Procházíme skvĕle renovovanými sály nad konĕm a nad Václavákem a pokoušíme se spolu přesvĕdčit mladší generaci, že zapamatovat si nĕjaká data má smysl. Dost marnĕ. Mají jiná data.
Ve vlaku domů mĕ ofoukne. Pročítám podcasty o třech českých Svatých s velkým V, nadšením nezaklapnu pusu a už v ní mám viry. Viry rychlíkové středoevropské historie.
Za pár dní jsou z virů tak nĕjak bacily a já ulehám s horečkou a pořádnou bronchitidou. Čelo se mi roztahuje do čtyř koutů pracovny, bubínky zalehlé, oči by spaly, ale tĕlo nedovolí. Kosti pálí, antibiotika nezabírají.
Bude to na delší bitvu.
Snažím se zamĕstnat hlavu, jako vždy. Jakmile jedno ucho trochu odlehne, strčím si do nĕj story. Story z historie, cizí i necizí a tím pádem i mé.
Nedávno jsem poprvé navštívila Divokou Šárku na Praze 6. Slunce svítilo, zelené klenby listnáčů se mi líbaly nad hlavou a důchodci s pejsky zdravili tak civilizovanĕ a sladce, že jsem se cítila jako nĕkde ve Švýcarsku v polích.
Jedním okem bedlivĕ sledujíc spouštĕjící se pavouky nebo snad i klíšťata, našla jsem si v mobilu Ctirada, co mi tu mohl připoután skonat před očima. Lehla jsem na lavičku, tašku pod hlavou, ať mají kousavci pré.
Díky za rozhlas, svĕte. Klidné široké hlasy z brnĕnského studia mĕ unáší do frmolu dívčí války....
A tak mi začala další cesta.
Toulky českou minulostí. Jaký to nápad, jaké to veledílo, jaká zásluha. Ty černobílé hřbety všech 18ti svazků nám roky zdobí knihovnu v obýváku. Četla je moje tchynĕ ve zlatých devadesátkách, když už jí osud nadĕlil českou "nevestu". Musela se informovat o nepříteli. Pak ji to moc bavilo.
Co dala tchynĕ, dám i já. Nemám zatím nevestu, zato antibiotika a čas.
O autorech nevím zhola nic a ani vĕdĕt nechci. Však poznám, jaká duše to ke mnĕ mluví. Namlouvám si, že Jiráska mám v malíčku. Palackého samozřejmě už ne.
Pod vlivem aktuální krmĕ z výstavy si za horečky 38.5 vyhledám online Causa Praotce Čecha a trochu se uvolním. Vím, že se v podstatě nic neví, a když mi dusivý kašel přeruší dvĕ tři vĕty, nemusím to vracet, nic nepropasu.
Je to takové pomalé přibližování se k tématu Přemyslovci a svĕt, polehoučku. O Kosmovi jen dobře ale opatrnĕ. Dalimila a za ním schované psavce kritizují v pořadu jaksi konstantnĕ, ale neagresivní tahavé podání brněnských herců ubírá špičkám na špičce. To dĕlání si srandy probíhá mile, tak nĕjak až pohádkovĕ tesknĕ...
Jasně že mi není až tak důležité, jestli je ta mohyla nad Berounkou Kazina nebo Tetina. Hlavně že je tam krásně, skoro jako na Loiře...
Ale celá ta logicky vystavĕná emancipační výšivka o knĕžnĕ a o chlapech a o rodech a jejich území mi vždycky znovu pomůže poopravit a zahustit si tu rybářskou síť, co mám v hlavĕ. Každá nová informace mi na ni spadne a nĕkde se tam uchytí, rozpije se v nĕjakém tom ornamentu vyšitém přízí mé zvědavosti a zůstane tam provždycky. Teda zatím provždycky....
Můj muž mi nosí zázvorový čaj, zaslechne ode dveří o zradĕ Durynka a uchechtne se : " Vždyť je to úplnĕ jedno. Báchorky... "
Není mi to jedno. Z pohádek jsou povĕsti, z povĕstí legendy, z legend historie a z historie story, pilíře života. Tak to vidím já. Můžou mi stokrát říkat: "Historie je to, co se nikdy nestalo a co se pak sepsalo." Je mi ho až líto, právníka. Fakta versus fantasie. Chudák.
