Jak jsem zamrzla - napsala Jana Staňková

Vždycky jsem si o sobě myslela, že kdekoliv kdykoliv dokážu pomoci komukoliv.
Až nedávno… 

Jela jsem pražskou tramvají z Anděla na Karlovo náměstí, tedy tři zastávky. ¨

Seděla jsem na čtyřce, vedle mě čokoládová cizinka, naproti mně paní k osmdesátce a vedle ní… prázdné místo, protože na sedačce byla voda. 

Na první zastávce přistoupil ošuntělý, vyzáblý mladík a chtěl si sednout vedle stařenky. Protože byla laskavá, chtěla ho ochránit před mokrým pozadím a sáhla na něj. 

Lustigovo „nejlepší veřejné vystoupení“ - zaznamenala Dana Emingerová

Někdy v 60. letech jsem byl jako delegát Svazu spisovatelů ve Vietnamu. Byli jsme dvoučlenná delegace ještě s Věroslavem Neumannem, což byl zase člen prezidia Svazu hudebníků. A ty Vietnamci nás vodili čtyři dny v džungli tajnou stezkou, kterou dodávali Vietkongu zbraně. Ovšem v tý džungli vůbec nebylo žádné jídlo. Až jsme zastavili v nějaké vesničce, kde jsme dostali selátko, velké asi jako ratlík. Jenže ti Vietnamci, co nás provázeli, byli strašný kurvy. Oni to selátko sice vykuchali a opekli, ale sežrali ho sami. 

Životní role - napsal Honza Flajžík

Hovím si na polici nad mísou a vím, že jsem další na řadě. Kdybyste mě neznali, jsem Váš čtyřvrstvý kamarád o velikosti 12 x 10 centimetrů. 

Když jsem byl ještě kus dřeva, přál jsem si být hercem a věřte, povedlo se to. Mám teď svou vlastní roli. Ona není teda tak úplně jenom moje, ale aspoň tu jsou se mnou jsou ti nejhebčí čtyřvrsťáci. O jednu roli se nás dělí dobrých 220 a všichni se těší až budou moct splnit svůj životní úkol. 

Já se těším tak napůl. 

Abych se vám přiznal, jsem trochu nervózní, co když mě nakonec použijou k utření podlahy nebo prachu a ne k tomu, k čemu mě vyrobili. A i kdyby mě použili, co když to zkazím a roztrhnu se v tu nejmíň vhodnou chvíli. 

Kluci z jiných rolí mi jednou vyprávěli o tom úžasným tobogánu, který nás čeká až přijde správný čas. Ten tobogán prý končí až v Hamburku. Už slyším, jak za dveřmi někdo křičí : ,,Bože já mám sračku. Neměl jsem to jíst!"

Tak teď nastal můj čas.

Literární dílna v Kostelci nad Černými lesy - napsal Marek Bucko

Miluji naše literární výlety za hranice všedních dní. Nejvíce proto, že začínají ve všední dny a v námi okupovaných destinacích je tím pádem bohorovný klid.
Jako vysloužilý otec a pouze dědeček teoretik oceňuji zejména to, že nikde neřvou otravný parchanti, jinako budoucnost tohoto národa. 

Silvestr u rodičů - napsal Marek Bucko

„Tak na zdraví, všechno nejlepší do nového roku a ať jsme ten příští rok lepší!“ zahřímal tchán Jarek a pozvedl číši rychlých špuntů k přípitku.
„Taky, taky. Hodně zdraví. A jak to myslíte s tím: Ať jsme lepší!“ zjišťuju opatrně a přehazuju v puse žvýkačku.
„No, přece nějaký předsevzetí!“ vysvětluje tchán a tchyně Helenka spokojeně přikyvuje.
Hlava mi začíná rychle pracovat. Tedy ráda by…

Vyšetření - napsala Linda Hájková

„Ty vole, já už se na to můžu taky vysrat…“
„No tak, co to slyším paní kolegyně“
„Nezlobte se, pane doktore, ale já už toho mám dneska dost. To je jeden nechápající blbec za druhým. Připomínají mi mého manžela.“
„Tak jestli vám připomínají vašeho manžela, milá sestři, tak s nimi i tak jednejte...“

