(2. pokračování deníkové reportáže z kolejí)
Po probuzení jsem sice toužila po „polibku“ od Gustava Klimta, ale zdržela jsem se s mladým indickým párem při snídani, a nezbývá mi než hodina na prohlídku nedalekého Belvederu, parku s dvěma barokními paláci postavenými pro prince Evžena Savojského. Aspoň si líbánky užívají mladí Indové, zasnoubili se v Curychu.
Po probuzení jsem sice toužila po „polibku“ od Gustava Klimta, ale zdržela jsem se s mladým indickým párem při snídani, a nezbývá mi než hodina na prohlídku nedalekého Belvederu, parku s dvěma barokními paláci postavenými pro prince Evžena Savojského. Aspoň si líbánky užívají mladí Indové, zasnoubili se v Curychu.
„Ve střední Evropě nám to přijde strašně romantické a autentické, žádný Bollywood,“ chválí si, ale o rakousko-habsburském mocnářství toho ví asi tolik, co já o historii starého a nového Dillí. Budu se tam muset vypravit.
Na sedm a půl hodinovou jízdu vlakem se musím protáhnout. Za deset minut stojím v zahradě Horního Belvederu u soch barokních sfing s ženskou tváří ve lvím těle, v lepší formě než před třiceti lety. Podzim si pohrává s parkem a šmolkové nebe odhaluje vídeňské věže. „Čas nás nemění, jen nás rozvíjí“, řekl Max Frisch, ale můj čas hlavně kvapí. Obrazárnu s Klimtem vzdávám. V 11:25 se odpichuji od Horního Belvederu, v 11:35 přibržďuji u Dolního Belvederu, obracím se a ve 12:03 stojím s kufrem na perónu Hauptbahnhof. Uff, to bylo vydatné protažení. Jsem splavená potem. Rychle se obleču do vůně Chanel, aby spolucestující netrpěli. Kým jsem byla ráno, už večer nebudu, to je mi jasné, Lewis Carroll se trefil.
Bahnzeit do Benátek je naplánován na 12:24. Na nástupišti najdu světelnou tabuli s rozmístěním vozů a přistavený nablýskaný červený railjet OBB, žádný zmatek se nekoná. Zvednu naposledy hlavu ke slunci proudícímu přes trojúhelníkovou střešní vitráž, obřadně vyfotím svůj kufr před vozem 25 a v klidu zahučím do sedadla 15. Vagón OBB se kromě tmavě šedé barvy plyšových sedadel, tedy plyšáků, a opěrek nohou od vagónu ČD neliší. Neslyším ani zapískání a už se ve 12:23 rozjíždíme. Na rakouské vlaky se vyplatí dorazit s předstihem.
Uháníme po nejstarším úseku trati z roku 1842 do Gloggnitzu. Strojvedoucí se za Vídní se svým railjetem na zmodernizovaných kolejích předvádí a překračuje dvoustovku. Připojím se na internetovou stránku OBB našeho vlaku. Nabízí mi denní tisk, objednávku jídel a informace o cestě spolu s živou mapou a historií železniční trasy z Vídně do Benátek. Celé spojení přes Villach a Udine bylo dokončeno v roce 1879 a cesta na dřevěných sedadlech ve vlaku taženém parní lokomotivou tehdy trvala 15 až 18 hodin.
Počítač zaklapnu v okamžiku, kdy vjíždíme na úsek mýtické Semmeringské dráhy u Gloggnitzu, první skutečné horské železnice na světě postavené roku 1854. Svezeme se po ní celých 41 kilometrů do Murzzuschlagu, odkud se trať do Benátek odklání směrem na západ, na Bruck an der Mur. Jaroslav Rudiš o ní píše ve svých knihách s neuvěřitelným zápalem, a tak i já si průjezd jejím srdcem přes průsmyk Semmering vychutnávám. Přibržďujeme na padesátikilometrovou rychlost. Stav kolejí, ostré zatáčky a strmý sklon si to žádají. V roce 2030 o tuto vyhlídkovou cestu do Itálie přijdeme, nahradí ji tma nového dvaceti sedmi kilometrového úpatního tunelu.
