Stavební úpravy - napsala Nataša Richterová

„Má paní, stůjte! Má paní. No tak, Kunhuto, můžeš se chvilku zastavit?“
Záviš z Falkenštejna se vrátil po třech měsících na Svojanov. Těšil se, že spočine v klidu na domácí půdě. Že spočine v náruči milované ženy. Namísto klidu ho však přivítal zmatek a hluk ze staveniště. Namísto vřelého přijetí, přísná odměřenost a chlad podivný, jaký u Kunhuty neznal. Sotva půl slova s ním promluvila a neustále se buď modlila, vyšívala nebo čeládku peskovala.
Záviš nechápal, který čert ji posedl. Nejen, že se mu vyhýbala, ale ona se snad dočista zbláznila, pomyslel si.

Storýčko - napsala Nataša Richterová

Když se Vilemína na parkovišti vysoukala ze svého fiátku, zvedla oči. Před ní se tyčil hrad jako z pohádky. Romantika. Vilemína byla nadšená.
Po nekonečné cestě, která se kroutila lesem a připomínala spíš horor, to byla příjemná změna žánru. Vilemína studovala třetím rokem literaturu, a tak dokázala ocenit dobře vystavěný příběh. Ta kamenná věž byla mega! Skvělé kulisy pro první selfie na profilu o knížkách a gotickém stylu oblékání. Na Instagram napsala: New place, new job, #Gothic queen. 

Přivítala se s kastelánem a ostatními, kteří měli stejně jako ona celé léto dělat průvodce. Vydali se na společnou prohlídku hradu. Postupně prošli všechny prostory, komnaty i sklepení. V jedné místnosti se jí najednou udělalo nevolno. Přešla k otevřenému oknu a dýchala. O moc lepší to ale nebylo. Měla divný pocit, že ji někdo pozoruje.

VĚŠTBA - napsal Jiří Wilson Němec

Vzpomněl jsem si na cikánku, která mě přepadla ve vinárně U Labana. Dopíjel jsem dvojku rulandského, když se bez optání nasunula do plyšového boxu ke mně.
„Dobrý den, mladý pane. Když dovolíte, řeknu vám, co vás čeká v životě. Dejte mi ruku.“
„Dobrý den. Děkuji, ale nechci. Já na věštění nevěřím. Navíc určitě nevěštíte zadarmo, že? Navykládáte mně nesmysly a budete chtít stovku, nebo i víc.“
„Pane, jenom dvacet korun. Dvacet korun není nic za pravdu. Nemám pravdu?“
Pravda za dvacku? Zapřemýšlel jsem. Potvora, zviklala mě. 

Hana versus úterý - napsala Hana Hermanová

„Mají tu k snídani i sekt!“ připojí Andrej popisek k fotce hotelové snídaně na Baltu. 

Nina hodnotí hotely podle toho, jestli mají k snídani bramborové placičky hash browns, Hana s Andrejem podle toho, jestli mají k snídani sekt. Je to tedy dobrý hotel. 

Hana dneska nesnídá, zato pije kafe. Hodně kafe. Španělé říkají, že v úterý je neradno se vdávat, vydávat se na plavbu a vůbec vycházet z domu. Hana by ráda dneska nevyšla z domu, ale nebydlí ve Španělsku, a tak musí ven.

 
Hana sedí na prvním meetingu a marně se snaží z okna na šedivých betonových budovách zachytit detail něčeho, co by se dalo pozorovat. Kolegy pozorovat nemůže, protože by si toho všimli a vypadalo by to, že Hana zírá. Hana na lidi zírá ráda, ale nějak se to nesluší. 

Meeting je přesně o tři hodiny delší, než by bylo potřeba. Hana se cvičí v zenové dovednosti být plně fyzicky přítomna a absolutně duševně nepřítomna. 

