MOJE CESTA DO MALÉ ASIE - napsala Tereza Auderová

Ten den babí léto nabíralo na síle a já se těšila na jedno z posledních piv letošního roku v Riegrových sadech. V šatičkách a pohodlných sandálkách jsem stepovala před domem. Pohledem jsem těkala z jedné strany ulice na druhou a vyhlížela Honzu. Moji tříměsíční známost. 

„Má deset minut zpoždění!“ povzdechnu si.

Vtom se zpoza rohu vyřítí auto za ohlušujícího zvuku klaksonu. Z otevřeného okénka na mne mává Honza: „Naskoč!“ a přidá zářivý úsměv.

Trochu nejistě jsem se pousmála a dle příkazu nasedla. K mému překvapení se rozhodnul odpolední plán úplně jinak. Zaměstnanci, se ukázali jako pracanti měsíce a dostali na víkend dle jejich slov „našlapanou káru“. 

Nejsem žádný nelida, abych jim kazila radost, a tak jsem svolila k projížďce. 

Po pár minutách mi došlo, že jízda v novém autě s nadšením a profesní deformací k autům vlastní, se spolucestující nebavili o ničem jiném, než o autech! A tak mi nezbývalo nic jiného než se kochat okolní přírodou. 

Upřímně... výpadovka z Prahy tento komfort úplně nenabízí, a tak jsem počítala žlutá auta. Cesta díky mé zaměstnanosti utíkala vcelku dobře. Než mi došlo, že už jedeme nějak dlouho. Na můj dotaz, kam že to jedem a kdy případně budem zpět v Praze, se osazenstvo rozesmálo. 

Narážky na mou drahou polovičku: „ Tys jí neřekl, že jedem do malé Asie?“ jsem se ze začátku smála, jak ale nabírali větší razanci, došlo mi, že to asi vtip není. Honza se na mě pobaveně podíval. Jestli prý vím, kde je takový ten výběžek České republiky pod Ostravou? Tak tam jedem! K polsko-slovenským hranicím.

Zhluboka jsem se nadechla, abych schladila myšlenky, které dosahovaly teploty lávy po výbuchu sopky. Teď už to nebylo osazenstvo hustý káry, ale dle propočítaných kilometrů spíše účastníci zájezdu. A na ty jsem směřovala pár dotazů, na které měli rychlé odpovědi. 

„A co tam budeme dělat?“ pmá první otázka.
„Vyzvedneme tady Pavlíkovu snoubenku a ráno zpátky.“ Mrknul řidič na Pavlíka.
„Jen k ní a zpátky, nebo něco aspoň uvidíme?“ snažím se na celé situaci najít něco pozitivního.
No jasně! Uvidíme, kde bydlí Pavlíkova nastávající.“ 

A všichni se od srdce zasmějí.

Můj mozek běžel na plné obrátky. Moje nálada klesla na bod mrazu. A jediný na co jsem dokázala myslet, bylo to, že s sebou nemám ani zubní kartáček. Postupem cesty s jednou zastávkou na benzinové pumpě, ve mně rozčarovanost rostla, tak že by se dala zhustit do malého skleněného těžítka. Za úplné tmy s deseti stupni nad nulou jsme dojeli do malé Asie jménem Jablůňkov. 

Ten pravý šok se dostavil záhy. Maminka nastávající v noční košili, překvapená z neočekávané návštěvy, nám oznámila, že u nich spát nemůžeme, ale můžem využít její altánek. A se svým nastávajícím zetěm zmizela ve dvoupodlažním domu a zamkla dveře. Za světla displeje telefonu jsem spatřila střechu na kůlech a pod ní úzké dřevěné lavice.
Rozbila jsem těžítko!!! 

Ten vztek nahromaděný tou dlouhou a urputnou cestou sem. Načež se chlapci otočili a zmizeli ve tmě, aby se za dvacet minut objevili, že zaplatili sousedce za ubytování, čisté tričko na spaní, zubní kartáček a prachové peřiny.

Díky této cestě mi došlo, že není nutné překonávat fyzickou námahu a nést trám na úpatí hory, abych věděla koho si mám vzít. Stačí cesta do Jablůňkova.

Původní:

„Má deset minut zpoždění!“ zkonstatuji sama pro sebe.
Když se zpoza rohu vyřítilo auto za ohlušujícího zvuku klaksonu. Z otevřeného okénka na mne Honza zamával: „Naskoč!“ a přidal zářivý úsměv.

Trochu nejistě jsem se pousmála a dle příkazu nasedla. K mému překvapení se rozhodnul odpolední plán úplně jinak. Zaměstnanci, se ukázali jako pracanti měsíce a dostali na víkend dle jejich slov „našlapanou káru“. 

Nejsem žádný nelida, abych jim kazila radost, a tak jsem svolila k projížďce. 

Po pár minutách jízdy mi došlo, že jízda v novém autě s nadšením a profesní deformací k autům vlastní, se spolucestující nebavili o ničem jiném, než o autech!