Nejdřív se kochám alpskými panoramaty s kroutící se říčkou, bělavými vesnicemi s cihlově červenými a břidlicově černými střechami, strakatými kravkami na zelených pastvinách, barevným stromovým porostem v podhůří a zasněženými horskými štíty. U Payerbachu pak jízda nabere spád. Zalapám po dechu. A nejsem sama, vozem se line obdivné „Óó“. Trať se proplétá kolem hor, jedna zatáčka střídá druhou. Připadám si jako na horské dráze, sotva vyhlédnu, už všechno mizí. Náročným terénem si přes lesy a skály klestíme cestu vpřed.
Na sedm a půl hodinovou jízdu vlakem se musím protáhnout. Za deset minut stojím v zahradě Horního Belvederu u soch barokních sfing s ženskou tváří ve lvím těle, v lepší formě než před třiceti lety. Podzim si pohrává s parkem a šmolkové nebe odhaluje vídeňské věže. „Čas nás nemění, jen nás rozvíjí“, řekl Max Frisch, ale můj čas hlavně kvapí. Obrazárnu s Klimtem vzdávám. V 11:25 se odpichuji od Horního Belvederu, v 11:35 přibržďuji u Dolního Belvederu, obracím se a ve 12:03 stojím s kufrem na perónu Hauptbahnhof. Uff, to bylo vydatné protažení. Jsem splavená potem. Rychle se obleču do vůně Chanel, aby spolucestující netrpěli. Kým jsem byla ráno, už večer nebudu, to je mi jasné, Lewis Carroll se trefil.
Bahnzeit do Benátek je naplánován na 12:24. Na nástupišti najdu světelnou tabuli s rozmístěním vozů a přistavený nablýskaný červený railjet OBB, žádný zmatek se nekoná. Zvednu naposledy hlavu ke slunci proudícímu přes trojúhelníkovou střešní vitráž, obřadně vyfotím svůj kufr před vozem 25 a v klidu zahučím do sedadla 15. Vagón OBB se kromě tmavě šedé barvy plyšových sedadel, tedy plyšáků, a opěrek nohou od vagónu ČD neliší. Neslyším ani zapískání a už se ve 12:23 rozjíždíme. Na rakouské vlaky se vyplatí dorazit s předstihem.
Uháníme po nejstarším úseku trati z roku 1842 do Gloggnitzu. Strojvedoucí se za Vídní se svým railjetem na zmodernizovaných kolejích předvádí a překračuje dvoustovku. Připojím se na internetovou stránku OBB našeho vlaku. Nabízí mi denní tisk, objednávku jídel a informace o cestě spolu s živou mapou a historií železniční trasy z Vídně do Benátek. Celé spojení přes Villach a Udine bylo dokončeno v roce 1879 a cesta na dřevěných sedadlech ve vlaku taženém parní lokomotivou tehdy trvala 15 až 18 hodin.
Počítač zaklapnu v okamžiku, kdy vjíždíme na úsek mýtické Semmeringské dráhy u Gloggnitzu, první skutečné horské železnice na světě postavené roku 1854. Svezeme se po ní celých 41 kilometrů do Murzzuschlagu, odkud se trať do Benátek odklání směrem na západ, na Bruck an der Mur. Jaroslav Rudiš o ní píše ve svých knihách s neuvěřitelným zápalem, a tak i já si průjezd jejím srdcem přes průsmyk Semmering vychutnávám. Přibržďujeme na padesátikilometrovou rychlost. Stav kolejí, ostré zatáčky a strmý sklon si to žádají. V roce 2030 o tuto vyhlídkovou cestu do Itálie přijdeme, nahradí ji tma nového dvaceti sedmi kilometrového úpatního tunelu.
Nejdřív se kochám alpskými panoramaty s kroutící se říčkou, bělavými vesnicemi s cihlově červenými a břidlicově černými střechami, strakatými kravkami na zelených pastvinách, barevným stromovým porostem v podhůří a zasněženými horskými štíty. U Payerbachu pak jízda nabere spád. Zalapám po dechu. A nejsem sama, vozem se line obdivné „Óó“. Trať se proplétá kolem hor, jedna zatáčka střídá druhou. Připadám si jako na horské dráze, sotva vyhlédnu, už všechno mizí. Náročným terénem si přes lesy a skály klestíme cestu vpřed.