Kouzelnice - napsal Jiří Wilson Němec

Má ji doma skoro každý, myslím každá domácnost. Ale nevím, zda stejně jako ta naše umí mimo praní prádla také kouzlit. Ano, naše pračka kouzlí.
Začala s těmi čáry docela razantně. Speciálně u ponožek. Před vložením do bubnu pračky ponožky pečlivě spárované rozdělím a vkládám každou zvlášť, abych je po vyprání a usušení zase dal dohromady. Naší pračce nedochází, že po vyprání musí prádlo taky uschnout. Jen tak je totiž možné, že sama během pracího cyklu příslušný pár ponožek spáruje do tvaru puclíku něco jako malého míčku. 

Náhoda, řekl jsem si poprvé. Ale když srolovala ponožky několikrát znovu, začal mě ten jev zajímat blíže. 
V tom momentě se pračka rozhodla předvést další ze svých triků. Ohromila mě povlaky na peřinu. Vložil jsem je do útrob a po vyprání jsem zjistil, že se povlaky převlékly naruby. Proboha jak to jen udělala?

Musím zrychlit - napsal Jaroslav Valach

Inspirace vtipem: 

Honička v noční ulici. Jeden prchá, druhý ho pronásleduje. 

Když pronásledovatel konečně pronásledovaného doběhne, 

dotkne se jeho ramene a zvolá: „Máš babu — teď honíš ty mě!“

Tyhle podzimní inverze by měli zrušit. Sezóny také, vůbec by mi nechyběly. Třeba to dnešní lezavo. Jenže odpoledne gruntuji na svátky, tak sem musím za Mirkou na návštěvu už ráno. 

Že jsem pro ni ty pomeranče nenechala ve vrátnici! Jenže donést je Mirce až na pokoj prostě musím, pomluvila by mě u holek… 

Kdyby tu měli nějaké značení – prý PAVILON ŠEST - to je jak z Čechova! A z toho šera jde přímo strach. 

Píšou: „zotavení v parkovém prostředí“. Tady se ale otevřený prostor stává pustou prázdnotou... 

Koho se zeptat? Nikde ani živáčka. 

Stromy jako holé kostry. Být vítr, vrzaly by jako skřípající zuby. Na větvích se sráží voda. Kapky padají do hnijícího listí. To uvolňuje odér rozkladu. Co mi připomíná? Ano, vůni přelouhovaného černého čaje. 

Pod stromy husté křoví, hotová skrýš pro nějakého lumpa. 

Kulisy jak z hororu a navrch Dušičky!

Tohle místo nepoznávám. Nepřešla jsem už tu důležitou odbočku? Zatočím a půjdu touhle cestou. Nesnáším parky – strom jako strom, jak se tu má jeden orientovat? 

Ve městě je to snazší, stačí najít roh s prodejnou klobouků, aby člověk věděl, kde je a kam má zahnout.
No a teď se na mě někdo přilepil! 

JEN NA PÁR DNÍ - napsala Anna Vocelová

„Pacientka geriatricky křehká s dlouhodobě nepříznivou prognózou vzhledem k věku, komorbiditám a vlastním sníženým rezervám…“ stálo v propouštěcí zprávě. 

„To víte, je jí devadesát, ale v nemocnici s ní už víc udělat nemůžeme,“ dodal ošetřující lékař. Přeloženo do lidštiny: „Je to špatný, možná jen na pár dní, ale tady by už jen zabírala místo. Buď si ji vezmete domů, nebo můžeme kontaktovat nějakou léčebnu dlouhodobě nemocných.“

Pohádky o cestách do Prátru - napsal Šimon Pravda

“Dědo, a co bude dál?”
Sedíme v posteli a hltáme každé slovo dědovy pohádky na dobrou noc. My tři bráchové. Já, starší Matěj a mladší Kryštof.
“No, teď se musíte schovat,” odpovídá děda. Při tom pomalu na gauči rozkládá svůj klarinet. Prohlíží si plátek. Nasadí víčko a vrchní díl uloží do speciálně vyhrazeného místa ve futrálu potaženého jazzově červeným kobercem. Abyste rozuměli, děda Jirka je totiž jazzman a jezdí do Vídně hrát s kapelou. A my chceme do Vídně taky, jenže babička nám to pokaždé překazí.

