Ono to v tom motoru zase nějak divně klape. Musim s tim autem zase za Bendou, ať se na to podívá. Ještě tak, aby nám to tady v tý odporně vlezlý mlze kleklo. To bych se z toho už fakt posral.
„Takhle jednoduchý to ale není, to ještě nemůžeš chápat.“ Ježiši, ten můj mladej má ale kecy.
„Nech mě domluvit, jo? Radši dávej pozor na cestu.“ Takhle tupý jsme my určitě nebyli.
Vidim fakt velký hov… kurvadrát, to kolo se tam doprostřed silnice snad transportovalo, ne? Ještěže na něj Dan ukázal, jinak bych si ho nevšiml a sešrotovali bychom si celej spodek. To by bylo bezva, ještě do toho všeho, abych řešil zase něco s pojišťovnou. Banda vychcanejch frikulínů, co člověka stejně jen obíraj.
Ty vole, tady snad jela nějaká skupinka samovznicujících se cyklistů. Kterej DEMENT tady dokáže zapomenout kolo? Vždyť to si snad musel všimnout, že mu spadlo, ne? A když ne u toho prvního, tak u toho druhýho… no, i když… tyhlety pumpičky podělaný. Ty si toho ani všimnout nemusej, jak jsou vymletý.
No vždyť to říkám! Pumpička jak vyšitá!
„To je snad úplnej idiot. Né, to se stát může, že se ti to z toho uvolní, ale když nejsi úplnej idiot, tak si to zajistíš pořádně. Prostě pumpičky.“ Zastaví takhle na krajnici, hovado, ani nenechal rozsvícený mlhovky. Ještěže dneska není skoro provoz, jinak by ho určitě něco sejmulo, až si půjde pro ty další dvě. „Ty lidi jsou fakt úplný idioti! Proto do tebe tady hustím.“
Původní verze
Jelikož jsou moji rodiče oba z Prahy a rozvedli se v mém útlém věku, táta se vrátil zpět do Prahy a já tak jezdíval často mezi Ústím a Prahou. Občas jsem jel za tátou na víkend vlakem, ale většinou pro mě zajel autem a jeli jsme jak tam, tak zpátky společně a probírali cestou všechno možné. Někdy se člověk příjemně obohatil… někdy zase zůstal uzavřený jako v kleci a byl poučován… vždycky to ale bylo formou intenzivní.
Vidim fakt velký hov… kurvadrát, to kolo se tam doprostřed silnice snad transportovalo, ne? Ještěže na něj Dan ukázal, jinak bych si ho nevšiml a sešrotovali bychom si celej spodek. To by bylo bezva, ještě do toho všeho, abych řešil zase něco s pojišťovnou. Banda vychcanejch frikulínů, co člověka stejně jen obíraj.
Ty vole, tady snad jela nějaká skupinka samovznicujících se cyklistů. Kterej DEMENT tady dokáže zapomenout kolo? Vždyť to si snad musel všimnout, že mu spadlo, ne? A když ne u toho prvního, tak u toho druhýho… no, i když… tyhlety pumpičky podělaný. Ty si toho ani všimnout nemusej, jak jsou vymletý.
No vždyť to říkám! Pumpička jak vyšitá!
„To je snad úplnej idiot. Né, to se stát může, že se ti to z toho uvolní, ale když nejsi úplnej idiot, tak si to zajistíš pořádně. Prostě pumpičky.“ Zastaví takhle na krajnici, hovado, ani nenechal rozsvícený mlhovky. Ještěže dneska není skoro provoz, jinak by ho určitě něco sejmulo, až si půjde pro ty další dvě. „Ty lidi jsou fakt úplný idioti! Proto do tebe tady hustím.“
Původní verze
Jelikož jsou moji rodiče oba z Prahy a rozvedli se v mém útlém věku, táta se vrátil zpět do Prahy a já tak jezdíval často mezi Ústím a Prahou. Občas jsem jel za tátou na víkend vlakem, ale většinou pro mě zajel autem a jeli jsme jak tam, tak zpátky společně a probírali cestou všechno možné. Někdy se člověk příjemně obohatil… někdy zase zůstal uzavřený jako v kleci a byl poučován… vždycky to ale bylo formou intenzivní.
Pamatuji si velmi dobře jeden takový případ intenzivní diskuse, který probíhal v podvečer cestou do Prahy po dálnici, na kterou se téměř nedohlédlo pro hustou mlhu, která se rozprostírala všude kolem. Táta jel opatrně, ale rychle.
Zrovna byl v nejlepším bodě argumentace, když se najednou několik metrů před námi uprostřed pravého pruhu dálnice objevilo na zemi jen tak ležící cyklistické kolo.
Rychle jsem na něj upozornil a táta jen tak tak stihl zahnout a přejet do levého pruhu dálnice. Reagovali jsme oba, jak se na správně chlapy patří a zkusili jsme svou slovní zásobu lidové tvořivosti, abychom si ulevili.
Rychle jsem na něj upozornil a táta jen tak tak stihl zahnout a přejet do levého pruhu dálnice. Reagovali jsme oba, jak se na správně chlapy patří a zkusili jsme svou slovní zásobu lidové tvořivosti, abychom si ulevili.
„Málem jsme se vybourali a ještě v takovém počasí…co to sakra mělo jako bejt?!?"
Adrenalin už startoval, ale předchozí diskuse naštěstí ještě ne. Naštěstí, protože se najednou před námi jako zjevení objevilo uprostřed levého pruhu další kolo. Táta zahnul znovu, řídítkům se vyhnul o fous a slovní úlevy pokračovaly v pruhu pravém.
Stihli jsme už i prohodit pár teorií, co se tam asi tak mohlo stát, když zůstala jen kola bez cyklistů. Mlha dodávala horrorovým teoriím zvláštní potenciál… Ale ani jednu jsme nepotvrdili, když se před námi z mlhy vynořilo větší rodinné auto stojící v odstavném pruhu. Na střeše auta byl držák pro tři kola, vedle auta stál zkroušeně vypadající muž a utahoval na něm řemínky od posledního zůstavšího kola, které se prapodivně kývalo ke jedné straně.
Od té doby teprve pořádně chápu, jak je to s tím pořekladem „Sportem k trvalé invaliditě“ doopravdy.
Adrenalin už startoval, ale předchozí diskuse naštěstí ještě ne. Naštěstí, protože se najednou před námi jako zjevení objevilo uprostřed levého pruhu další kolo. Táta zahnul znovu, řídítkům se vyhnul o fous a slovní úlevy pokračovaly v pruhu pravém.
Stihli jsme už i prohodit pár teorií, co se tam asi tak mohlo stát, když zůstala jen kola bez cyklistů. Mlha dodávala horrorovým teoriím zvláštní potenciál… Ale ani jednu jsme nepotvrdili, když se před námi z mlhy vynořilo větší rodinné auto stojící v odstavném pruhu. Na střeše auta byl držák pro tři kola, vedle auta stál zkroušeně vypadající muž a utahoval na něm řemínky od posledního zůstavšího kola, které se prapodivně kývalo ke jedné straně.
Od té doby teprve pořádně chápu, jak je to s tím pořekladem „Sportem k trvalé invaliditě“ doopravdy.
