je prej prostor pro růst. Prý je tam dost cukru a éček, ať už je to cokoliv. To prej je místo, kam má každá chytrá borůvka směřovat!“
Borůvka s Brusinkem se odkutáleli stranou, aby se poradili.
„Co to ty Borůvky povídaly? Kdo jim to nakukal? Vždyť je rozmixujou!“ naříkala Borůvka záplavou slz.
„Kašli na ně, jsou pomatený. Budou na sračku všechny, ať už nestoupí kamkoliv. Asi je pochcal nějakej zbloudilej manažer, samotný by je takový kraviny určitě nenapadly.“ uklidňoval ji Brusink. Konec konců JEHO příbuzný to nebyli.
Borůvka s Brusinkem se odkutáleli stranou, aby se poradili.
„Co to ty Borůvky povídaly? Kdo jim to nakukal? Vždyť je rozmixujou!“ naříkala Borůvka záplavou slz.
„Kašli na ně, jsou pomatený. Budou na sračku všechny, ať už nestoupí kamkoliv. Asi je pochcal nějakej zbloudilej manažer, samotný by je takový kraviny určitě nenapadly.“ uklidňoval ji Brusink. Konec konců JEHO příbuzný to nebyli.
„Pojď, najdeme nějaký Brusinky, ty by nikdy takový hovadiny nikdy nežvanili.“
Ale nic nepomáhalo, každou další slzou bylo Borůvky míň a míň, až na jehličí vedle Brusinka, zůstala ležet prázdná, modrá šlupka.
Brusink se málem rozplakal, ale pak se zatvrdil ještě víc! „Vždycky jsem si myslel, že borůvky jsou takový přeslazený bačkory,“ řekl si, i když možná jeho srdce by řeklo něco jiného, kdyby ještě smělo mluvit.
Zamáčkl slzu a odkutálel se ke svým.
No jo, ale ani tam to nabylo lepší!
Sotva se dostal na doslech prvních brusinek, na místě ztuhnul. Jedna právě říkala: „Až já budu velká, najdu si ten největší talíř se svíčkovou, bude tam nejmíň pět knedlíků, spousta omáčky, a pozor kopeček šlehačky! To je to kvůli čemu má smysl žít. To je o co v životě jde! Pavouk Tikťak to říkal!“
Ale nic nepomáhalo, každou další slzou bylo Borůvky míň a míň, až na jehličí vedle Brusinka, zůstala ležet prázdná, modrá šlupka.
Brusink se málem rozplakal, ale pak se zatvrdil ještě víc! „Vždycky jsem si myslel, že borůvky jsou takový přeslazený bačkory,“ řekl si, i když možná jeho srdce by řeklo něco jiného, kdyby ještě smělo mluvit.
Zamáčkl slzu a odkutálel se ke svým.
No jo, ale ani tam to nabylo lepší!
Sotva se dostal na doslech prvních brusinek, na místě ztuhnul. Jedna právě říkala: „Až já budu velká, najdu si ten největší talíř se svíčkovou, bude tam nejmíň pět knedlíků, spousta omáčky, a pozor kopeček šlehačky! To je to kvůli čemu má smysl žít. To je o co v životě jde! Pavouk Tikťak to říkal!“
Ostatní ji k tomu kývaly!!!
Poslední myšlenka která napadla Brusinka, byla: „Oni, ty krávy, snad naskáčou do mixéru samy!“ pak mu hlava vzteky opravdu vybouchla.
Poslední myšlenka která napadla Brusinka, byla: „Oni, ty krávy, snad naskáčou do mixéru samy!“ pak mu hlava vzteky opravdu vybouchla.
Tak skončili Borůvka a Brusink, a vy děti, když si v životě nedáte bacha, dopadnete stejně!
