Sedíme v posteli a hltáme každé slovo dědovy pohádky na dobrou noc. My tři bráchové. Já, starší Matěj a mladší Kryštof.
“No, teď se musíte schovat,” odpovídá děda. Při tom pomalu na gauči rozkládá svůj klarinet. Prohlíží si plátek. Nasadí víčko a vrchní díl uloží do speciálně vyhrazeného místa ve futrálu potaženého jazzově červeným kobercem. Abyste rozuměli, děda Jirka je totiž jazzman a jezdí do Vídně hrát s kapelou. A my chceme do Vídně taky, jenže babička nám to pokaždé překazí.
“Já vím co!” vykřiknu nadšeně jako každý jiný večer. "Strčíme Kryštofa do bubnu."
"Brácha, vstávej. Rychle. Ne, pyžamo si nech. Vlez si do bubnu, a buď potichu!"
Malý Krystůfek se ještě ani nevzpamatuje a už ho s Matějem soukáme do bicí soupravy.
"Na, ještě paličky," zavíráme Kryštofa do bubnu.
"Dědo, a co já? Kam se půjdu schovat já?" ptám se. Hlas se mi chvěje vzrušením, protože opravdu věřím, že tentokrát to konečně vyjde.
Děda se zamyslí. Napjatě čekám, až to zase řekne: "Šimdo, ty běž do futrálu od kytary. Jen opatrně, nesmíš vydat ani hlásku. Až vyrazíme, futrál bude v autě hned vedle babičky.”
Poslušně ulehám jako faraon do svého sarkofagu, který mě každou chvíli přenese na mou vysněnou cestu. Cestu do Prátru. Toho zábavního parku ve Vídni, o kterém Matěj furt vypráví. A děda se nás tam snaží v pohádkách vždycky propašovat. Jednou tam totiž už Matěj takhle byl. A zatímco děda hrál s kapelou, Matěj jezdil s babičkou na kolotočích v Pratru. Protože mu bylo už deset let. Ale my jsme prý ještě malí. A tak nám s Kryštofem pokaždé babička cestu zatípne dřív, než vůbec vyrazíme.
A je to zase tady. Z kuchyně se ozve ženský hlas: "Jiříku, nedopil sis čaj."
Přísné kroky klapajících papučí se děsivou rychlostí přibližují k dětskému pokoji.
"Babička," sykne Matěj a postaví se do pozoru před buben s Kryštofem.
Na scénu naší pohádky přichází hlavní záporák - naše babička.
Matěj koprně stojí a dělá, jakože nic.
“Co tady vyvádíte, Jiříku, kluci už mají dávno spát!"
Babička se rozhlédne a zděsí se: "Pane bože, Jirko, proč je Kryštof zase v bubnu?!”
Nazlobeně nasouká usínajícího Kryštofa zpátky do postele. “A kde je Šimon?”
“Nooo, on je…”
“Šimdo, okamžitě vylez!” pátrá po mně přísný hlas.
"Ale babi," vykoukne moje hlava z futrálu, “my chceme jet do Prátru.”
"Teď? Zbláznili jste se? Mazej pod peřinu. Co to zase má být, Jirko?”
"Nojo, Danuško, tak se nezlob,” vstává děda z gauče.
“Proč jim ty kraviny furt vykládáš?”
Dveře se zabouchnou a rozzlobené zvuky babiččiných papučí mizí do ztracena.
Tohle je moje vzpomínka z dětství.
Tajná cesta do Prátru. Takhle probíhala každá noc u babičky a dědy v Senohrabech. Utíkali jsme s dědou do Prátru a hádejte co? Nikdy jsme se tam nedostali.
Jenže dneska už je všechno jinak. Pohádka zestárla spolu s námi a není ji komu vyprávět. Nám je už skoro 30. Z naší přísné babičky, hlavního záporáka, je prababička. Unavený věchýtek. A děda je ten, kdo jí nosí čaje... A tak je načase tuhle pohádku převyprávět.
Babička sedí na své posteli, třeští jí hlava. Prohrabuje se léky, ve kterých není možné se vyznat. Všechno ji bolí. Stát, sedět, ležet. A její děda Jiřík celé dny rámusí na buben nebo hraje na klarinet. Občas ještě chodí koncertovat do jazzklubu.
Teď právě se displeji babiččina smartphonu rozvrní Bethovenovou sonátou...
"Čau babi, zrovna se k vám chystáme," hlásím. "Co si budeš přát k narozeninám?"
"Já už nic nechci, Šimone. Devadesátiny se neslaví! Počkej, dám ti dědu. Jirkoooo....”
“Už jdu, nesu čaj, dal jsem tam med.”
Děda nemotorně položí hrnek, ze kterého vyšplíchne čaj na ušudlaný stůl. Přebere smartphone vzhůru nohama a začne mluvit do foťáku.
“Šimone? Jsi tam? Haló. Doprdele, zas to nefunguje.”