Ovšem mnohem těžší to mělo při výstavbě trati dvacet tisíc dělníků pod vedením inženýra von Ghegy. 14 tunelů, 16 viaduktů, více něž 100 klenutých mostů a stanice postavené z vyraženého kamene. Adrenalin se mi vlije do žil, když se pod námi v padesátimetrové hloubce objeví údolí a v dálce na nás civí pohoří Rax. Pár spolucestujících zavýskne. Projíždíme totiž po dvoupatrovém viaduktu Kalte Rinne, nejslavnější stavbě celé trati. Než se vzpamatuji, následuje několik tunelů vytesaných ve skále a náhle se vynořujeme u vesnice Semmering, jejíž nádraží leží v nadmořské výšce 895 metrů. Zbývá nám prodrat se na druhou stranu průsmyku. Těsně pod vrcholem pohoří Semmering vjíždíme do 1431 metrů dlouhého tunelu, který dělníci v tvrdém vápenci razili dláty a kladivy. Zážitek se chýlí ke konci. Přepadá mě nostalgie. Byla to opravdu jen třičtvrtě hodina? Vždyť to vydalo na celý den!
Blížíme se k městu Bruck an der Mur, za který může další Čech, jeho zakladatel Přemysl Otakar II. Vlak nabírá na rychlosti. Zvedám se. Rozmělním svou nostalgii z pomíjivosti našich chvil v jídelním voze. Je čas pozdního oběda - Speisewagenzeit! Mladý pan vrchní s bradkou není z mého příchodu u vytržení. Vypadá od pohledu znavený životem. Snažím se mluvit německy, abych ho anglicky nevyčerpala. To bych svůj vídeňský řízek s bramborem také nemusela vidět. Vytočím ho svou první otázkou na seznam alergenů. „Žádný nehledejte, všechno vím já.“ Ale u řízku neví. Volím cestu ústupu. Bude lepší mu neodporovat a chovat se k němu s porozuměním, abychom našli společnou řeč. Je tu sám, pracuje pro DoN´s, cateringovou společnost, která ho jistě bere na hůl, a možná měl špatnou noc. Ukážu na obrázek na jídelním lístku: „Ein Wienerschnitzl mit Kartoffeln und eine Flasche von Edelweiss, bitte!“ a zasednu u volného stolku.
DoN´s slibují na reklamním plakátu požitek na kolejích, tak jsem zvědavá, jak se předvede pan vrchní. Za oknem pozoruji odstíny alpského podzimu, vlak projíždí leobenskými zelenými pláněmi kolem koňských ohrad, ale za listnáči i jehličnany již vyčnívají zasněžené vrcholky hor. Konečně dorazí vrchní s půllitrovou lahví piva a postaví ji přede mě na papírové prostíraní. Potom přinese řízek v housce. Zírám na něj nevěřícně. „Wienerschnitzel im Semmel? Omlouvám se, asi jsem se špatně vyjádřila. Ukazovala jsem na řízek s bramborami.“ Pokouší se mi vražedným pohledem řízek v housce vnutit, ale nedám se: „Promiňte, ale řízek v housce nejím. Můžu ho mít s bramborami nebo to nejde?“ Rezignuje: „Stačilo říct! Chcete brambory, dostanete je.“ a přitom mi posune láhev na prostírání. „Nedávejte mi tu láhev mimo papír, zanechává to stopy!“ zavelí. Cítím se provinile. Zasteskne se mi po paní vrchní z Vindobony a hřejivé atmosféře, kterou dokázala kolem sebe vykouzlit. Najednou kolem projde jeho kolega, který se někde toulal. Položí mi ochotně na stůl talíř s řízkem a bramborami. „Děkuji. Snad se na mě váš kolega nezlobí? Nějak jsme si nerozuměli,“ kajícně se usmívám. „Mein lieber Kollege...?“ pronese s jistou dávkou ironie a mně je jasné, že pro své mizení má důvod. Zakousnu se do řízku, stálo za to trvat si na svém. Vepřové maso je jemné a neuvěřitelně libové, strouhanka křupavá a brambůrek uvařený na skus. Pochoutka číslo jedna rakouského jídelního lístku!