Sex, zločin a trest po česku - napsala Dana Volfová

Moje drahá manželka se měla z lázní vrátit až za dva dny, ale nějaká pacientka odjížděla už dnes, a tak si Jana pobyt zkrátila. Aspoň tak mi to vysvětlila. Ovšem mnohem později, až když se mnou začala zase mluvit.
„Jani, není to, jak to vypadá...“ 

Jana mě probodne pohledem. Stojí ve dveřích ložnice v pozici amazonky vyrážející na zteč. Ačkoliv není ozbrojená, oči jí planou odhodláním, které nevěští nic dobrého. Já se před chvilkou probudil a do přistání fúrie jsem se kochal Ivetčinou spící krásou.

Virus - napsala Nataša Richterová

Cestovatelka a influencerka Uršula usedla na travnatou louku a kochala se výhledem na protější šumavské kopce. Toulání po horách jen s batohem na zádech ji přivedlo na stráň ke staré venkovské samotě. Cesta se stáčela mezi dvě oprýskaná stavení. Turistické značení nebylo nikde vidět a vypadalo to, že stezka tady, mezi drátěnými ohradami pro slepice, které se spokojeně popelily v suché hlíně mezi poházenými plastovými kýbly a plechovými vědry, končí.

Pieta - napsal Lota Šimončič

Škrípanie bŕzd autobusu. Chvíľka a zaraz vystupujem na skromnej zastávke, ktorá si krom žuvačiek pestuje i hrdzu. Obzriem sa a noha ma vedie cez dedinku smerom do lesa. Je to horská dedinka, takže horizont mi zdobia ľube drevenice. Vtom som to zacítil. Dym. Pach horiaceho dreva, čo kozubom túli celú rodinu. Iba mňa to plmä driape. Tak zastavil som a v tranze sa pokúšam lapiť dychu, o ktorý má ozbíjala spomienka na starý domov. Domov, čo dodnes mi v duši plápolá a jeho jas maľuje obraz okóv môjho bytia.

Blbé kecy - napsal Sebastian Vamberský

Bylo ráno a já jsem již připravená 10 min před odjezdem čekala na zastávce. Vždy si radši přivstanu, než abych dobíhala autobus.
Jak se blíží čas příjezdu autobusu, tak se nástupiště začne plnit lidmi a vedle mě se postaví takový nic moc pán. Vousy, ušmudlané triko, takový týpek. Jak tak stojím, najednou pociťuji, jako kdyby na mě někdo čuměl. Ohlédnu se a co by ne, týpek mě očima projíždí od obličeje přes prsa až po nohy!
Lehce si upravím bundu, přece se nenechám očumovat.

Cizí dědek odvedle - napsal Marek Bucko

Ten lomoz a šťourání už mi leze krkem. Chci si po obědě v klidu číst a pak na chvilku zdřímnout. Bydlím v paneláku. Absolutní klid ve všední den patří k tomu málu dobrého, co toto bydlení obnáší. Teda klid asi do čtyř odpoledne, pak už to taky není valný. Takhle to zatím za tu krátkou chvíli, co tu žiju, vnímám. Každopádně jako penzista tuhle sídlištní lokalitu na periferii začínám mít rád právě kvůli klidu, který tu většinu dne panuje.
„Co to tam kdo, sakra!“ nadávám a jdu se podívat kukátkem na chodbu. Přitisknu oko na dveře a vidím kluka, ani ne deset let, jak strká nějaký drátek do zámku protějšího bytu. Na pomoc přibírá kružítko a šramotí v zámku, jak kuna na půdě. Znám ho, neznám ho? Vlastně nevím. Tím kukátkem dneska pozoruju chodbu možná poprvé.

Nehybný - napsala Hana Procházková

Přibyl tu nový pouliční talent. Celý natřený do bronzu a sedí na lavičce. Není to neobvyklý pohled ve velkoměstě, podobných je tu mnoho. Ale je prvním, kterého jsem potkal cestou do práce. Už tak časně po svítání tu sedí. To je vlastně ten jeho trik, sedět nehybně na lavičce. To bych přeci zvládl i já! 

A zrychlil jsem své tempo chůze.
Sedí tam stále, i při mé cestě zpátky. Snad tu sedí déle, než já v práci. Možná tu přeci jen bude něco k obdivu.

