Literární dílna v Kostelci nad Černými lesy - napsal Marek Bucko

Miluji naše literární výlety za hranice všedních dní. Nejvíce proto, že začínají ve všední dny a v námi okupovaných destinacích je tím pádem bohorovný klid.
Jako vysloužilý otec a pouze dědeček teoretik oceňuji zejména to, že nikde neřvou otravný parchanti, jinako budoucnost tohoto národa. 

Po příjezdu na místo zpravidla nejprve nasajeme atmošku a zjistíme historická fakta o majitelích a obyvatelích. Jsme si vědomi toho, že již několik posledních generací není naživu a ta poslední většinou podniká v Rakousku, nebo Argentině, dle toho na čí stranu se přiklonila v poslední světové válce. Proto neváháme jim pořádně - jak se u nás v Česku říká - „umejt prdele“ a historii jejich slavných rodů rozcupovat na cucky. Tyto potom složíme a inkriminovaným šlechticům stvoříme historii novou, literární. Tentokrát to odskákal Kostelec nad Černými lesy a Smiřičtí. 

Míjím ceduli Kostelec nad Černými lesy a říkám si, co tady můžu zažít, vždyť to tu znám jako svoje boty, bydlím za humny. 

No… Nikdy neříkej nikdy!

Přijíždíme na zámek. 

Parkuji na nádvoří a nějaký zřízenec mi přichází zdvořile vysvětlit, že jsem se asi posral. Po krátké rozmluvě, hodné dvou kulturních vzdělaných středoevropanů odjíždím přeparkovat. On si odplivává a kroutí hlavou. Já si odplivnout nemohu (udělal bych si v autě svinčík), tak jen kroutím hlavou. 

Jdeme se ubytovat. Máme velkorysý pokoj se sedmi lůžky. Vybaví se mi známá pohádka. Trpaslíky nikde nevidím, ale Jitka dává k ústům jablko, co leželo na stole.
„Nežer to!!!“ zvolám ochranitelskoromanticky na svou Sněhurku.
„Jdi do prdele!“ odvětí má můza a celoživotní láska Jitka. Za ta léta co jsme spolu si sice rozumíme i beze slov, přesto jsem rád, že si máme co říci i v běžných okamžicích každodenního života.
Já jí prostě miluju…

Po příchodu na toalety zjišťuji, že tyto jsou společné. Náhlý tlak v břiše mi napovídá, že po několika dietních chybách a ochutnávce spodně kvašeného piva z místního pivovaru, se mi děje v břiše něco jako ve sklepení Jičínského zámku po rozsvícení svíčky Eliškou Kateřinou. 

Slyším, že ve vedejší místnůstce někdo je. To, čeho se potřebuji dopustit se ovšem nedá odbýt potichu. Protože se nechci ztrapnit forte koncertem pro heligón, famfrnoch a bouřku, snažím se nejméně šikovným otvorem v mém těle o něco jako vyfukování bublin z bublifuku vichřicí. 

Po půlhodině je hotovo a zpotil jsem se u toho jak bezdomovec u polívky. Využiju tedy přítomnost sprch a jdu se svlažit. Sprchy jsou taky společné. Vedle se sprchuje někdo s černými vlasy. Přes to mléčné vytlačované sklo není nic víc vidět, ale má fantazie pracuje naplno. 

To musí bejt Nataša! 

Nejsem na to pyšný, ale vidina jednoho z posledních možných erotických pnutí v mém životě dopustí, že se zachovám jako pubertální nezdvořák. Nacházím škvírku mezi kabinkami a kouknu se.
Ty vole!!!

Ty vole, Yakeene, tvoje namáčené vlasy jsou úplně černé. Oceňuji, že nemáš chlupatá záda, ale mé poslední erotické pnutí v životě mě asi ještě čeká. V tom slyším Jitku bouchat na kabinku: 

"Rychle, jdeme na prohlídku zámku, pak výlet do nějaký vily."

Prohlídka je naprosto fenomenální, průvodce je patrně zhýralý miliardář a toto činí jen proto, že ho to baví. 

Dál sejdeme podívat na Budilovu vilu. Po ujítí dvanácti kilometrů stojíme před starou barabiznou, kolem které létají sršni. Uvnitř je vlhko a nadšený majitel Jan Novák. Když si vzpomenu na svojí rezavou tatřičku, která čeká již šest let na renovaci, chápu ho. 

"Koupíme ještě jednu," šeptám Jitce a ona si jen výmluvně přejede palcem pod krkem. To jsem u ní ještě neviděl, určitě se jedná o souhlas. 

Večer jsme ugrilovali srnce na zámeckém nádvoří, myslím, že by byl rád, že byl sežrán partou takových nadšenců. Určitě byl raději, než kdyby ho schlamstli rusáci ve Varech. 

 O půlnoci jdeme do kaple, kde Satya s Danou předvedou noční duchovní koncert takového kalibru, že se v daleké Ostravě Ewě Farne ve spánku samy srolují podkolenky. 

Smiřičtí, jak jsem je poznal jsou fajn rodina. Jako sposta dnešních. Pár egomaniaků, nějaký ten magor, smutná kurva, troška lásky, kousek závisti, prostě život. 

Žijme ho naplno, protože ti před námi nám ukazují, že dnes jsi málem králem a zítra ležíš na márách.