Vychutnávám si i prosluněné výhledy na pole, farmy, hrady na kopcích, vzdálené vrcholky a občas zahlédnu v ohbí trati naši lokomotivu. Vyruší mě cestující, kteří si neobjednali to, co jim pan vrchní právě podává: „Das war ein Panini, kein Sandwich!“. Soucítím s nimi. Pan vrchní by chtěl vládnout, ale neumí to. Tak vládne anarchie. Za to mezi pasažéry vládne pospolitá nálada. Usmíváme se na sebe a zvednutým obočím si říkáme nevyřčené. Za mnou sedí dva zhruba desetiletí američtí hoši s potetovaným čtyřicátníkem, který se tváří, že je nad věcí. Dívají se z okna a popíjejí kolu.
Blížíme se k městu Bruck an der Mur, za který může další Čech, jeho zakladatel Přemysl Otakar II. Vlak nabírá na rychlosti. Zvedám se. Rozmělním svou nostalgii z pomíjivosti našich chvil v jídelním voze. Je čas pozdního oběda - Speisewagenzeit! Mladý pan vrchní s bradkou není z mého příchodu u vytržení. Vypadá od pohledu znavený životem. Snažím se mluvit německy, abych ho anglicky nevyčerpala. To bych svůj vídeňský řízek s bramborem také nemusela vidět. Vytočím ho svou první otázkou na seznam alergenů. „Žádný nehledejte, všechno vím já.“ Ale u řízku neví. Volím cestu ústupu. Bude lepší mu neodporovat a chovat se k němu s porozuměním, abychom našli společnou řeč. Je tu sám, pracuje pro DoN´s, cateringovou společnost, která ho jistě bere na hůl, a možná měl špatnou noc. Ukážu na obrázek na jídelním lístku: „Ein Wienerschnitzl mit Kartoffeln und eine Flasche von Edelweiss, bitte!“ a zasednu u volného stolku.
DoN´s slibují na reklamním plakátu požitek na kolejích, tak jsem zvědavá, jak se předvede pan vrchní. Za oknem pozoruji odstíny alpského podzimu, vlak projíždí leobenskými zelenými pláněmi kolem koňských ohrad, ale za listnáči i jehličnany již vyčnívají zasněžené vrcholky hor. Konečně dorazí vrchní s půllitrovou lahví piva a postaví ji přede mě na papírové prostíraní. Potom přinese řízek v housce. Zírám na něj nevěřícně. „Wienerschnitzel im Semmel? Omlouvám se, asi jsem se špatně vyjádřila. Ukazovala jsem na řízek s bramborami.“ Pokouší se mi vražedným pohledem řízek v housce vnutit, ale nedám se: „Promiňte, ale řízek v housce nejím. Můžu ho mít s bramborami nebo to nejde?“ Rezignuje: „Stačilo říct! Chcete brambory, dostanete je.“ a přitom mi posune láhev na prostírání. „Nedávejte mi tu láhev mimo papír, zanechává to stopy!“ zavelí. Cítím se provinile. Zasteskne se mi po paní vrchní z Vindobony a hřejivé atmosféře, kterou dokázala kolem sebe vykouzlit. Najednou kolem projde jeho kolega, který se někde toulal. Položí mi ochotně na stůl talíř s řízkem a bramborami. „Děkuji. Snad se na mě váš kolega nezlobí? Nějak jsme si nerozuměli,“ kajícně se usmívám. „Mein lieber Kollege...?“ pronese s jistou dávkou ironie a mně je jasné, že pro své mizení má důvod. Zakousnu se do řízku, stálo za to trvat si na svém. Vepřové maso je jemné a neuvěřitelně libové, strouhanka křupavá a brambůrek uvařený na skus. Pochoutka číslo jedna rakouského jídelního lístku!
