,,Tak a teď už si jenom patnáct minutek posedíme v tramvaji a jsme v teploučku a měkoučku na hotelu,“ říkala jsem si.
A jako na zavolanou, tramvaj stojí přede mnou a já nastupuju. Cvakám si jízdenku, pokládám batoh i kufr a konečně sedím.
Jak si tam tak lebedím se sluchátkama v uších, slyším najednou tlumeně: ,,Příští zastávka, Dlouhá třída.“
Podívám se do mobilu na jízdní řád, ať vidím, jak dlouho ještě pojedu. No, ale moment, tady žádná Dlouhá třída není. Ale protože já nejsem jedna z těch, co by mohli napsat příručku o rozložení Prahy, tak ještě několikrát kontroluju různé spoje, abych se nějak zorientovala, kde to vlastně jsem a kudy to vlastně jedu. Tikám očima mezi informační tabulí a telefonem – tam a zpátky a tam a zpátky a pak zas tam…
Podívám se do mobilu na jízdní řád, ať vidím, jak dlouho ještě pojedu. No, ale moment, tady žádná Dlouhá třída není. Ale protože já nejsem jedna z těch, co by mohli napsat příručku o rozložení Prahy, tak ještě několikrát kontroluju různé spoje, abych se nějak zorientovala, kde to vlastně jsem a kudy to vlastně jedu. Tikám očima mezi informační tabulí a telefonem – tam a zpátky a tam a zpátky a pak zas tam…
Pecka. Jedu opačným směrem.
Hned na další zastávce vyběhnu z tramvaje, jako kdybych se jí bála a hledám spoj z protistrany. Snažím se při tom moc nepanikařit, snad stihnu check-in v hotelu do devíti. Je mi zima, bolí mě ramena z bagáže a mám pocit, že mi fouká za krk, přesto, že mám kolem něj šálu v rozměru skromné deky. No tak alespoň, že teď už stojím na správné straně kolejí a nezbývá mi než čekat. Jak je známo, trpělivost růže přináší a pod tlakem vznikají diamanty, takže se nakonec dočkávám i mé tramvaje, která mě veze, kam potřebuju.
Vystupuju z ní s tichým díky a už zase vytahuju z kapsy mobil, abych si našla mapy a mohla dojít ke slíbené oáze pohodlí v podobě topení, sprchy a postele. Párkrát se otáčím na patě, abych si v hlavě spojila, kterým směrem mám jít, při čemž jsem stejně vyšla na druhou stranu a pak se musela vracet. Opravdu se ze všech sil snažím nevypadat jako zmatená turistka pro místní, kterých je naše hlavní město plné, očividně i v tuhle denní dobu. Ale když vezmu v potaz, že to není poprvé, co jsem se tu dneska ztratila, a Pražáci jsou, myslím si, zvyklí na větší kuriozity než na zmatenou holku, tak to asi nemá smysl.
Dobelhám se k hotelu, který se mi úspěšně podařilo vystopovat, málem mě sice cestou srazí autobusák, který je asi barvoslepý, protože nepozná zelenou od červené, ale přede mnou se rozléhá obrovský dům, osvícený zlatými světýlky, který dnes představuje moji záchranu, a tak už se ani nevztekám.
Vcházím dovnitř hotelu, kde mě na přivítanou pohladí po tváři teplý vzduch a vanilková vůně. Rozhlédnu se kolem a najednou místo pohlazení cítím spíš facku. Uprostřed místnosti stojí anticky vypadající socha až ke stropu, kterou objímá mramorové točité schodiště. Vlevo od něj stojí nádherné bílé křídlo, na které hraje pán ve fraku tak, jako kdyby se nenarodil pro nic jiného. Za ním vidím bar s čalouněným posezením, které okupuje osazenstvo ve třpytivých šatech či černých oblecích. Vpravo od schodiště je recepce, za níž stojí krásně upravené slečny ve vyžehlených uniformách s profesionálním úsměvem. Je to pohled, jako na obraz, všichni tu zapadají, jako malý kousek skládačky. Až teda na mě. Jsem vytržena z obdivu a podívám se dolů. Mám na sobě zimní bundu, ve které vypadám jako panáček Michelin, chlupatou šálu, přes kterou mi přepadly krepaté rozcuchané vlasy, na zádech mám napěchovaný batoh, v ruce kufr, a místo obličeje mám zadýchanou zrudlou tvář.
