V návalu nostalgie jsem se však rozhodla vrátit do rakousko-uherského mocnářství.
Vlaky se tu po jedněch z nejstarších evropských tratí pozvolna sunou krajem a vše má najednou jasnější obrysy.
Cesta vlakem střední Evropou - z Prahy až na jih od Alp - se mi vryla do paměti před třiceti lety.
Jak moc se změnila a jak jsem se změnila já?
Pondělí: Praha hl. n. - Wien HBF
Pod eskalátory šplhajícími na perón pražského hlavního nádraží se leknu. Neobratná cestující balancuje pár schodů nade mnou jako o život. Jestli to nevyrovná, začne můj vlakový výlet bolestně. Naštěstí se jí chopí celá její tříčlenná rodina. Na nástupišti číslo 5 vyčkává na vlak Vindobona z Děčína hl. n. do Grazu HBF neuspořádaný dav železničních nadšenců. Aspoň tak mi to připadá po třech týdnech strávených na japonské železnici. Marně pátrají po místě, kde zastaví jejich vagón. Konečně! Je tu načas. Namodro natřený railjet1 OBB s označením ČD přibržďuje. Cestující napravo běží doleva a ti nalevo doprava. Český mumraj se podobá francouzskému nádražnímu chaosu, když vyhlásí číslo nástupiště pět minut před odjezdem. Zavezu kufr do zavazadlového prostoru - neprakticky umístěného uprostřed vagónu - a dosednu do modrého plyšového sedadla číslo 15 ve voze 25, které jsem si strategicky rezervovala ve všech vlacích po své cestě. Začíná jím totiž druhá třída a zároveň je hned vedle jídelního vozu, což se docela hodí, když člověku vyhládne. Proč se stále vlak neodpíchl z nádraží, když měl odjezd již v 10:35? Po dvaceti minutách se ozve hlášení: „Vlak čeká na lokomotivu. Vyjede se zpožděním zhruba třicet minut.“
Vždyť s lokomotivou z Děčína přijel a netrakční ucelené vlakové soupravy jako railjet ji přepřahat nemusí. Jak se tedy mohla na nádraží ztratit? Zasměji se, mám dovolenou, tak mě nic nevzruší.
Podzimní zatažená krajina pluje za oknem a na Zahradním městě mi kručí v břiše. Ještě jsem nesnídala. V jídelním voze je příjemně útulno a teplo. Všech pět stolů je vypulírovaných a prostřených, oranžová kožená sedadla už něco pamatují. Kraluje tu statná paní vrchní. Má o všem přehled a rozhodující slovo. Směle tančí v rytmu vlaku, na jedné ruce drží tác naložený talíři s řízky a v druhé svírá pár půllitrů - vlastně třetinek, aby se jim hosté příliš rychle neopili. Zpod rukávu jí vykukují vypracované svaly. Dvě mladičké číšnice ani hosté si jí nedovolují odporovat. Je s ní příjemná řeč a i ve shonu utrousí sem tam úsměv. Po zkušenosti z TGV a Eurostaru jsem očekávala restaurační vůz na stojáka s kelímky, papírovými talířky a dřevěnými příbory. Tady je všechno ve velkém stylu - porcelán, sklo, nerez příbory. Připadám si jako ve filmu. V záři reflektorů slastně polykám sladké lívanečky s borůvkovou omáčkou a usrkávám nahořklé kapučíno ze šálku. Venku se čerti žení, vítr klátí stromy, dešťové kapky se rozlévají po skle, setmělo se snad už o jedenácté. Tady vládne pohoda s paní vrchní.
„Cesta bude dlouhá, určitě se vrátím na jedno plzeňské!“ slíbím jí před pardubickým nádražím a přesunu se do vagónu 25.
V polovině devatenáctého století trvala cesta vlakem z Prahy přes Tábor do Vídně asi 16 hodin. S railjetem po modernizovaném koridoru se nám ve 21. století zkrátila na čtyři hodiny, což je v porovnání s vysokorychlostními vlaky pro vzdálenost 340 km bída. Své maximální konstrukční rychlosti 230 km/h railjet v Čechách nedosahuje. Možná je to i tím, že z Brna do Vídně se projíždí po historické trati z roku 1839 a rovněž úsek z České Třebové do Brna byl dostavěn už v roce 1848. Koleje jsou tudíž pomalé.
