V tichu - napsal Yakeen

 „Víš, Brusinko, hodně šťastná jsem ráno,“ začala jednou společné povídání Borůvka.

„Mám moc ráda, jak jsem celá jako zabalená do mlhy. Když se prohlížím v kapce rosy, vidím celý svět, jak se ve mně odráží, ale tak jinak měkce. Jsou takový jenom obrysy, a já si mohu představovat, že i svět je měkčí, nebo možná trochu jiný. Jednou mne napadlo, že nic není víc poprvé, než když se otisknou na borůvce něčí prsty... v tichu lesa, co se probouzí z mlhy rána.“ 

„Teda Borůvko, někdy řekneš něco, čemu úplně nerozumím, ale cítím uvnitř sebe takový ticho,“ odpověděla po hodné chvíli Brusinka. 

„Pak jsem trochu nejistá, jestli to, jak mluvím já, není jen takové plácání. Mám pak i chvíli strach jestli si nenajdeš jinou kamarádku, protože tě mám moc ráda, a moc bys mi chyběla. Ale hlavně jsem šťastná, že vůbec někdo takový jako ty je a že já s tebou můžu být,“ dodala, a byla ráda, že je červená, a že to, že se teď trochu stydí, na ní není vidět.

 
Borůvka se na ni s úžasem podívala: „Teda děkuju, že mi to říkáš, jak ti rozumím. Někdy si přijdu úplně ztracená ve všech svých myšlenkách a nápadech, že mám strach zase já, jestli pro tebe nejsem nepochopitelná, a jestli si nenajdeš někoho, kdo by byl jasnější a srozumitelnější. Nechtěla bych o tebe přijít. Jsi pro mne důležitá, jako kamarádka, jako okýnko, kterým se smím koukat na svět, který najednou dává smysl a je uchopitelný i pro mě.“

„Takže tě dál mohu říkat takové obyčejné hlouposti, jako že támhle je hlemýžď, že pampeliška má nové poupě a tak?“ zeptala se s radostí Brusinka.

 
„Ano, prosím!“ odpověděla Borůvka.

A co byste si řekli vy... v tichu, kdybyste se nebáli?

Charakteristika pohádkových postav: víly Brusinka a Borůvka.