Vychutnávám si i prosluněné výhledy na pole, farmy, hrady na kopcích, vzdálené vrcholky a občas zahlédnu v ohbí trati naši lokomotivu. Vyruší mě cestující, kteří si neobjednali to, co jim pan vrchní právě podává: „Das war ein Panini, kein Sandwich!“. Soucítím s nimi. Pan vrchní by chtěl vládnout, ale neumí to. Tak vládne anarchie. Za to mezi pasažéry vládne pospolitá nálada. Usmíváme se na sebe a zvednutým obočím si říkáme nevyřčené. Za mnou sedí dva zhruba desetiletí američtí hoši s potetovaným čtyřicátníkem, který se tváří, že je nad věcí. Dívají se z okna a popíjejí kolu.
Otočím se k nim: „Jak se vám líbí průjezd horami? Je to přece jen jiný film než na obrazovce.“
„Moc hezký“, pokývají uznale kluci. Jejich otec zálibně poučuje, co vidíme napravo a co nalevo.
Když ale odběhne do kupé, kluci vytáhnou z kapes mobily a zírají do nich. Jak se jim asi vryje tato cesta do paměti? Mně se tam vryla před třiceti lety hluboce, ovšem mobily byly teprve ve vývoji a exotické destinace v rozvoji. Požádám u baru o kávu a účet. Americký otec se vrací a při pohledu na telefony zrudne. Vrchní nervózně telefonuje v orientálně znějící řeči a já putuji do svého sedadla, než se mu to úplně vymkne z ruky.
Další požitek na kolejích mi dopřeje zámecký vrch v Althofenu a hrady Hochosterwitz a Sankt Veit. Vlak zastavuje v Klagenfurtu, stotisícovém rodišti spisovatele Roberta Musila. Do vagónu přistupují středoškoláci, kteří se vracejí domů do Villachu. Místo negativních vlastností Musilova Muže řeší pozitivní vlastnosti své motorky. Císař i vlastenectví skončili dávno v kolbišti dějin. Trať se vine podél Worthersee. Na jezeře se pohupují plachetnice a nad ním se třpytí zlatavé slunce přiklánějící se k obzoru. Ve Villachu se vlak vyprazdňuje, přistoupí jen pár Italů. Přesto od roku 1873 město představuje důležitý uzel mezi Alpami a Středomořím. Se svou nadmořskou výškou 501 metrů to patřičně dává najevo. Na italské hranice zbývá půl hodina. Rozjedeme se nejprve otevřenou krajinou a předjíždíme na modrém nebi vykreslené naoranžovělé červánky. Pak vjíždíme mezi vysoké hory a na šeřící se nachové obloze svítí bledý půlměsíc. Zamilovaný pár na sedadle naproti se drží za ruce a já si vzpomenu na ranní rozhovor s Indy o romantickém Rakousku. Mžikem však romantika mizí a ocitneme se v hraničním tunelu. Původní klikatou jednokolejnou železniční trať horským terénem přes hranici nahradila koncem minulého století nová přímější trať s řadou tunelů. Než se prokousáme tunely, pohltí krajinu temnota noci. Hraniční přechod ve stanici Tarvisio Boscoverde nás na vstup do Itálie nechá čekat. Italové jsou důslední a po dvaceti letech Schengenu obnovili hraniční kontroly. „Buona sera“ mhouřím obočí na pohraničníka a podávám mu občanku. Ideály z devadesátek o volném cestování po Evropě tím berou za své. Mlčím a pohraničník vypadá odevzdaně. Ve vlaku sedí jen pár Italů, Rakušanů a turistů do Benátek, žádná mimořádná uprchlická situace. Nastoupí italská posádka, vystoupí rakouská a odrážíme od perónu.