Před Pardubicemi ujíždí vlak ale jako drak! Ovšem jen stopadesátkou. Závodí s vlakem Regiojetu jedoucím po vedlejší koleji ve stejném směru - dva souběžně jedoucí vlaky znám jen z akčních filmů. Strojvedoucí dovádějí jako malí kluci a puberťáci s naondulovanými kudrlinami si to bondovsky vychutnávají. Nejrychlejší má být údajně jízda mezi Pardubicemi a Českou Třebovou po 1. železničním koridoru. Na informační obrazovce se nejdříve objeví rychlost kolem 130 km/h. Střídají se kopce se smíšenými lesy, které hýří podzimními barvami, zelené louky a pole, nádražíčka a nádraží, které se při této rychlosti rozhodně nejsou v mlze. Výpravčí na nádražích při průjezdu vlaku stojí v pozoru se zdviženou plácačkou jako za mých dětských let.
Zaposlouchám se do zvuků. Vlak je nezvykle tichý při kontaktu kol s kolejnicemi, ačkoliv jedeme po tvrdých betonových pražcích. „Dnes tu máme samé tiché slušné cestující,“ chválí si průvodčí, když vejde do vozu kontrolovat jízdenky.
„A co hlučící vlak?“ směju se.
„S tím na mě nechoďte, vozy jsou tlakotěsné a zvenčí skoro nic neslyšíte. Klidně si vlakem projděte na druhý konec a podívejte se na ty tlakotěsné průchody z jednoho vozu do druhého. A tady v sedadlové části ještě máte izolaci posuvnými dveřmi,“ zatváří se znalecky zpod brýlí. Průvodčí je vejtaha, výhybky občas stejně zaskřípají a vlak zavibruje.
Pak se přiblížíme k největšímu českému železničnímu uzlu - České Třebové s průjezdem 420 vlaků za 24 hodin a s 80 kolejemi. Ovšem, každý vytížený uzel je třeba jednou za čas rekonstruovat a tak se railjet najednou promění v courák, co staví na každé mezi. Modernizace si žádá svou daň, zpoždění.
Mohla bych si zapojit vybitý počítač do zásuvky, připojit se na wifi a pracovat. S takovým pokrokem jsem nepočítala a tak raději pozoruji v odrazu skla nade mnou ostatní pasažéry. Co budu dělat ve Vídni než mi nastane další Bahnzeit? Napadne mě koupit si lístek do Burgtheatru. Nikdy jsem tam nebyla a je to levné.
U Brna obřadně přecházím na oběd do restauračního vozu. Paní vrchní i její svěřenkyně mě vítají s otevřenou náručí. Na štamgasty mají čich. Hned mi donesou točené plzeňské, český vlakový tahák. Má krásnou hladinku, která vám vykreslí bílý knír. Objednávám si sezónní pochoutku - cuketové placky s červenou řepou. Placičky nechutnají jako bramboráky, postrádají česnek a cibuli, což v uzavřeném prostoru plně chápu. Zato jsou s uzeným masem a mrkví. Chuť jim dodává nasládlá červená řepa. Moje oblíbené jídlo ze školní jídelny. Nad talířem si dopřeji pohled na zdařile opravenou budovu brněnské nádraží, chrám svatého Petra a Pavla i na Pálavu. Je tu rajský klid a ani mi nevadí, že nabíráme čím dál tím větší zpoždění a v tuto dobu jsme měli být ve Vídni.
