A mezitím žije naplno.
Na svůj návrat do Káthmándú jsem se těšila skoro 2 roky. Už přilet je mimořádný. Pokud máte to štěstí, že sedíte u okýnka na správné straně, téměř půl hodiny vám dělají společnost osmitisícovky, které vystupují z husté mlhy. Sedíte a jen se necháte unášet, skoro máte pocit, že se jich můžete dotknout. Tu čistou a nadýchanou bílou mlhu brzy vystřídá smogový mrak. Je to daň, kterou Káthmándané platí za turistiku. Město, které ještě před covidem mělo něco přes milion obyvatel, dnes jich má už přes dva miliony.
Na svůj návrat do Káthmándú jsem se těšila skoro 2 roky. Už přilet je mimořádný. Pokud máte to štěstí, že sedíte u okýnka na správné straně, téměř půl hodiny vám dělají společnost osmitisícovky, které vystupují z husté mlhy. Sedíte a jen se necháte unášet, skoro máte pocit, že se jich můžete dotknout. Tu čistou a nadýchanou bílou mlhu brzy vystřídá smogový mrak. Je to daň, kterou Káthmándané platí za turistiku. Město, které ještě před covidem mělo něco přes milion obyvatel, dnes jich má už přes dva miliony.
Pak už stačí jen vystát frontu na víza a můžete se vrhnout do víru města, které žije 24 hodin denně a v průběhu dne se proměňuje tak, jak to žádné jiné nedokáže.
Možná citlivější osoby zaznamenají nadmořskou výšku. Je to jen o něco méně než nejvyšší česká hora Sněžka. Smog diktuje svoje pravidla téměř celý rok. Když se rozestoupí, kolem dokola, kam se oko podívá, vidíte štíty Himálaje. Káthmándú podle legendy vzniklo na dně jezera, když bódhisattva Manjushri proťal mečem tyto štíty u Chobaru a vypustil vodu, aby odhalil posvátný lotos – dnešní Swayambhunath, známý jako Monkey Temple.
Podobný božský pohled si můžete vychutnat jen pár minut od centra. Lanovka vás pohodlně dostane na horu Chandragiri Hill. Stojíte skoro 2 500 metrů nad mořem s výhledem na tu úplně nejvyšší horu světa – Mount Everest. Kadidlo vás šimrá do nosu a z chrámu na vršku k vám doléhají bubny a mantry.
Himálajské štíty jsou jako velcí strážci celého údolí, které chrání a zajišťují mu bohatou úrodu. Nejlépe je to vidět ráno v pět hodin na místním trhu. Farmáři z celého údolí rozloží svou úrodu přímo na zem a v osm hodin, když se město probouzí, všechno zmizí. Trh se rozplyne jako pára nad hrncem a kamenné obchody otevřou své brány. V Káthmándú totiž každá část dne patří jiné tváři města.
To není jediná atrakce a důvod, proč si přivstat. Nejmagickější místo je Boudhanath Stupa – největší stúpa v Nepálu, zapsaná na seznamu UNESCO. Stojí tady od 5. století n. l. Od páté hodiny ráno se zde začínají scházet stovky věřících – obcházejí stúpu po směru hodinových ručiček, v rukou drží malu (růženec) a tiše odříkávají mantry. Po obvodu roztočí buddhistické modlitební mlýnky, jejichž pohyb má symbolicky uvolnit modlitby do světa. Každý má svoji rychlost, svoji mantru, svůj rituál. Ale každý několikrát obejde těch 120 metrů po obvodu, což z Boudhanathu dělá jednu z největších buddhistických stúp na světě.
Náměstí obklopují tradiční newarské domy ze 17.–18. století. Za nenápadnými průčelími se skrývají malé chrámy, kláštery i čajovny. Už ráno vás bude lákat zpěv mnichů, zvuk bubnů a vůně kadidla. Nebojte se vstoupit dovnitř – boty nechte venku a klidně se nechte unést tímto rytmem. Pokud budete mít štěstí, mniši vám dají i požehnání v podobě rýže, květu nebo červené stužky.
Kontrastem je pak Thamel. Komerční centrum Káthmándú, pomyslná brána k vašemu dobrodružství. Místní říkají, že na jednom čtverečním kilometru je tady přes 500 hotelů, obchůdky už nikdo ani nepočítá. Seženete tady úplně všechno. Kompletní vybavení na trek, pashmíny, tradiční nepálské obrazy, suvenýry a mezi tím pouliční stánky s občerstvením. Každá ulička vás bude lákat jinou vůní – ať už je to sladká vůně skořice, ve které jsou obalené takové jejich donuty – sel roti. Nebo štiplavé koření, které dávají do jejich tradičního jídla – dal bhat. Pokud máte odvahu, ochutnejte i momo – malé knedlíčky plněné buď masem, nebo zeleninou.
Thamel ale není jen to. Mým oblíbeným místem je téměř v centru Garden of Dreams – nádherná zahrada, kde si můžete vychutnat tradiční masala čaj. V rohu má dílničku umělecký kovář, který vyrábí nepálskou deskovou hru „tygr a kozy" (Bagh-Chal). Odpoledne uteče jak nic. Zapadající slunce je nejlepší pozorovat z vršku Monkey Temple. Čeká vás 365 schodů. Ale stojí to za to. Dejte si pozor na opice – svůj název nemá jen tak pro nic za nic.
