Dole pod ním se večírek rozléval do všech stran v drahém světle, smíchu a skle, který cinkal způsobem naznačujícím, že firma pořád ještě roste a ještě nezačala počítat.
Za tři minuty měl Trevor předat cenu jedné z nejrychleji expandujících společností roku, potřást několika správnýma rukama a pronést několik vět, které měly znít spontánně, ačkoli si je opakoval už potřetí.
Muž před ním sebou skoro škubl. „Eh... tedy... dobrý den,“ odpověděl.
Muž před ním sebou skoro škubl. „Eh... tedy... dobrý den,“ odpověděl.
Hlas měl podivně přesný.
„Promiňte. Vůbec jsem vás neslyšel přijít. Teda - vlastně vy jste asi neslyšel mě. No... to je jedno.“
Nebylo.
Trevorovi hlavou bez varování prolétl obraz odřeného kolene, dětského kola a šedého chodníku, který se mu kdysi zvedl do obličeje nepříjemně rychle.
Nebylo.
Trevorovi hlavou bez varování prolétl obraz odřeného kolene, dětského kola a šedého chodníku, který se mu kdysi zvedl do obličeje nepříjemně rychle.
Bylo zvláštní cítit nervozitu právě teď. Předávání cen zvládal už tolikrát, že by to měl umět i s horečkou, kocovinou nebo menším zemětřesením.
„Jste připravený?“ zeptal se muž. „Můžeme jít?“
Trevor zamrkal. „Promiňte?“
Podíval se na muže pozorněji. Nevybavoval si ho. Nebyl to nikdo z poroty, nikdo od organizátorů, nikdo z investorů a rozhodně nikdo, koho by si rozumný člověk vzal jako plus jedna na podobný večírek. Vysoký, hubený, v tmavém oděvu, který nepůsobil slavnostně ani businessově. Působil definitivně.
„My máme domluvenou schůzku?“ zeptal se Trevor.
„Tak úplně ne,“ připustil muž. „Ale když už jsem tady...“
To byla přesně ta věta, kvůli které civilizace jednou zanikne.
Trevor zavřel oči. Jen na vteřinu. Hlava mu hučela, žaludek protestoval a někde v koutku mysli se začaly hromadit další nesouvisející obrazy, jako by někdo ve skladu vzpomínek otevřel špatnou polici. Tohle opravdu nepotřeboval.
Jenže pak se ozvala ta druhá část jeho povahy. Ta vyleštěná, obchodní, naučená usmívat se i na lidi, které by normálně nejradši vhodil z okna. Protože člověk nikdy neví. I pohroma může mít rozpočet.
Natáhl ruku.
„Jasně,“ řekl s úsměvem, který měl k upřímnosti asi stejně blízko jako reklamní leták k umění. „Když už jste tady, dáme si rychlou kávu. Jen obvykle pomáhá, když si druhá strana rezervuje termín předem.“
„To by v mnoha případech bylo nepochybně vhodnější,“ připustil muž.
Přešlápl, jako by ho Trevorova zdvořilost zaskočila.
Trevor sáhl do kapsy pro telefon, aby zkontroloval čas, ale nahmátl jen nic. Zopakoval to ještě dvakrát, než si toho opravdu všiml.
„Podívejte,“ řekl, „jestli jste od nějaké firmy, rád si vás vyslechnu, ale za tři minuty mám vstup.“
„Vím,“ řekl muž.
„Aha.“ Trevor krátce přikývl, jako by to něco vysvětlovalo. „Dobře. Tak stručně. Co mi chcete nabídnout?“
„Jste připravený?“ zeptal se muž. „Můžeme jít?“
Trevor zamrkal. „Promiňte?“
Podíval se na muže pozorněji. Nevybavoval si ho. Nebyl to nikdo z poroty, nikdo od organizátorů, nikdo z investorů a rozhodně nikdo, koho by si rozumný člověk vzal jako plus jedna na podobný večírek. Vysoký, hubený, v tmavém oděvu, který nepůsobil slavnostně ani businessově. Působil definitivně.
„My máme domluvenou schůzku?“ zeptal se Trevor.
„Tak úplně ne,“ připustil muž. „Ale když už jsem tady...“
To byla přesně ta věta, kvůli které civilizace jednou zanikne.