Pod eskalátory šplhajícími na perón pražského hlavního nádraží se leknu. Neobratná cestující balancuje pár schodů nade mnou jako o život. Jestli to nevyrovná, začne můj vlakový výlet bolestně. Naštěstí se jí chopí celá její tříčlenná rodina. Na nástupišti číslo 5 vyčkává na vlak Vindobona z Děčína hl. n. do Grazu HBF neuspořádaný dav železničních nadšenců. Aspoň tak mi to připadá po třech týdnech strávených na japonské železnici. Marně pátrají po místě, kde zastaví jejich vagón. Konečně! Je tu načas. Namodro natřený railjet1 OBB s označením ČD přibržďuje. Cestující napravo běží doleva a ti nalevo doprava. Český mumraj se podobá francouzskému nádražnímu chaosu, když vyhlásí číslo nástupiště pět minut před odjezdem. Zavezu kufr do zavazadlového prostoru - neprakticky umístěného uprostřed vagónu - a dosednu do modrého plyšového sedadla číslo 15 ve voze 25, které jsem si strategicky rezervovala ve všech vlacích po své cestě. Začíná jím totiž druhá třída a zároveň je hned vedle jídelního vozu, což se docela hodí, když člověku vyhládne. Proč se stále vlak neodpíchl z nádraží, když měl odjezd již v 10:35? Po dvaceti minutách se ozve hlášení: „Vlak čeká na lokomotivu. Vyjede se zpožděním zhruba třicet minut.“
Vždyť s lokomotivou z Děčína přijel a netrakční ucelené vlakové soupravy jako railjet ji přepřahat nemusí. Jak se tedy mohla na nádraží ztratit? Zasměji se, mám dovolenou, tak mě nic nevzruší.
Podzimní zatažená krajina pluje za oknem a na Zahradním městě mi kručí v břiše. Ještě jsem nesnídala. V jídelním voze je příjemně útulno a teplo. Všech pět stolů je vypulírovaných a prostřených, oranžová kožená sedadla už něco pamatují. Kraluje tu statná paní vrchní. Má o všem přehled a rozhodující slovo. Směle tančí v rytmu vlaku, na jedné ruce drží tác naložený talíři s řízky a v druhé svírá pár půllitrů - vlastně třetinek, aby se jim hosté příliš rychle neopili. Zpod rukávu jí vykukují vypracované svaly. Dvě mladičké číšnice ani hosté si jí nedovolují odporovat. Je s ní příjemná řeč a i ve shonu utrousí sem tam úsměv. Po zkušenosti z TGV a Eurostaru jsem očekávala restaurační vůz na stojáka s kelímky, papírovými talířky a dřevěnými příbory. Tady je všechno ve velkém stylu - porcelán, sklo, nerez příbory. Připadám si jako ve filmu. V záři reflektorů slastně polykám sladké lívanečky s borůvkovou omáčkou a usrkávám nahořklé kapučíno ze šálku. Venku se čerti žení, vítr klátí stromy, dešťové kapky se rozlévají po skle, setmělo se snad už o jedenácté. Tady vládne pohoda s paní vrchní.
„Cesta bude dlouhá, určitě se vrátím na jedno plzeňské!“ slíbím jí před pardubickým nádražím a přesunu se do vagónu 25.
V polovině devatenáctého století trvala cesta vlakem z Prahy přes Tábor do Vídně asi 16 hodin. S railjetem po modernizovaném koridoru se nám ve 21. století zkrátila na čtyři hodiny, což je v porovnání s vysokorychlostními vlaky pro vzdálenost 340 km bída. Své maximální konstrukční rychlosti 230 km/h railjet v Čechách nedosahuje. Možná je to i tím, že z Brna do Vídně se projíždí po historické trati z roku 1839 a rovněž úsek z České Třebové do Brna byl dostavěn už v roce 1848. Koleje jsou tudíž pomalé.
Před Pardubicemi ujíždí vlak ale jako drak! Ovšem jen stopadesátkou. Závodí s vlakem Regiojetu jedoucím po vedlejší koleji ve stejném směru - dva souběžně jedoucí vlaky znám jen z akčních filmů. Strojvedoucí dovádějí jako malí kluci a puberťáci s naondulovanými kudrlinami si to bondovsky vychutnávají. Nejrychlejší má být údajně jízda mezi Pardubicemi a Českou Třebovou po 1. železničním koridoru. Na informační obrazovce se nejdříve objeví rychlost kolem 130 km/h. Střídají se kopce se smíšenými lesy, které hýří podzimními barvami, zelené louky a pole, nádražíčka a nádraží, které se při této rychlosti rozhodně nejsou v mlze. Výpravčí na nádražích při průjezdu vlaku stojí v pozoru se zdviženou plácačkou jako za mých dětských let.