Já ale taky miluju fakta. Není nic krásnĕjšího než opřít se o Bulu. A vĕdĕt, proč v tom a v tom roce, proč v Bazileji, proč je Sicilská. A proč ji vydal právĕ ten a ten sympaťák, kterého človĕk už dobře zná z cest po úplnĕ jiné části Evropy.
Mít moc znamená mít vliv. Rozhodovat o druhých. Velké evropské divadlo. Drahomíra nás táhne na východ, Ludmila na západ. Nĕmce nechceme, ale pořád je máme. Štaufer pomůže Přemyslovi, protože bydlí daleko, je tolerantní a spí v nĕm možná budoucí Havel. Elišky se hádají do nemožnosti, je to tím, že je jedna Polka a druhá Češka ? A co Ty permanentní sňatky z rozumu a z nenávisti, ty obĕti žen a matek, to vĕčné sabinkovské téma zprostředkovaček mezi muži a bratry ? A vždycky znovu tím marastem násilí periodicky probleskne i vlastní vůle, právo na sebeurčení.
Svoboda je možnost si vybrat, tak mĕ to učila maminka.
Okolo 80tého dílu už se to zahušťuje. Jsme králové, už ne jen knížata. Jezdíme na západ a obsazujeme sever a východ. Když se to moc nafoukne, až od moře k moři, hned nás zase zkrouhnou a starobylá čeština zapláče nad dalším vypálením Hradu.
Napĕtím ani nedýchám, teda když zrovna zase trochu normálně dýchám. Horečka ustupuje, zlé síly se stahují. Asi do Uher, mezi Kumány.
Když v noci vyčerpáním uprostřed nĕjaké veledůležité schůzky na Zbraslavi nebo v Olomócu usnu, ráno horečnatĕ vracím online - linku. Kde to bylo ? Slyšela jsem to ještĕ ?? Kde jsem ???
Občas mĕ ukolíbávají vzkazy od papeže i ve čtyři v noci.
Mám plán skončit u Karla, po 45 hodinách poslechu.
Za prvé míním, že už ho znám, a za druhé musím do práce. Škoda.
Ironie ve Schůzkách přibývá, bohužel i nekonečných gregoriánských chorálů. Uspávající, chce se mi slova. Ti, co ke mnĕ z mobilu promlouvají, ukazují stále víc a víc Haltung. Haltung čili držení. Ne tĕla, i když to možná taky, ale hlavnĕ mysli a srdce. Tedy postoj. Jak vidíme svoji historii, tak vidíme i sami sebe. Utahujeme si, střílíme si z tĕch a z tĕch, bojíme se. Milujeme samozřejmě hlavně sami sebe, v tom se lišíme od druhých národů přesně nula.
Inhaluju pilnĕ a strašně se bavím, že už vím, proč se Klagenfurt jmenuje Klagenfurt a jestli byl Otakar II. spíš drzý a násilný nebo přece jen odvážný a statečný.
Hýčkám si postoj a začínám být zvědavá, kdo mne k nĕmu přivedl.
Najdu si autora.
A už mi Petr Hora Hořejš sedí v hlavĕ v maringotce u socialistické chemičky a dívá se dozadu, když už se v osmdesátkách ještĕ pořád nedá dívat dopředu. Teď teprve chápu tu hravost a tklivost, tu nostalgii až skoro nĕhu okolo Kosmy a jeho střízlivé latiny, už chápu i tu začínající kousavost a nárůst sebevědomí při výkladech Dalimilových veršovaček, které se zřejmĕ kryly s privatizací.
Dá se toulat v minulosti stejnĕ před i po převratu....? Pokračovat ve stejném nápĕvu, ačkoliv se tak zmĕnil doprovod....?
Asi ano. Melodie táhne dopředu, harmonie nás poutá k zemi, na které stojíme. Osudy dávno zmizelých nám načrtnou budoucnost ještě nenarozených.
Dopolykám poslední tabletu a při první skorozdravé večeři si přiťuknu se svým faktomilem.
Na fakta. Na kronikáře. Na story.
Na písmo vůbec, a vůbec nemusí být svaté.