Jdu radši rovnou k recepci, už chci jen dojít do pokoje. Slečna za pultem je velmi milá, dá mi všechny instrukce a odemykací kartu. Vycházím rychle schody, jen těsně jsem se stihla zastavit, abych je v takové společnosti nepřekračovala po dvou a hledám cestu do třetího patra. Na druhý pokus nastupuju do jediného funkčního výtahu, po zavření dveří hluboce vydechuju a mačkám tlačítko s číslem tři. Nesvítí. Mlátím do toho čudlíku jako šílenec a ono pořád nic. Asi je v poruše. Pořád můžu dojet alespoň do druhého patra a snad do třetího můžu vyjít po schodech. Dveře se otevírají a já zkoumám chodby druhého patra v naději, že někde najdu schodiště. Zahla jsem za roh a místo schodiště mi bliká do očí fialové světlo a v uších tluče hlasitá hudba. Další místnost plná třpytivých šatů a černých obleků a nastrojených lidí a tentokrát i stoly se zákusky a dorty. Přímo nade mnou se totiž vyjímá velký nápis „Ples cukrářů a pekařů ČR“. Okamžitě jsem se otočila o 180 stupňů a málem jsem sprintovala se schovat zpátky do výtahu. Snad mě nikdo neviděl. Zase zkouším v panice mačkat ten čudlík s číslem tři a pak si všimnu, že je vedle něj taková černá plocha. Podívám se na svoji ruku a uvědomuju si, že v ní celou dobu držím kartu od pokoje, kterou musím přiložit k té černé plošce, aby mě to pustilo do ubytovacího patra. Druhá ruka mi jde automaticky přímo na čelo, vždyť to je přece normální postup. Nechápu, proč mě to nenapadlo.
Potom, co jsem se konečně dostala na pokoj a byla ráda, že si můžu konečně jít lehnout, mě ale trklo ještě něco jiného. Vždyť já jdu zítra na kurz a nemám napsaný ani ubohý mezerník! A o čem já budu vůbec psát? Nikdy jsem nezažila žádné paranormální jevy a nikdy jsem neskákala z letadla. Ani nevím, o čem bych mohla vyprávět. I když, dnešek byl docela zajímavý zážitek.
Hned na další zastávce vyběhnu z tramvaje, jako kdybych se jí bála a hledám spoj z protistrany. Snažím se při tom moc nepanikařit, snad stihnu check-in v hotelu do devíti. Je mi zima, bolí mě ramena z bagáže a mám pocit, že mi fouká za krk, přesto, že mám kolem něj šálu v rozměru skromné deky. No tak alespoň, že teď už stojím na správné straně kolejí a nezbývá mi než čekat. Jak je známo, trpělivost růže přináší a pod tlakem vznikají diamanty, takže se nakonec dočkávám i mé tramvaje, která mě veze, kam potřebuju.
Vystupuju z ní s tichým díky a už zase vytahuju z kapsy mobil, abych si našla mapy a mohla dojít ke slíbené oáze pohodlí v podobě topení, sprchy a postele. Párkrát se otáčím na patě, abych si v hlavě spojila, kterým směrem mám jít, při čemž jsem stejně vyšla na druhou stranu a pak se musela vracet. Opravdu se ze všech sil snažím nevypadat jako zmatená turistka pro místní, kterých je naše hlavní město plné, očividně i v tuhle denní dobu. Ale když vezmu v potaz, že to není poprvé, co jsem se tu dneska ztratila, a Pražáci jsou, myslím si, zvyklí na větší kuriozity než na zmatenou holku, tak to asi nemá smysl.
