JEN NA PÁR DNÍ - napsala Anna Vocelová

„Pacientka geriatricky křehká s dlouhodobě nepříznivou prognózou vzhledem k věku, komorbiditám a vlastním sníženým rezervám…“ stálo v propouštěcí zprávě. 

„To víte, je jí devadesát, ale v nemocnici s ní už víc udělat nemůžeme,“ dodal ošetřující lékař. Přeloženo do lidštiny: „Je to špatný, možná jen na pár dní, ale tady by už jen zabírala místo. Buď si ji vezmete domů, nebo můžeme kontaktovat nějakou léčebnu dlouhodobě nemocných.“
Aha. Vyřízeno. Že se z tebe během dvou měsíců stal vězeň polohovací postele, byl prostě fakt. Mozek ti jakž takž sloužil, ale tělo vypovídalo službu. Vzali jsme si tě domů, i když jsi nikdy nebyla babička snů. Na rozdíl od druhé babči, se kterou jsem pekla ty nejlepší pracny na světě a motala hladce obrace ze zbytků vlny šály pro panenky, tys celý život řešila jenom to, kde mají tuzemák v akci, převážela basy piv z konzumu do garáže a zajímala se o to, kdo má ve vesnici přerostlou trávu a kdo přežraný prase.
„Nebude to sranda,“ říkali nám všichni kolem. Měli pravdu, akorát u nás v rodině se vadných kusů prostě nezbavujeme, i když to pro nás není dvakrát pohodlné. Nedokážu zatáhnout oponu před tvým koncem dřív, než se zatáhne sama. Nedokážu zavřít blížící se konec za zamřížovaná okna. Nedokážu zavřít tebe do anonymního čtyřlůžáku, v němž si pach dezinfekce podává ruku s charakteristickým odérem stáří.

 

„Babi, ranní prášky,“ zdravím tě a nesu hrst různobarevných pilulek, které tě vší silou drží v tomhle neživotě. Hlavou mi proběhne řečnická otázka: „Co by se stalo, kdybych nějakej úplně náhodou vyndala? Nebylo by ti líp? A nám?“ Z rádia Blaník ti zrovna řve do ucha Spáleného „Až mě andělé zavolají k sobě“. Zaleknu se svých myšlenek, ale zároveň si uvědomím, že bych ti fakt přála, aby tě už ti andělé odnesli na svých křídlech za dědou. Pamatuješ, jak vám to slušelo na svatební fotce? Tobě bylo dvacet, jemu o šest víc, ty holka jako obrázek, on štramák s pronikavým pohledem rovného chlapa. Zatímco děda nás skoro čtvrtstoletí pozoruje shora, ty žiješ ze vzpomínek a sotva rozeznáš stínohru odehrávající se ti před očima.
Léky zapiješ načtyřikrát. Dvakrát se přitom lehce přidusíš, přetrpíš pár soust vánočky, které poslepu nahmatáváš po talíři.
„Já sama,“ bráníš se jako dvouleté dítě, když tě chci v rámci úspory času i nervů nakrmit. Lok melty, sousto těsta, lok melty… Klepe se ti ruka, já se klepu celá. Vztekem, že musím čekat, než to požvýkáš.
Tys se mnou nikdy trpělivost neměla. Když jsem vybírala hnusnou kyselou okurku a rozbředlou nechutnou cibuli ze španělských ptáčků, strašila jsi mě hladovými dětmi ze Somálska, přitom jsi podle mě ani netušila, kde taková země leží. Já ostatně taky ne, ale z těch okurek se mi prostě chtělo zvracet.
Z povinnosti sis mě sice brávala na pár prázdninových týdnů na chatu, ale nikdy jsme nejezdily na žádné výlety jako kamarádky, zato jsem měla ranní budíček v půl osmé, abych včas posbírala mandelinky a stihla vyplít záhony, než bude sluníčko. Má solární alergie mě totiž pak na většinu dne uvěznila ve stínu chaty. Tys mě ale přesto pořád honila na vzduch, na čerstvý vzduch, po kterém mě pálilo celé tělo. „Kdyby byl každej na něco alergickej, neudělá nikdo nic,“ říkala jsi a z úst se ti zase linuly zbytky chlastu.
Teď si střídavě stěžuješ, že tě tohle bolí a tamto tlačí, že tě svědí záda a máš suché ruce. Mám milion chutí na zařvat: „Aby ses neposrala,“ jako jsi to dělala kdysi ty, když mi v noci vadilo otevřené okno, kvůli kterému jsem měla úplně zmrzlé nohy. Nezařvu, mlčím.

 
„A jéje, babi, budeme muset přebalit,“ je mi jasné po příchodu do tvého pokoje. Otevřu okno, jdu pro gumové rukavice a dýchám jen ústy, abych nedopadla podobně jako v dětství s tou kyselou okurkou. „Zlatá okurka,“ proběhne mi hlavou, zatímco snad desátým mokrým kapesníčkem utírám to, co jsem nikdy utírat nechtěla…
Hotovo. Pěkně namazat, zalepit plenu, odnést zbraň hromadného ničení rovnou do popelnice a dát si zasloužené kafe. Pěkně hořké a ledové. Na zchlazení.
„Bože, jak ještě dlouho?“ dívám se prosebně k nebi. Mlčí. Já mlčím s ním. V mobilu platím fakturu za pronájem polohovacího lůžka na třetí měsíc a přemítám, kolik takových „jen na pár dní“ budeme ještě muset společně přetrpět. 

„Copak ty neslyšíš, jak tě děda volá k sobě?“ ptám se Tě v duchu, „už se určitě moc těší na ty tvoje vyhlášené plíčky na smetaně.“