Borůvka - napsala Irena Lahodná

Podzemní říše je dnes tmavomodrá. Kam se oko podívá, jen modř a tma. Skřítkové ještě chvíli vyčkávají, aby temné barevné valéry modré barvy byly opravdu hluboké. Až přijde správný hvězdný okamžik - a už je blízko -, barva vyvzlíná na povrch. Modré kapičky vytrysknou ze stonků a zůstanou viset. Stačí závan a skanou jako modrá barva zpátky do země. Stačí ale slůvko a stanou se modrým zázrakem, na který už všichni nedočkavě čekají. Borůvkami. A tahle chvíle patří vílám. 

To ony způsobí že se kapičky změní v ovoce. Vílí zaříkadlo.
Ale znají ho všechny?
Malá víla se blíží přískoky k pasece. Nikdo nesmí vidět její poničené závoje. Schovává se za kmeny, za listí, za kapradí. 

Z paseky ozářené bílým měsícem a nočním svitem stromů se ozývá veselý smích a dupot lehkých nohou. Zní to jako déšť. Víly se točí, povlávají vlasy a průsvitnými končetinami. Jako stříbrný sen kolem nich poletují jejich závoje a prolínají se.
Starý jezevec opustil noru a mlčky je sleduje. Vtom ho něco zašimrá pod nosem. Mocně kýchne. Víly nadskočí a v jejich středu cosi přistane.
Malá víla.
To její závoj způsobil tu jezevčí mrzutost.
Ale co je na ní divného?
Sedí s hlavou sklopenou a čeká.
"Vítej, malá, dobře, že ses odvážila, už je čas. Vstaň a tanči."
Malá nic.
Víly se k ní odevšad natahují a postaví ji na nohy.
Vydechnou nevolí.
Malá má na šatu tmavomodré jazyky až do půlky zad a moc se stydí.
Je to od borůvek.
Žádná jiná víla není tak špinavá.
Všechny se od ní odvracejí. Všechny, kromě jedné. Sama má na lemu cosi narůžovělého.
"Ty neznáš zaklínadlo, viď?" ptá se malé.
"Musíš vždycky před tím, než se zhmotníš, zazpívat:
Stromy, květy němé tváře
netkněte se mojí záře.
Pak se všecko opouzdří a nikdo tě ničím nepotřísní. Teď to ale musíš chvíli vydržet, než měsíc barvu vypije. Asi ti budou říkat Borůvko. A já jsem Brusinka, abys věděla."

Charakteristika pohádkových postav: víly Brusinka a Borůvka.