Dobelhám se k hotelu, který se mi úspěšně podařilo vystopovat, málem mě sice cestou srazí autobusák, který je asi barvoslepý, protože nepozná zelenou od červené, ale přede mnou se rozléhá obrovský dům, osvícený zlatými světýlky, který dnes představuje moji záchranu, a tak už se ani nevztekám.
Vcházím dovnitř hotelu, kde mě na přivítanou pohladí po tváři teplý vzduch a vanilková vůně. Rozhlédnu se kolem a najednou místo pohlazení cítím spíš facku. Uprostřed místnosti stojí anticky vypadající socha až ke stropu, kterou objímá mramorové točité schodiště. Vlevo od něj stojí nádherné bílé křídlo, na které hraje pán ve fraku tak, jako kdyby se nenarodil pro nic jiného. Za ním vidím bar s čalouněným posezením, které okupuje osazenstvo ve třpytivých šatech či černých oblecích. Vpravo od schodiště je recepce, za níž stojí krásně upravené slečny ve vyžehlených uniformách s profesionálním úsměvem. Je to pohled, jako na obraz, všichni tu zapadají, jako malý kousek skládačky. Až teda na mě. Jsem vytržena z obdivu a podívám se dolů. Mám na sobě zimní bundu, ve které vypadám jako panáček Michelin, chlupatou šálu, přes kterou mi přepadly krepaté rozcuchané vlasy, na zádech mám napěchovaný batoh, v ruce kufr, a místo obličeje mám zadýchanou zrudlou tvář.
Jdu radši rovnou k recepci, už chci jen dojít do pokoje. Slečna za pultem je velmi milá, dá mi všechny instrukce a odemykací kartu. Vycházím rychle schody, jen těsně jsem se stihla zastavit, abych je v takové společnosti nepřekračovala po dvou a hledám cestu do třetího patra. Na druhý pokus nastupuju do jediného funkčního výtahu, po zavření dveří hluboce vydechuju a mačkám tlačítko s číslem tři. Nesvítí. Mlátím do toho čudlíku jako šílenec a ono pořád nic. Asi je v poruše. Pořád můžu dojet alespoň do druhého patra a snad do třetího můžu vyjít po schodech. Dveře se otevírají a já zkoumám chodby druhého patra v naději, že někde najdu schodiště. Zahla jsem za roh a místo schodiště mi bliká do očí fialové světlo a v uších tluče hlasitá hudba. Další místnost plná třpytivých šatů a černých obleků a nastrojených lidí a tentokrát i stoly se zákusky a dorty. Přímo nade mnou se totiž vyjímá velký nápis „Ples cukrářů a pekařů ČR“. Okamžitě jsem se otočila o 180 stupňů a málem jsem sprintovala se schovat zpátky do výtahu. Snad mě nikdo neviděl. Zase zkouším v panice mačkat ten čudlík s číslem tři a pak si všimnu, že je vedle něj taková černá plocha. Podívám se na svoji ruku a uvědomuju si, že v ní celou dobu držím kartu od pokoje, kterou musím přiložit k té černé plošce, aby mě to pustilo do ubytovacího patra. Druhá ruka mi jde automaticky přímo na čelo, vždyť to je přece normální postup. Nechápu, proč mě to nenapadlo.
Potom, co jsem se konečně dostala na pokoj a byla ráda, že si můžu konečně jít lehnout, mě ale trklo ještě něco jiného. Vždyť já jdu zítra na kurz a nemám napsaný ani ubohý mezerník! A o čem já budu vůbec psát? Nikdy jsem nezažila žádné paranormální jevy a nikdy jsem neskákala z letadla. Ani nevím, o čem bych mohla vyprávět. I když, dnešek byl docela zajímavý zážitek.
