Lustigovo „nejlepší veřejné vystoupení“ - podle vyprávění zaznamenala Dana Emingerová

Někdy v 60. letech jsem byl jako delegát Svazu spisovatelů ve Vietnamu. Byli jsme dvoučlenná delegace ještě s Věroslavem Neumannem, což byl zase člen prezidia Svazu hudebníků. A ty Vietnamci nás vodili čtyři dny v džungli tajnou stezkou, kterou dodávali Vietkongu zbraně. Ovšem v tý džungli vůbec nebylo žádné jídlo. Až jsme zastavili v nějaké vesničce, kde jsme dostali selátko, velké asi jako ratlík. Jenže ti Vietnamci, co nás provázeli, byli strašný kurvy. Oni to selátko sice vykuchali a opekli, ale sežrali ho sami. 

Ptali jsme se, co to znamená, a oni odpověděli: „Vy jste takoví vzácní soudruzi a my nevíme, jestli to maso nebylo otrávené.“
Když mi tohle řekli, že jsme příliš vzácní, než aby nám dali najíst, strašně jsem je začal nenávidět. Zvlášť když nám pak ukazovali už asi dvanácté muzeum jejich skromného vůdce Ho Či Mina, kde měl pokaždé jen holou postel, jedny kalhoty a jednu košili.
Pak nás odvezli zpátky do Hanoje, kde se konalo obrovské shromáždění. Asi sto tisíc lidí. Pozvali nás na tribunu a chtěli, abychom zazpívali nějakou českou lidovou písničku. Pošeptal jsem tomu Neumannovi: „Zazpíváme jim chodovskou polku, ale ve sprostonárodním pojetí.“
„To nemůžeme!“ zhrozil se.
A já na to: „Hele, vzpomeň si, jak nás nechali čtyři dny hladovět. Chtějí od nás lidovku, tak ji budou mít...“ A hned jsem spustil: Já ti ho tam našroubuju, já ti ho tam dám.
Sklidili jsme tak šílenej potlesk, že jsme to museli opakovat.