Trevor zavřel oči. Jen na vteřinu. Hlava mu hučela, žaludek protestoval a někde v koutku mysli se začaly hromadit další nesouvisející obrazy, jako by někdo ve skladu vzpomínek otevřel špatnou polici. Tohle opravdu nepotřeboval.
Jenže pak se ozvala ta druhá část jeho povahy. Ta vyleštěná, obchodní, naučená usmívat se i na lidi, které by normálně nejradši vhodil z okna. Protože člověk nikdy neví. I pohroma může mít rozpočet.
Natáhl ruku.
„Jasně,“ řekl s úsměvem, který měl k upřímnosti asi stejně blízko jako reklamní leták k umění. „Když už jste tady, dáme si rychlou kávu. Jen obvykle pomáhá, když si druhá strana rezervuje termín předem.“
„To by v mnoha případech bylo nepochybně vhodnější,“ připustil muž.
Přešlápl, jako by ho Trevorova zdvořilost zaskočila.
Trevor sáhl do kapsy pro telefon, aby zkontroloval čas, ale nahmátl jen nic. Zopakoval to ještě dvakrát, než si toho opravdu všiml.
„Podívejte,“ řekl, „jestli jste od nějaké firmy, rád si vás vyslechnu, ale za tři minuty mám vstup.“
„Vím,“ řekl muž.
„Aha.“ Trevor krátce přikývl, jako by to něco vysvětlovalo. „Dobře. Tak stručně. Co mi chcete nabídnout?“
Muž se na okamžik odmlčel.
„Jinou perspektivu.“
„To zní draze.“
„Ve skutečnosti je to v ceně.“
To bylo natolik absurdní, že Trevor skoro obdivně naklonil hlavu. Kdokoli ten člověk byl, pitch měl odvážný.
Pak mu pohled sklouzl níž.
Na ostří kosy se zachytilo světlo z křišťálového lustru a na zlomek vteřiny se zablesklo.
Jen krátce.
Jen střípek jasu.
Ale Trevor už ten záblesk dnes večer viděl.
Ne tady.
Jinde. Těsně vedle sebe. Kov, který se mihne příliš blízko. Prudký nádech někoho za zády. Tupý, nepochopitelný tlak pod žebry, jako když se vám svět rozhodne vnutit detail, o který jste nestáli. Teplo. Šok. A pak ten nejnesmyslnější pocit ze všech — že zem zmizela z místa, kde měla být.
Trevor se přestal usmívat.
Dole pod ochozem někdo vykřikl.
Podíval se přes zábradlí.
Mezi stoly, světly a lidmi, kteří ještě před okamžikem vypadali jako budoucí obchodní kontakty, leželo jeho tělo v pozici, kterou by žádný fyzioterapeut nedoporučil ani experimentálně.
Trevor mlčel.
„Jinou perspektivu.“
„To zní draze.“
„Ve skutečnosti je to v ceně.“
To bylo natolik absurdní, že Trevor skoro obdivně naklonil hlavu. Kdokoli ten člověk byl, pitch měl odvážný.
Pak mu pohled sklouzl níž.
Na ostří kosy se zachytilo světlo z křišťálového lustru a na zlomek vteřiny se zablesklo.
Jen krátce.
Jen střípek jasu.
Ale Trevor už ten záblesk dnes večer viděl.
Ne tady.
Jinde. Těsně vedle sebe. Kov, který se mihne příliš blízko. Prudký nádech někoho za zády. Tupý, nepochopitelný tlak pod žebry, jako když se vám svět rozhodne vnutit detail, o který jste nestáli. Teplo. Šok. A pak ten nejnesmyslnější pocit ze všech — že zem zmizela z místa, kde měla být.
Trevor se přestal usmívat.
Dole pod ochozem někdo vykřikl.
Podíval se přes zábradlí.
Mezi stoly, světly a lidmi, kteří ještě před okamžikem vypadali jako budoucí obchodní kontakty, leželo jeho tělo v pozici, kterou by žádný fyzioterapeut nedoporučil ani experimentálně.
Trevor mlčel.
„Ach,“ řekl po chvíli. „Tak proto mi dnes nebylo úplně dobře.“
„Ano,“ přikývl muž.