“Máš to obráceně,” upozorní ho babička a pak se zeptá s nadějí v hlase: "A přijedou i děti?"
Než se dočká odpovědi, oči se jí zavřou. Přemůže ji bolest a slabost. Zázračně usíná. A spánek přinese kratičkou úlevu, babičce se po těle rozlije teplo.
Ze spánku ji vytrhne ručka. Babička otevře oči. Před ní stojí pravnouček.
"Plababičko, vstávej. Pojď. Lychle. Jedeme."
Prababička poslušně vyleze z postele. “A kam jedeme?”
“No přece, lychlovlakem," řekne klouček.
Babiččiny oči se stočí k bubnu. K tomu obrovskemu bubnu, kam jsme s dědou vždycky strkali Kryštofa.
“Pojď, Šimůnku, vem ty paličky a vlezeme si dovnitř. Musíme se schovat, jinak nás nikam nepustí.”
Prababička v pyžamu vleze do bubnu. Za ní klouček. Zabouchnou za sebou.
"Jedeme do Prátru," řekne babička.
Přísné kroky klapajících papučí se děsivou rychlostí přibližují k dětskému pokoji.
"Babička," sykne Matěj a postaví se do pozoru před buben s Kryštofem.
Na scénu naší pohádky přichází hlavní záporák - naše babička.
Matěj koprně stojí a dělá, jakože nic.
“Co tady vyvádíte, Jiříku, kluci už mají dávno spát!"
Babička se rozhlédne a zděsí se: "Pane bože, Jirko, proč je Kryštof zase v bubnu?!”
Nazlobeně nasouká usínajícího Kryštofa zpátky do postele. “A kde je Šimon?”
“Nooo, on je…”
“Šimdo, okamžitě vylez!” pátrá po mně přísný hlas.
"Ale babi," vykoukne moje hlava z futrálu, “my chceme jet do Prátru.”
"Teď? Zbláznili jste se? Mazej pod peřinu. Co to zase má být, Jirko?”
"Nojo, Danuško, tak se nezlob,” vstává děda z gauče.
“Proč jim ty kraviny furt vykládáš?”
Dveře se zabouchnou a rozzlobené zvuky babiččiných papučí mizí do ztracena.
Tohle je moje vzpomínka z dětství.
Tajná cesta do Prátru. Takhle probíhala každá noc u babičky a dědy v Senohrabech. Utíkali jsme s dědou do Prátru a hádejte co? Nikdy jsme se tam nedostali.
Jenže dneska už je všechno jinak. Pohádka zestárla spolu s námi a není ji komu vyprávět. Nám je už skoro 30. Z naší přísné babičky, hlavního záporáka, je prababička. Unavený věchýtek. A děda je ten, kdo jí nosí čaje... A tak je načase tuhle pohádku převyprávět.
Babička sedí na své posteli, třeští jí hlava. Prohrabuje se léky, ve kterých není možné se vyznat. Všechno ji bolí. Stát, sedět, ležet. A její děda Jiřík celé dny rámusí na buben nebo hraje na klarinet. Občas ještě chodí koncertovat do jazzklubu.
Teď právě se displeji babiččina smartphonu rozvrní Bethovenovou sonátou...
"Čau babi, zrovna se k vám chystáme," hlásím. "Co si budeš přát k narozeninám?"
"Já už nic nechci, Šimone. Devadesátiny se neslaví! Počkej, dám ti dědu. Jirkoooo....”
“Už jdu, nesu čaj, dal jsem tam med.”
Děda nemotorně položí hrnek, ze kterého vyšplíchne čaj na ušudlaný stůl. Přebere smartphone vzhůru nohama a začne mluvit do foťáku.
“Šimone? Jsi tam? Haló. Doprdele, zas to nefunguje.”
“Máš to obráceně,” upozorní ho babička a pak se zeptá s nadějí v hlase: "A přijedou i děti?"
Než se dočká odpovědi, oči se jí zavřou. Přemůže ji bolest a slabost. Zázračně usíná. A spánek přinese kratičkou úlevu, babičce se po těle rozlije teplo.
Ze spánku ji vytrhne ručka. Babička otevře oči. Před ní stojí pravnouček.
"Plababičko, vstávej. Pojď. Lychle. Jedeme."
Prababička poslušně vyleze z postele. “A kam jedeme?”
“No přece, lychlovlakem," řekne klouček.
Babiččiny oči se stočí k bubnu. K tomu obrovskemu bubnu, kam jsme s dědou vždycky strkali Kryštofa.
“Pojď, Šimůnku, vem ty paličky a vlezeme si dovnitř. Musíme se schovat, jinak nás nikam nepustí.”
Prababička v pyžamu vleze do bubnu. Za ní klouček. Zabouchnou za sebou.
"Jedeme do Prátru," řekne babička.
Věnováno babičce k jejím dnešním 90. narozeninám.