Zaposlouchám se do zvuků. Vlak je nezvykle tichý při kontaktu kol s kolejnicemi, ačkoliv jedeme po tvrdých betonových pražcích. „Dnes tu máme samé tiché slušné cestující,“ chválí si průvodčí, když vejde do vozu kontrolovat jízdenky.
„A co hlučící vlak?“ směju se.
„S tím na mě nechoďte, vozy jsou tlakotěsné a zvenčí skoro nic neslyšíte. Klidně si vlakem projděte na druhý konec a podívejte se na ty tlakotěsné průchody z jednoho vozu do druhého. A tady v sedadlové části ještě máte izolaci posuvnými dveřmi,“ zatváří se znalecky zpod brýlí. Průvodčí je vejtaha, výhybky občas stejně zaskřípají a vlak zavibruje.
Pak se přiblížíme k největšímu českému železničnímu uzlu - České Třebové s průjezdem 420 vlaků za 24 hodin a s 80 kolejemi. Ovšem, každý vytížený uzel je třeba jednou za čas rekonstruovat a tak se railjet najednou promění v courák, co staví na každé mezi. Modernizace si žádá svou daň, zpoždění.
Mohla bych si zapojit vybitý počítač do zásuvky, připojit se na wifi a pracovat. S takovým pokrokem jsem nepočítala a tak raději pozoruji v odrazu skla nade mnou ostatní pasažéry. Co budu dělat ve Vídni než mi nastane další Bahnzeit? Napadne mě koupit si lístek do Burgtheatru. Nikdy jsem tam nebyla a je to levné.
U Brna obřadně přecházím na oběd do restauračního vozu. Paní vrchní i její svěřenkyně mě vítají s otevřenou náručí. Na štamgasty mají čich. Hned mi donesou točené plzeňské, český vlakový tahák. Má krásnou hladinku, která vám vykreslí bílý knír. Objednávám si sezónní pochoutku - cuketové placky s červenou řepou. Placičky nechutnají jako bramboráky, postrádají česnek a cibuli, což v uzavřeném prostoru plně chápu. Zato jsou s uzeným masem a mrkví. Chuť jim dodává nasládlá červená řepa. Moje oblíbené jídlo ze školní jídelny. Nad talířem si dopřeji pohled na zdařile opravenou budovu brněnské nádraží, chrám svatého Petra a Pavla i na Pálavu. Je tu rajský klid a ani mi nevadí, že nabíráme čím dál tím větší zpoždění a v tuto dobu jsme měli být ve Vídni.
Číšnice se nezastaví. Žíznivých cestujících přibývá. Ale všichni v jídelním voze zkrotnou, jakoby seděli v hospůdce v Simmeringu. Jídelňák má prostě ve vlaku nepostradatelné místo a jeho atmosféra dokresluje atmosféru celého vlaku. To pochopím až později při cestě OBB a na paní vrchní si s nostalgií vzpomenu.
Za Břeclaví projíždíme učesanější rovinatou krajinou, a ačkoliv jsem si nevšimla státní hranice, poznávám, že jsem v Rakousku. Všechno je upravené tak, až je to nuda. Umí jejich uniformní venkovská nádraží vyprávět příběhy? Podle ohlášeného času dojezdu na Wien Hauptbahnhof hádám, že uvidím Vídeň by night.
Přejíždíme most přes Dunaj a já znejistím. Kde se ve Vídni vlastně vzalo Hauptbahnhof? Před třiceti lety jsem jezdila z Prahy na Franz Josef Bahnhof a odtud musela přes Karlsplatz dojít na Sudbahnhof na vlak do Itálie.
Za Břeclaví projíždíme učesanější rovinatou krajinou, a ačkoliv jsem si nevšimla státní hranice, poznávám, že jsem v Rakousku. Všechno je upravené tak, až je to nuda. Umí jejich uniformní venkovská nádraží vyprávět příběhy? Podle ohlášeného času dojezdu na Wien Hauptbahnhof hádám, že uvidím Vídeň by night.