Vlak se přesunul na levou kolej a strojvedoucí se snaží dohnat pětiminutové zpoždění. Současná Itálie vyžaduje mít vše pod kontrolou a načas. Presto! Po výživném hraničním zážitku se skočím do jídelního vozu osvěžit. Mladý vrchní už jen na mě flegmaticky zírá a kýve hlavou, jeho kolega je zase fuč. Vůz je nezvykle tichý, jsem tu jen já a americký otec se syny. Kávu dostanu za deset minut. Hlavně, že je horká. Američan si zase honí ego a vede přednášku na téma, jak se z nádraží dostat lodí do hotelu a jakou skvělou restauraci rezervovat na pizzu. Kluky to vůbec nezajímá a mají nosy přilepené na obrazovkách. Zeptám se ho: „Odkud jste ze Států?“ Vyhýbavě prohlásí: „Já trvale žiju ve Vídni“. Zní to skoro jako by se styděl za své americké občanství. Vytahuji platební kartu a vrchní se probouzí: „Přístroj na karty nefunguje, musíte platit hotově“ a pozvedne ke mně ruku s vyhaslou čtečkou. Počítám centy v peněžence. „Chybí mi deset centů“ ustrnu. Obávám se jeho reakce, a tak šmátrám po kapsách. „To bude dobrý, na desetníku nesejde“, mávne rukou. Raději mu svůj poslední desetník z kapsy vysypu.
Cesta italskými nádražími odsýpá, kolem půl sedmé večer, kdy se lidé vracejí z práce, všechny ožívají. Nápisy plné zákazů zaniknou v ruchu pasažérů a ve světle self-barů na peronech. Italské vlaky přistavené u nástupišť mají styl a promyšlený design, šedozelený, šedooranžový s orlicí, dynamické tvary, důmyslné uspořádání. V Udine a Trevisu jen přibrzdíme, aby mohli pasažéři vyskočit či naskočit, stahujeme zpoždění na tři minuty. Vlak si testuje vysokorychlostní koridor. Z Trevisa do Venezia Mestre jedeme ve vagónu 25 jen tři.
Nádraží Mestre připomíná mraveniště, hemží se to tam cestujícími, nádražáky, uklízeči nástupišť, obchodníky a vlaky. Stále doufám, že přistoupí dav, ale má naděje je planá. Kdo by cestoval do Benátek na konci října? S nulovým zpožděním plujeme vlakem duchů po odpařující se hladině benátské laguny. Aspoň si tak v temnotě noci a v obklíčení světélek lesknoucích se na vodní hladině připadám. Přejíždíme po Mostě svobody, který spočívá na dřevěných pilotech zaražených do bahnitého mořského dna a je dlouhý přes 3,6 kilometru. Před jeho dokončením v roce 1846 neexistoval do ostrovních Benátek jiný přístup než po moři. Od té doby se podoba mostu změnila, přistavěla se k němu silnice.
Ve 20:04 vlak přiráží ke stanici Venezia Santa Lucia - přiráží, protože je to hlavové nádraží, odkud vlaky odjíždějí zpět stejným směrem. Jinak by mohly skončit v kanálu Grande. Vystupuji a vrchní se najednou na mě přívětivě usmívá. Popřeji mu „Guten Abend“. Cesta byla mimořádná a nastává čas dolce vita!
Odložím kufr v hotelu a vyrážím do trattorie ve čtvrti Cannaregio na oblíbenou benátskou specialitu - „Spaghetti al nero di seppia“ (špagety s černou omáčkou ze sépie). V Itálii hned pociťuji změnu nálady. Je mi tu najednou lehčeji. S Italy se může komunikovat bezprostředně, zůstávají zdvořilí. Prostředí pro mě šité na míru! V trattorii mě obletují, přinesou aperitiv, dolejí prázdnou sklenku, donesou chléb. „Certo, signora!“ Omáčka z barviva sépie má jednoduchou jemně slanou chuť, špagety jsou al dente a kousky sépie voní čerstvě mořem. Vůbec mi nevadí, že mi sépiový inkoust barví jazyk, zuby a rty načerno.
Po digestivu se nasycená zvednu a vyrážím do potemnělých uliček honit duchy paláců. S inkoustem na rtech mezi ně lépe zapadnu. Ve čtvrti Santa Croce je nezvyklý klid. Kanál Rio Marin a přilehlé paláce nebudí podezření, že se tu ukrývají duchové. Zneklidní mě až odkrytý most přes Rio delle Muneghette, kterým se táhnou kabely z jedné strany kanálu na druhou a průjezd mezi oprýskanými paláci, kde místní obyvatelé rozvěsili prostěradla. Vydávám se omšelým průchodem na náměstí Campo dei Frari.