Slunce zapadá za himálajské štíty a vám to připadá, jako kdyby se rozhořela celá obloha. Ty ostré hroty hor lámou paprsky. Na každém kroku vás provází vůně kadidla a opičích výkalů. Taková opravdu koncentrovaná zkušenost.
Druhých 24 hodin začínám na Durbar Square. Já bych to spíš nazvala náboženský park. Nejznámější socha Šivy je uprostřed ulice. V tomto provedení je to symbol spravedlnosti. Tak jako v Nepálu obecně je to prolínání hinduismu s trochou buddhismu. Lidé přicházejí a správci jednotlivých božstev vám nabídnou obětinu – misku s květinami, rýží a dalšími dary. Jen kousek vedle je Hanumán – opičí bůh oddanosti. Tím to ale nekončí, jsou tu menší oltáře Šivy, Višnua, Lakšmí, Ganéši. Na druhé straně náměstí za velkými dřevěnými vraty žije živá bohyně Kumárí. Legenda, tradice, symbol, příběh – něco, co mi dlouho trvalo pochopit.
Druhá část náměstí je zaplněná stánky se suvenýry. Když přijdete těsně před svítáním, můžete pozorovat, jak vybalují ty stovky sošek, korálků, šperků, tibetských misek, masek. Působí trochu jako lidské mraveniště, které na určená místa místo klasiky nosí tašky a pečlivě je vybalují. V termoskách tady roznášejí ranní masala čaj a nabízejí.
Další zastávkou je Patan. Je to jen přes řeku, ale jako byste se ocitli v jiném světě. Ulice jsou o něco širší, stromů přibylo, domy jsou malinko vyšší a mají osazené balkony květinami, zeleninou, takže máte pocit, že je to takové velké zahradnictví. Moje kroky vedou na dvě zamilovaná místa – Patan Durbar Square, místo, které jsem navštívila jako úplně první při mé první cestě do Nepálu hned po přistání. Ještě jeden chrám není opravený po ničivém zemětřesení v roce 2015. Je to kombinace chrámu, královského paláce, muzea, obchůdků. O pár kroků dál se nachází Golden Temple (Hiranya Varna Mahavihar). Buddhistický chrám, kde je u vchodu Dalajlamova mandala. Chrám je zaklíněn mezi ostatní domky, takže je snadné ho přejít. Vnitřek reprezentuje svůj název – zlatá střecha, po celé délce až skoro k zemi se táhnou zlaté pruhy. Okolo hlavní kaple jsou nádherné sošky, některé z nich sem donesli mniši, když utíkali z Tibetu. Pokud vás pozvou dovnitř, neváhejte ani minutu. Uvnitř sedí ženy v řadě na zemi a připravují misky s obětinami. Stačí si najít volný polštář a můžete se bez jakýchkoliv obav přidat.
Mých 48 hodin končím v Pashupatinathu. Místo patří Pánovi Šivovi. Hlavní chrám dává jasně najevo, o co tady jde – stříbrné velké dveře, zlatá střecha, sochy, stovky malých pagod, mezi nimi zahlédnete sádhuy — asketské jogíny. Jsou zdobení popelem a barvami. Toto místo vás ale přivítá mnohem dřív a to svou specifickou vůní. Je to centrum kremace mrtvých. Na první pohled barbarské upalování na hranici, při trochu bližším pohledu tradice, která oslavuje život. Tady se smrt neodklízí — tady se přijímá. Sedím na schodech u Bagmati. Tady to začíná i končí.
Další zastávkou je Patan. Je to jen přes řeku, ale jako byste se ocitli v jiném světě. Ulice jsou o něco širší, stromů přibylo, domy jsou malinko vyšší a mají osazené balkony květinami, zeleninou, takže máte pocit, že je to takové velké zahradnictví. Moje kroky vedou na dvě zamilovaná místa – Patan Durbar Square, místo, které jsem navštívila jako úplně první při mé první cestě do Nepálu hned po přistání. Ještě jeden chrám není opravený po ničivém zemětřesení v roce 2015. Je to kombinace chrámu, královského paláce, muzea, obchůdků. O pár kroků dál se nachází Golden Temple (Hiranya Varna Mahavihar). Buddhistický chrám, kde je u vchodu Dalajlamova mandala. Chrám je zaklíněn mezi ostatní domky, takže je snadné ho přejít. Vnitřek reprezentuje svůj název – zlatá střecha, po celé délce až skoro k zemi se táhnou zlaté pruhy. Okolo hlavní kaple jsou nádherné sošky, některé z nich sem donesli mniši, když utíkali z Tibetu. Pokud vás pozvou dovnitř, neváhejte ani minutu. Uvnitř sedí ženy v řadě na zemi a připravují misky s obětinami. Stačí si najít volný polštář a můžete se bez jakýchkoliv obav přidat.
Mých 48 hodin končím v Pashupatinathu. Místo patří Pánovi Šivovi. Hlavní chrám dává jasně najevo, o co tady jde – stříbrné velké dveře, zlatá střecha, sochy, stovky malých pagod, mezi nimi zahlédnete sádhuy — asketské jogíny. Jsou zdobení popelem a barvami. Toto místo vás ale přivítá mnohem dřív a to svou specifickou vůní. Je to centrum kremace mrtvých. Na první pohled barbarské upalování na hranici, při trochu bližším pohledu tradice, která oslavuje život. Tady se smrt neodklízí — tady se přijímá. Sedím na schodech u Bagmati. Tady to začíná i končí.
