Až nedávno…
Jela jsem pražskou tramvají z Anděla na Karlovo náměstí, tedy tři zastávky. ¨
Seděla jsem na čtyřce, vedle mě čokoládová cizinka, naproti mně paní k osmdesátce a vedle ní… prázdné místo, protože na sedačce byla voda.
Na první zastávce přistoupil ošuntělý, vyzáblý mladík a chtěl si sednout vedle stařenky. Protože byla laskavá, chtěla ho ochránit před mokrým pozadím a sáhla na něj.
Než stačila něco říct, mladík vykřikl: „Nesahej na mě, píčo!“ A dal jí do obličeje pořádnou facku. Pak vyběhl na druhé zastávce ven.
Paní zmizely z obličeje brýle a celá zrudla. Přestala se hýbat. Bohužel s ní i my ostatní kolem. Uvnitř sebe jsem rozčileně křičela a bylo mi paní moc líto. Chtěla jsem ji pohladit. Ale neudělala jsem nic, vůbec nic. Na náměstí jsem vystoupila jako stroj. Až do noci jsem měla tu situaci v hlavě. Co se se mnou sakra stalo? Šok z velké agrese?
No, dnes už si zase o sobě myslím, že kdykoliv kdekoliv dokážu pomoci komukoliv.
Paní zmizely z obličeje brýle a celá zrudla. Přestala se hýbat. Bohužel s ní i my ostatní kolem. Uvnitř sebe jsem rozčileně křičela a bylo mi paní moc líto. Chtěla jsem ji pohladit. Ale neudělala jsem nic, vůbec nic. Na náměstí jsem vystoupila jako stroj. Až do noci jsem měla tu situaci v hlavě. Co se se mnou sakra stalo? Šok z velké agrese?
No, dnes už si zase o sobě myslím, že kdykoliv kdekoliv dokážu pomoci komukoliv.