„Tak pane Horák, dobrý den, sestřička se vás ujme.“
„Dobrý den, pane Horák, pojďte ke mně,“
„Pane Horák, víte proč tu jste?“
„Vím, sestřičko.“
„A víte, co se tu bude dít?“
„Vím, sestřičko.“
„Tak se nastavte, jdu vám to tam strčit.“
„Strčit? Kam?“
„DO PRDELE.“

Z deníku fotbalisty - napsal Petr Polák

„Ty kreténe, proč už pískáš konec, však před chvilkou střídali?“ řve Jarda na rozhodčího. Jarda je náš trenér, typické ztělesnění hesla: kdo neumí, ten učí. Slibně rozjetou kariéru mu podle jeho slov překazila těžká nemoc, příušnice v sedmi letech. Po uzdravení se do toho už nikdy nedostal. 

Třetí možnost - napsala Jitka Sova

"Do prdele, Ty čůráku jeden zasranej, kam jsi to schoval?" 
Hořečnatě prohledávám skříňě, klepou se po celém téle.
"Hajzl, hajzl jeden." 

Klepe se mi brada, třesou se ruce. Někde tady musí být, měla jsem ji tu pečlivě schovanou, celou láhev slivovice. Ani bych ji nemusela vypít celou, abych se zpila do bezvědomí, nejmíň polovinu bych si mohla nechat na příště.
Slyším, jak klaply dveře. 

Hajzl, co mi schoval flašku, přišel domů.

Kam si zaletět s Püssi nebo Kundou? Do Pobaltí - napsala Jana Venzlů

Letecká společnost airBaltic se rozhodla pojmenovat svá letadla po pobaltských městech. Spustili hlasování o názvu letadel a právě estonská městečka Püssi a Kunda měly největší úspěch. Češi se zasmějí, ale pro Estonce žádný jazykový význam nemají. 

Vtipné literární esence - napsaly Valentýna Hájková, Barbora Pernicová, Regina Knapíková, Emma Petit, Anastassiya Astashkina, Natálie Hovorková

Babiččiny patálie
Valentýna Hájková

Máme s tátou podezření, že babička má dyslexii. Projevuje se to celkem nevinně, občas se jí ve slovech popletou písmenka a vznikne z toho pěkná matlanina. A z nějakého záhadného důvodu má největší problém s bundama.
Nejikoničtější slovní kaši babička zamíchala na trzích v Budapešti.

Konstrukce stolku podle návodu - NAPSALA MARKÉTA MURGOVÁ

Poctivě se držím instrukcí a krok po kroku dávám dohromady dřevěnou skládačku. 

Nahlédnu do papírového návodu a prosím jakoukoliv entitu, která tam nahoře existuje, aby mi dala sílu. Zčásti složenou konstrukci konferenčního stolku mám vzorně položenou na koberečku před sebou.
Čtyři šroubky E112 nasměrovat do menší ze dvou dírek na desce S5 a proces opakovat znovu s menší deskou E4. Pozor, varuje manuál, šroubky E112 se podezřele podobají šroubům A52. Za chvilku mi dojdou šroubky typu E220, ačkoliv bych stále měla čtyři mít a ty zbylé do malých dírek nepasují.

ŠTRAMBERSKÉ DRAMA - NAPSAL JIŘÍ WILSON NĚMEC

Nikdy bych nevěřil, že blbé kilo meruněk může zapříčinit dopravní nehodu. Může.

Púchovské ráno bylo prázdninově usměvavé. Kdo by si typl, že k poledni bude ve stínu třicet, moc by se nesekl.
Šli jsme vyčmuchat, kde by se dali koupit nějaké čerstvé rohlíky, troška salámu, nebo sýr, prostě něco vydatného před poutí zpět na Moravu, do našich oblíbených Pulčínských skal. 

Babi Dagmar byla dáma - napsala Hana Hermanová

Moje babička Dagmar byla opravdová dáma.
Nebyla to nějaká stará babka s hnědým šátkem a béžovou síťovkou. Dokonce se jí ani nesmělo říkat „babi“. Trvala na tom, abychom ji s bratrem oslovovali „Dagmar“ a ve chvílích největšího citového pohnutí zdrobněle jako „Dagmarku“.
Doma chodila zásadně ve zlatém damaškovém županu a cigarety kouřila z prvorepublikové slonovinové špičky.