Přejíždíme most přes Dunaj a já znejistím. Kde se ve Vídni vlastně vzalo Hauptbahnhof? Před třiceti lety jsem jezdila z Prahy na Franz Josef Bahnhof a odtud musela přes Karlsplatz dojít na Sudbahnhof na vlak do Itálie.
Opatrně se zeptám Rakušana v mém věku připravujícího se k výstupu: „War Hauptbahnhof vorher Sudbahnhof?“
Pamatuje se!
„Jasně, tohle nádraží otevřeli až v roce 2014, ale původně to bylo Sudbahnhof.“
Hurá, nejsem ztracena. V devadesátých letech minulého století jsem sice o projektu centrálního nádraží ve Vídni zaslechla. Jak vázl, tak se mi úplně vypařil z hlavy.
Konečně po pěti a půl hodinách vylézám z Vindobony.
Konečně po pěti a půl hodinách vylézám z Vindobony.
Ocitám se v moderní budově s obrovskými betonovými pilíři a zvlněnými pozinkovanými střechami. Nad nástupištěm se střecha rozestupuje a sklem s grafickými ocelovými pásy propouští světlo. Napočítám dvanáct průjezdných nástupišť. Ukazatele mě odvádějí z nástupiště do hlavní nádražní haly, kde proudí stovky pasažérů a umně se vyhýbají všem nastraženým tabulím, odpadkovým košům a výtahům. Jedni směřují na vlak, druzí na U-bahn či S-bahn.
Kolem voňavého pekařství vyjdu na Vorplatz Sud. Čtvrť Favoriten se dost změnila. Připomíná mi jednu z dalších bezejmenných nádražních čtvrtí ve vyspělém světě. Trend nezvrátíme, dřívější turecká čtvrť s omšelými domy a ošuntělými bary měla něco do sebe.
Vídeň se pomalu noří do tmy a já se po obligátní zastávce v hotelu vrhám do víru velkoměsta. Do zítřejšího odjezdu mi zbývá 20 hodin.
Vídeň se pomalu noří do tmy a já se po obligátní zastávce v hotelu vrhám do víru velkoměsta. Do zítřejšího odjezdu mi zbývá 20 hodin.
Ráda bych sjela metrem na Stephansplatz. Čtečka jízdenek ovšem odmítá mou platební kartu. Odmítá totiž všechny platební karty jako jízdenku. Se sklopenýma ušima jdu stát frontu k automatu na jízdenky a připadám si jak za císařských let. A kam teď?
Schématu stanic nerozumím - na každé straně je stejný plán. Neztratila jsem se v newyorském, tokijském ani londýnském metru, ale tady se radši optám.
„Geht dieser Zug nach Stephansplatz?“ Ja, naturlich! Kommen sie mit mir.“
Lidé jsou tu chápaví a ochotní pomoci a zdraví se stále „Pozdrav pánbů“ jako za Švejkových let. Jejich němčina má bezděky počeštělý přízvuk. Připadá mi to tu povědomé jako bych nevytáhla paty z Prahy. Procházím se v uličkách kolem Stephansplatz a v burzovní čtvrti a přijde mi, že spousta novorenesančních a secesních domů tu kopíruje pražské Staré Město. I vídeňské baroko Karlskirche či Peterskirche působí jako svatý Mikuláš. Jenže Vídeň se za každou cenu snaží být velikášská a honosná - Ringstrasse, Hofburg, Graben. Praha ve své skromnosti zůstává věrná sama sobě a tím je kouzelná. Vídeň prostě necítím, zato Praha má pro mě duši.
Najednou odbíjí sedmá večerní a musím uhánět do hradního divadla (Burgtheater) na Shakespeara. Divadlo vzniklo díky přičinlivé Marii Terezii už v roce 1741. Je jedním z nejstarších divadel v Evropě spolu s Comédie francaise a dokonce nejvýznamnějším německy mluvícím divadlem. Na konci druhé světové války bylo rozbombardováno a poté v rekordním čase zrekonstruováno. A neobarokní kopie je to zdařilá. Majestátní schodiště, stropní malby od Klimta a Matsche, křišťálové lustry, mramorové sloupy a obrazy na chodbách. Člověku se z toho zatočí hlava nebo je to z hladu?