Další požitek na kolejích mi dopřeje zámecký vrch v Althofenu a hrady Hochosterwitz a Sankt Veit. Vlak zastavuje v Klagenfurtu, stotisícovém rodišti spisovatele Roberta Musila. Do vagónu přistupují středoškoláci, kteří se vracejí domů do Villachu. Místo negativních vlastností Musilova Muže řeší pozitivní vlastnosti své motorky. Císař i vlastenectví skončili dávno v kolbišti dějin. Trať se vine podél Worthersee. Na jezeře se pohupují plachetnice a nad ním se třpytí zlatavé slunce přiklánějící se k obzoru. Ve Villachu se vlak vyprazdňuje, přistoupí jen pár Italů. Přesto od roku 1873 město představuje důležitý uzel mezi Alpami a Středomořím. Se svou nadmořskou výškou 501 metrů to patřičně dává najevo. Na italské hranice zbývá půl hodina. Rozjedeme se nejprve otevřenou krajinou a předjíždíme na modrém nebi vykreslené naoranžovělé červánky. Pak vjíždíme mezi vysoké hory a na šeřící se nachové obloze svítí bledý půlměsíc. Zamilovaný pár na sedadle naproti se drží za ruce a já si vzpomenu na ranní rozhovor s Indy o romantickém Rakousku. Mžikem však romantika mizí a ocitneme se v hraničním tunelu. Původní klikatou jednokolejnou železniční trať horským terénem přes hranici nahradila koncem minulého století nová přímější trať s řadou tunelů. Než se prokousáme tunely, pohltí krajinu temnota noci. Hraniční přechod ve stanici Tarvisio Boscoverde nás na vstup do Itálie nechá čekat. Italové jsou důslední a po dvaceti letech Schengenu obnovili hraniční kontroly. „Buona sera“ mhouřím obočí na pohraničníka a podávám mu občanku. Ideály z devadesátek o volném cestování po Evropě tím berou za své. Mlčím a pohraničník vypadá odevzdaně. Ve vlaku sedí jen pár Italů, Rakušanů a turistů do Benátek, žádná mimořádná uprchlická situace. Nastoupí italská posádka, vystoupí rakouská a odrážíme od perónu.
Vlak se přesunul na levou kolej a strojvedoucí se snaží dohnat pětiminutové zpoždění. Současná Itálie vyžaduje mít vše pod kontrolou a načas. Presto! Po výživném hraničním zážitku se skočím do jídelního vozu osvěžit. Mladý vrchní už jen na mě flegmaticky zírá a kýve hlavou, jeho kolega je zase fuč. Vůz je nezvykle tichý, jsem tu jen já a americký otec se syny. Kávu dostanu za deset minut. Hlavně, že je horká. Američan si zase honí ego a vede přednášku na téma, jak se z nádraží dostat lodí do hotelu a jakou skvělou restauraci rezervovat na pizzu. Kluky to vůbec nezajímá a mají nosy přilepené na obrazovkách. Zeptám se ho: „Odkud jste ze Států?“ Vyhýbavě prohlásí: „Já trvale žiju ve Vídni“. Zní to skoro jako by se styděl za své americké občanství. Vytahuji platební kartu a vrchní se probouzí: „Přístroj na karty nefunguje, musíte platit hotově“ a pozvedne ke mně ruku s vyhaslou čtečkou. Počítám centy v peněžence. „Chybí mi deset centů“ ustrnu. Obávám se jeho reakce, a tak šmátrám po kapsách. „To bude dobrý, na desetníku nesejde“, mávne rukou. Raději mu svůj poslední desetník z kapsy vysypu.
Cesta italskými nádražími odsýpá, kolem půl sedmé večer, kdy se lidé vracejí z práce, všechny ožívají. Nápisy plné zákazů zaniknou v ruchu pasažérů a ve světle self-barů na peronech. Italské vlaky přistavené u nástupišť mají styl a promyšlený design, šedozelený, šedooranžový s orlicí, dynamické tvary, důmyslné uspořádání. V Udine a Trevisu jen přibrzdíme, aby mohli pasažéři vyskočit či naskočit, stahujeme zpoždění na tři minuty. Vlak si testuje vysokorychlostní koridor. Z Trevisa do Venezia Mestre jedeme ve vagónu 25 jen tři.