„Jsem mrtvý.“
„Velmi.“
Trevor se znovu podíval dolů. Lidé ustupovali, někdo volal pomoc, někdo jiný se tvářil tak otřeseně, až to působilo lehce soutěživě.
„To není ideální,“ řekl Trevor.
„Málokdy bývá.“
„On mě zabil,“ řekl Trevor a ukázal někam neurčitě do davu, ačkoli si najednou až nepříjemně jasně vybavoval, kdo to byl.
„Ano.“
„A neměl bych to někomu říct?“
Muž se o kosu opřel s trpělivostí někoho, kdo podobný dotaz nevyřizuje poprvé.
„To bych nedoporučoval. Ze zkušenosti vím, že když oběť vraždy začne pomáhat s jejím objasněním, bývají z toho lidé dost nervózní.“
Trevor to chvíli zpracovával.
„To je absurdní. Musí se dozvědět, že to byl on.“
„Občas se to dozvědí,“ připustil muž. Řekl to tónem člověka, který nevěří ani na spravedlnost, ani na gramatiku, ale obojí dál trpělivě eviduje.
Trevor se znovu podíval dolů.
„To bude organizačně nepříjemné.“
Lucie, která na něj minulý týden křičela, že „tohle bude nepříjemné“. Modrá voda u Gili Meno. Otcovy ruce na řídítkách prvního kola. Pach nemocniční chodby, když mu bylo dvanáct. Chuť levného šampaňského ze včerejší recepce.
Obrazy přicházely bez pozvání a bez souvislostí.
„Smrt bývá,“ řekl muž. Nebyl v tom cynismus. Jen dlouhá praxe.
Trevor polkl.
„Mám na večer domluvenou schůzku.“
„Nemáte.“
„Mám ji v kalendáři.“
„To už je teď spíš historický dokument.“
„Je to tak náhlé,“ řekl Trevor.
„To říkají často.“
„Nešlo to udělat nějak... profesionálněji?“
Muž naklonil hlavu. „Občas jsme psali dopředu. Ale lidé si na moje zprávy stěžují.“
„Jaké zprávy?“
Muž se na okamžik odmlčel.
„Příznaky.“
„Ano,“ přikývl muž.
„Jsem mrtvý.“
„Velmi.“
Trevor se znovu podíval dolů. Lidé ustupovali, někdo volal pomoc, někdo jiný se tvářil tak otřeseně, až to působilo lehce soutěživě.
„To není ideální,“ řekl Trevor.
„Málokdy bývá.“
„On mě zabil,“ řekl Trevor a ukázal někam neurčitě do davu, ačkoli si najednou až nepříjemně jasně vybavoval, kdo to byl.
„Ano.“
„A neměl bych to někomu říct?“
Muž se o kosu opřel s trpělivostí někoho, kdo podobný dotaz nevyřizuje poprvé.
„To bych nedoporučoval. Ze zkušenosti vím, že když oběť vraždy začne pomáhat s jejím objasněním, bývají z toho lidé dost nervózní.“
Trevor to chvíli zpracovával.
„To je absurdní. Musí se dozvědět, že to byl on.“
„Občas se to dozvědí,“ připustil muž. Řekl to tónem člověka, který nevěří ani na spravedlnost, ani na gramatiku, ale obojí dál trpělivě eviduje.
Trevor se znovu podíval dolů.
„To bude organizačně nepříjemné.“
Lucie, která na něj minulý týden křičela, že „tohle bude nepříjemné“. Modrá voda u Gili Meno. Otcovy ruce na řídítkách prvního kola. Pach nemocniční chodby, když mu bylo dvanáct. Chuť levného šampaňského ze včerejší recepce.
Obrazy přicházely bez pozvání a bez souvislostí.
„Smrt bývá,“ řekl muž. Nebyl v tom cynismus. Jen dlouhá praxe.
Trevor polkl.
„Mám na večer domluvenou schůzku.“
„Nemáte.“
„Mám ji v kalendáři.“
„To už je teď spíš historický dokument.“
„Je to tak náhlé,“ řekl Trevor.
„To říkají často.“
„Nešlo to udělat nějak... profesionálněji?“
Muž naklonil hlavu. „Občas jsme psali dopředu. Ale lidé si na moje zprávy stěžují.“
„Jaké zprávy?“
Muž se na okamžik odmlčel.
„Příznaky.“