Lidé jsou tu chápaví a ochotní pomoci a zdraví se stále „Pozdrav pánbů“ jako za Švejkových let. Jejich němčina má bezděky počeštělý přízvuk. Připadá mi to tu povědomé jako bych nevytáhla paty z Prahy. Procházím se v uličkách kolem Stephansplatz a v burzovní čtvrti a přijde mi, že spousta novorenesančních a secesních domů tu kopíruje pražské Staré Město. I vídeňské baroko Karlskirche či Peterskirche působí jako svatý Mikuláš. Jenže Vídeň se za každou cenu snaží být velikášská a honosná - Ringstrasse, Hofburg, Graben. Praha ve své skromnosti zůstává věrná sama sobě a tím je kouzelná. Vídeň prostě necítím, zato Praha má pro mě duši.
Najednou odbíjí sedmá večerní a musím uhánět do hradního divadla (Burgtheater) na Shakespeara. Divadlo vzniklo díky přičinlivé Marii Terezii už v roce 1741. Je jedním z nejstarších divadel v Evropě spolu s Comédie francaise a dokonce nejvýznamnějším německy mluvícím divadlem. Na konci druhé světové války bylo rozbombardováno a poté v rekordním čase zrekonstruováno. A neobarokní kopie je to zdařilá. Majestátní schodiště, stropní malby od Klimta a Matsche, křišťálové lustry, mramorové sloupy a obrazy na chodbách. Člověku se z toho zatočí hlava nebo je to z hladu?
V oslnivém foyer objevím bufet, který prodává salámové, šunkové a sýrové chlebíčky. Myslela jsem si, že je to česká divadelní rarita. Když pochopím, že u pultu se obsluhuje jeden klient z pravé fronty a jeden z fronty levé - přešla jsem teda zbytečně zleva doprava, abych nepředbíhala - vžiji se do role Rakušanky netolerující český neřád a utrousím: „Es ist ...ein Bordell!“
Nato si poručím luxusní lososový chlebíček s nejlepším bílým vínem. Veltliner - zase moravská odrůda. Paráda!
Při druhém zvonění do sebe hodím víno a vyběhnu do své lóže v druhém patře. Z hlediště má divadelní sál střízlivý klasicistní nádech ve zlato-rudých barvách. Opona se otevírá, objevují se tři jeviště a na nich pár postav. Který z nich je asi Hamlet?
Při druhém zvonění do sebe hodím víno a vyběhnu do své lóže v druhém patře. Z hlediště má divadelní sál střízlivý klasicistní nádech ve zlato-rudých barvách. Opona se otevírá, objevují se tři jeviště a na nich pár postav. Který z nich je asi Hamlet?
Kritiky ani program jsem si předem nepřečetla. Netuším, že divadelní režisérka Karin Henkel pro mě přichystala překvapení. Hamlet není sám, je jich pět. Dvě ženy a tři muži a každý z nich ztvárňuje jinou Hamletovu náladu - agresivitu, depresi, zženštilost, nemoc, méněcennost. Prý bych v tom chaosu měla podle literárních kritiků najít řád, já v něm našla pouze touhu po pomstě Shakespearovi.
O přestávce do sebe pro jistotu kopnu ještě jedno veltlínské a další chlebíček, abych přežila. Vlastně o to asi v té hře jde. Nakonec se stejně skoro všichni na jevišti postříkají červeným sprejem a vykrvácí. A sebevraždu za nešťastnou Ofélii spáchá anglicky hovořící královna s Claudiem. Polévají ji vodou z pet láhve tak dlouho, až to vzdá při waterboardingu s hlavou v kýblu.
Trochu se ve Vídni topím. Nejjistější scénář je vrátit se U-bahnem do nádražního hotelu a ráno se rozjet do Benátek.
Trochu se ve Vídni topím. Nejjistější scénář je vrátit se U-bahnem do nádražního hotelu a ráno se rozjet do Benátek.