Nádraží Mestre připomíná mraveniště, hemží se to tam cestujícími, nádražáky, uklízeči nástupišť, obchodníky a vlaky. Stále doufám, že přistoupí dav, ale má naděje je planá. Kdo by cestoval do Benátek na konci října? S nulovým zpožděním plujeme vlakem duchů po odpařující se hladině benátské laguny. Aspoň si tak v temnotě noci a v obklíčení světélek lesknoucích se na vodní hladině připadám. Přejíždíme po Mostě svobody, který spočívá na dřevěných pilotech zaražených do bahnitého mořského dna a je dlouhý přes 3,6 kilometru. Před jeho dokončením v roce 1846 neexistoval do ostrovních Benátek jiný přístup než po moři. Od té doby se podoba mostu změnila, přistavěla se k němu silnice.
Ve 20:04 vlak přiráží ke stanici Venezia Santa Lucia - přiráží, protože je to hlavové nádraží, odkud vlaky odjíždějí zpět stejným směrem. Jinak by mohly skončit v kanálu Grande. Vystupuji a vrchní se najednou na mě přívětivě usmívá. Popřeji mu „Guten Abend“. Cesta byla mimořádná a nastává čas dolce vita!
Odložím kufr v hotelu a vyrážím do trattorie ve čtvrti Cannaregio na oblíbenou benátskou specialitu - „Spaghetti al nero di seppia“ (špagety s černou omáčkou ze sépie). V Itálii hned pociťuji změnu nálady. Je mi tu najednou lehčeji. S Italy se může komunikovat bezprostředně, zůstávají zdvořilí. Prostředí pro mě šité na míru! V trattorii mě obletují, přinesou aperitiv, dolejí prázdnou sklenku, donesou chléb. „Certo, signora!“ Omáčka z barviva sépie má jednoduchou jemně slanou chuť, špagety jsou al dente a kousky sépie voní čerstvě mořem. Vůbec mi nevadí, že mi sépiový inkoust barví jazyk, zuby a rty načerno.
Po digestivu se nasycená zvednu a vyrážím do potemnělých uliček honit duchy paláců. S inkoustem na rtech mezi ně lépe zapadnu. Ve čtvrti Santa Croce je nezvyklý klid. Kanál Rio Marin a přilehlé paláce nebudí podezření, že se tu ukrývají duchové. Zneklidní mě až odkrytý most přes Rio delle Muneghette, kterým se táhnou kabely z jedné strany kanálu na druhou a průjezd mezi oprýskanými paláci, kde místní obyvatelé rozvěsili prostěradla. Vydávám se omšelým průchodem na náměstí Campo dei Frari.
A spatřím na něm třicet let starý telefonní automat - poznamenaný časem jako já - avšak stále živoucí. Pod ním stojí tajemný vzkaz: I / IX / ... Že by od duchů?
Podle pověsti se duchové scházejí v paláci Ca' Vendramin Calergi. Zastavím se tam. Násilná smrt mi nehrozí, v Benátkách potkává jen majitele paláců. Vezmu za kliku, dveře jsou zamčené. Znamenal vzkaz 1.9.? Je pozdě!
Před spaním si zabukuji výlet na kajaku. Potulují se tu prý i duchové kanálů. Podívám se jim zítra na zoubek. Stejně to jsou samí bezzubí utopenci.
Podle pověsti se duchové scházejí v paláci Ca' Vendramin Calergi. Zastavím se tam. Násilná smrt mi nehrozí, v Benátkách potkává jen majitele paláců. Vezmu za kliku, dveře jsou zamčené. Znamenal vzkaz 1.9.? Je pozdě!
Před spaním si zabukuji výlet na kajaku. Potulují se tu prý i duchové kanálů. Podívám se jim zítra na zoubek. Stejně to jsou samí bezzubí utopenci.