Neuměla jsem hrát karty, a tak jsem jela do nemocnice - napsala Bohuna Kopřivová

Ležím v nemocnici v posteli a přemýšlím. Jak se to vlastně stalo? Asi si nevzpomenu. Vím, že bylo krásné počasí, spousta sněhu, opravdu bílé Vánoce. Poslední, na co si pamatuji je, že mě vpravo v těsné blízkosti někdo minul, cítila jsem to přímo na těle a najednou pád. Dopadám na obličej a pak už nevím nic. Někdo se nade mnou sklání. Já se nemůžu ani pohnout, když se mně někdo dotýká, tak šeptám: "nechte mě být, už to bude dobré."

Matně si vzpomínám, že to byl muž a říká: "vy jste mi vjela na patky a krvácíte v obličeji, zavolám vám sanitku." Říkám ne, já tu mám chalupu. Jak jsem se k ní dostala opět nevím.

Měsíční postřehy - napsala Sabina Prisender

Když má člověk v Brně mamku a taťku, tak občas pobude. A když pobude, potřebuje divadlo.
Výběr velký, volba padá na Rudiše. Jeho divadelní hra Krvavý měsíc se uvádí v barokní Redutě. 

Sál plný, věkově pomícháno.
Mám načteno.
Před představením se trochu nechápavě ptám přítomné dramaturgyně, proč rodák z Krkonoš situuje dění na břeh Svratky do brněnského Jundrova, jestli Brno zná a jestli tedy hra bude mít s Moravou a Moravany nějaký ten "úmysl".

Silvestr u rodičů - napsal Marek Bucko

„Tak na zdraví, všechno nejlepší do nového roku a ať jsme ten příští rok lepší!“ zahřímal tchán Jarek a pozvedl číši rychlých špuntů k přípitku.
„Taky, taky. Hodně zdraví. A jak to myslíte s tím: Ať jsme lepší!“ zjišťuju opatrně a přehazuju v puse žvýkačku.
„No, přece nějaký předsevzetí!“ vysvětluje tchán a tchyně Helenka spokojeně přikyvuje.
Hlava mi začíná rychle pracovat. Tedy ráda by…

Zážitky - napsala Hana Nivnická

Oheň nám krásně osvětloval tváře, teskný zvuk kytary se rozléhal do noci, nadechovali jsme vůni letní noci a cítili jsme se opravdu šťastní. Parta starých spolužáků ošlehaná životem, s pěti, vlastně skoro šesti křížky. V očích plamínky, na tvářích úsměv a v srdci radost ze života.
Mezi námi kolovala další láhev, od úst k ústům. Jako zamlada. Kdysi jsme hráli flašku. Dnes jsme vytahovali z mysli naše nejzajímavější zážitky.
„Pamatuji, jak jsem se v padesáti poprvé potápěl,“ vzpomínal Ruda.

Půlnoční - napsala Hana Hermanová

Anna na sobě měla bílé punčochy, vlněnou kostkovanou sukni, bílou halenku a červený baret. Venku sněžilo a cestou do katedrály legračně poskakovala, aby slyšela pod nohama křupat sníh. Teď měla mokro v botách a usilovně kroutila palcema u nohy, jak jen to volné místo v kozačkách dovolovalo, aby se trošku zahřála. 

V katedrále byla pěkná zima, tomu bělovlasému knězi šla dokonce pára od pusy, jak řečnil. Určitě má pod tím hábitem teplý podvlíkačky, pomyslela si, jinak by úplně zmrznul.

Strážce - napsal Radek Lukeš

Mám problém s nočním močením. Což vylepšuji tím, že si večer dám dvě tři piva. Ale potřebuji hodně spát, takže mi to dvojí trojí noční čůrání nedělá moc dobře. To druhé přichází většinou před druhou hodinou. Což je důležité.
Pak ležím, hladím jednoho ze svých milovaných kocourů a poslouchám zvuky noci. Mezi nimi dunění vlaku, který zajíždí do tunelu. A pak čekám na to dunění za tunelem. Jenže to se nekoná. Není. Hledám „zmizelé vlaky v tunelu“ na internetu, udělejte to taky.