(verze 2)
Italové mají trochu problém cestovat. Nenají se.
Maximálně ve Španělsku. Tam jim sice Tapas svojí olejovou brutalitou a Paella svojí šafránovou pikantností zamíchají žaludky, protože chybí pasta neboli nudle, které by to zase všechno uhladily, ale v zásadĕ kulinářsky ke svým vĕtším tvrdým bratrům a svĕtové velmoci vzhlížejí. Oproti tomu rakouský Schnitzel je nepřesvĕdčí, protože si ho v Milánĕ dávno vynalezli sami a navíc s fajnovým parmezánem místo s proletářskou strouhankou. Dobrá pečená masa mají vůbec lepší sami a bramborový salát si dají v zimě maximálnĕ dvakrát do roka, protože se po nĕm přibírá....
Švýcarské sýry jim sice chutnají, ale i Raclette nebo Fondue zvládnou sníst jen během lyžování v zasnĕžených alpských kopcích, to přece není žádné jídlo.
Nĕmcům přezdívají Krauti a zelí s bramborem mají za sice zdravé, ale mimořádnĕ primitivní jídlo, kterému to uzené a klobásky svou středoevropskou trvanlivostí na eleganci rozhodně nepřidají. Ještĕ tak Maďary, na ty se pro jejich paprikáše a guláše docela i tĕší - ale v podstatě je pro nĕ jakýkoli pobyt na sever od Alp tĕžká výzva a gastronomický ozembouch....
Nejkrásnĕjší ale je, jak se nemohou srovnat s kuchyní francouzskou, která jim hravĕ vyfoukne každé gurmánské klání. Italové jsou na popularitu své La cucina povera neboli Kuchynĕ chudých náležitĕ pyšní a delikatesy vymyšlené pro zmlsané jazýčky vládců a jejich metres na Loiře jim jdou velmi na nervy. Oni krále nemĕli a taky přežili, chachá. Ústřice a vůbec tepelnĕ nezpracované mořské potvory může jíst jen úplný žebrák a barbar, papež by to nejed, z Bretagne je do Říma taky setsakramentsky daleko.
Pranzo i cena mají být teplé a lehké, aby človĕk kdykoliv mohl vstát od stolu a vybĕhnout. Turisty mate v očekávání tíže a nezvladatelného množství pokrmů struktura Antipasti - Primi - Secondi - Formaggi - Dolci, vĕtšinou ale nepočítají s minimálními porcemi a absencí omáček, majonéz a naší svaté jíšky, které teprve dodají pokrmům kalorie.
Právĕ francouzské omáčky jsou pro tu směsici národů a skupin na roztříštěné italské botĕ tím nejvĕtším kamenem úrazu. Tvrdí, že se tím přebije samotný charakter a chuť masa nebo ryby, a to je jejich rustikální duši prostĕ cizí. Rousseauovský návrat k přírodĕ se v Itálii nikdy nepĕstoval, Ital ze všech sociálních vrstev přírodu nikdy neopustil. Má jasnou filosofii, co se jídla týká. Chemie patří do laboratoře, ale ne na talíř. Pták je pták a ryba je ryba. Žádné odvážné kombinace. Krůta s humrovou omáčkou, ryba se zelím, crème fraîche v každé druhé polévce, kohout na vínĕ, proboha co to má být ...? Snad s vínem, ne...? Nemluvĕ o šnecích nebo žabích stehýnkách. A kávu mají příšernou a navíc očekávají bezchybnou francouzštinu a individuální diskrétní cestování ve dvou, s milenkou nebo s manželkou, rozhodnĕ ne se čtyřmi páry ze scoutu nebo s uřvanou půlkou vesnice, co vyhrála cestu v poslední tombole....
Láska prochází žaludkem, říká se. Averze tedy spíš mozkem...?
Samozřejmě že existují regiony, kde se jedna zemĕ od druhé je ochotná i učit. Piemont kombinuje telecí s tuňákem a čokoládu s kávou. Lanýže a víno nakonec milují obĕ strany. Krémy a zmrzlinu taky.
Pravý Francouz na slabšího italského brášku v zásadĕ ani moc nekydá, na cestĕ se smíří s opakovanými špagetami a podle možnosti se uteče k rizotu, protože tam ta chemie, ta hra mezi zrnky a jejich skladováním a povĕtřím a vínem přece jen je.
Nejedu, abych jedl. To nejlepší stejně zase čeká
À la maison...
Žonglování s klišé vpravo vlevo má své kouzlo. Koneckonců my ze srdce Evropy si takto při cestĕ na jih nebo na západ vĕtšinou vybíráme mezi dobrým a lepším...
Zadání:
Napište článek o cestování přes jídlo.