Nebuď vulgární - napsala Jana Bednářová

Stojím mezi dveřmi naší kuchyně. Stojím a koukám. Vlevo maminka, pořád něco dělá, pobíhá u kuchyňské linky hráškově zelené barvy. Kdo si ji pořídil kolem roku 1984, ten ji zná. Byla snad v každé domácnosti. Něco jako dnes nábytek z IKEi.
Vpravo, na židli za stolem, sedí otec. Vidím jen ruce a černé vlasy. Ruce má rozpažené, jinak by si nepočetl. Drží v nich noviny, denní tisk obřích rozměrů. Občas něco přečte a komentuje.
„Máni, víš, že letos zmrzly meruňky, ale pršelo dost, okurky budou.“

JAK SE U NÁS DOMA OBJEVILO PRVNÍ SPROSTÉ SLOVO - NAPSALA TEREZA NOVÁKOVÁ

Maminka nás vždycky držela zkrátka. Jako malé dětičky jsem si nemohly hrát se sousedovic dětmi, jelikož označení kráva, nepoužívaly jen při popisování zvířátek na farmě, ale též jako označení pro paní učitelku tělocvikářku. Také možnost jít spát o chvilku déle po skončení Večerníčku, byla pro nás nemyslitelná.
Nás postoj nevinných dítek přetrvával do chvíle, než k nám přijel strýc Ivo, matčin bratr. Dlouho nám vrtalo hlavou, proč k nám prvně zavítal až po několika letech a naše spekulace každým dnem rostly.

Mluvíš jako dlaždič - napsala Nicole Studená

„Mluvíš jako dlaždič," říkalo se u nás doma. Nevím, čím si zrovna dlaždiči vysloužili tuto reputaci, proč se nemůže říkat například „mluvíš jako manager" nebo „mluvíš jako prodavačka zmrzliny." 

Spojovat vulgaritu mluvy pouze s dělnickými profesemi je dle mého názoru přežitek v dnešní době zcela zpátečnický.

"O zlaté rybce" a sprostých slovech - napsal Jaroslav Valach

Pohádku "O zlaté rybce" neznají pouze ignoranti, k těm se neobracím. Pro vzdělanější část svého publika začínám revizi pohádky od chvíle, kdy rybář přijde do své nuzné chaloupky a říká ženě, že sice pustil jediný úlovek dne zpět do moře, ale vrátil se se slibem tří splněných přání.
Žena ho vyslechne a povídá: 

"Ty starej papriko, ty kozle vopelichaná, jen vůl jak lev moh´ skočit na špek ňáký prolhaný ploutvi! Bohorodičko, kde jsem nechala voči, když sem si tě brala, já husa hloupá. Jen osel zbaští koninu, že ryba mluví a čaruje!"

Nedělní chvilka amnézie - napsala Věra Maxová

Zvoní budík, a i když je neděle, s chutí vstávám, protože se těším na dnešní kurz tvůrčího psaní. Stejně jako včera jedu na Karlák, abych tam v děvět zasedla ke stolu a udělala další krok na cestě k Bookerově ceně za litaraturu.
Dneska už vím, kolik času mi zabere cesta, takže je ráno klidnější. Nasnídám se, připravím a vyrážím. Žádný spěch.
Přijíždím akorát včas.

Ideální sourozenec - napsala Jasmin Carmel

„Na zítra nám ve škole zařídili nějakej zkurvenej den dětí den dětí! A myslíš si, že je to na celej den? Ani píču, máme potom ještě ňákou kreténskou hodinu, kdy se normálně učíme. A víš ty co? Prý je to jenom pro druhej stupeň, což je taky na hovno. Jo, a víš co ještě? Ten dement ředitel nám zařídil ňákou podělanou pantomimu. A s ním to ještě organizuje naše třídní, kráva jedna blbá! Se tam beztak jen všichni budou ztrapňovat. No, neposrala by ses z toho?!“ 

Štípačky a rýmovačky - napsala Markéta Fuková

I. Štípačky

„Kurva, já se na to vyseru! Tady nemůže nic fungovat pořádně!“ zařval táta tak, že se mi roztřásly ruce, sevřelo hrdlo a s obavou čekala, co bude následovat.

Naštěstí jen jeho štípačky odletěly do blízkého mlází táhlým obloukem, který by posadil na zadek i Barboru Špotákovou.