Vánoční etudy - napsala Sabina Prisender

Sněhem do Betléma
"Mĕ zebou nohy."
"To známe, už se ti nechce. Vydrž, už jen dva kilásky. Když to ujde ten malej, tak ty taky."
Dĕdova široká záda nekompromisně rázují houštím směrem kostel. Je ještě hroooznĕ daleko. Všude namrzlo a polotma, ačkoliv je po obĕdĕ. Kačka klesne do závěje.
"Nedojdu tam, asi tady umřu."
"Nehrej herečku, jdeme! Mamka řekla až k Ježíškovi, a co řekne mamka to platí. Nenaloží vám nic, když za ním nepřijdete. Copak nejsi zvědavá, jak letos vypadá?"

Pohádky o cestách do Prátru - napsal Šimon Pravda

“Dědo, a co bude dál?”
Sedíme v posteli a hltáme každé slovo dědovy pohádky na dobrou noc. My tři bráchové. Já, starší Matěj a mladší Kryštof.
“No, teď se musíte schovat,” odpovídá děda. Při tom pomalu na gauči rozkládá svůj klarinet. Prohlíží si plátek. Nasadí víčko a vrchní díl uloží do speciálně vyhrazeného místa ve futrálu potaženého jazzově červeným kobercem. Abyste rozuměli, děda Jirka je totiž jazzman a jezdí do Vídně hrát s kapelou. A my chceme do Vídně taky, jenže babička nám to pokaždé překazí.

Anděl v autě - napsala Míša Čápová

„Co koukáš,“ mrmlám si v duchu pod peřinou. Právě jsem si zkazil náladu. Leží vedle mě v postýlce patnáctiletá dcera, její každé oko kouká jinam a já mám zase tu čest vidět před sebou důsledek alkoholu ve spermii. 

Ve své spermii. Aspoň tak to říkala babizna kořenářka. Že prej je to odvděk mého pijáckého období.
„Hohlé láno, fati,“ snaží se mi popřát krásný den s hýkavým úsměvem, marně však. 

Ta mi ho nikdy nedopřeje. Den, ani celý život.

„Nečum na mně, ti říkám, snídani ti už dělá máma,“ zavelím nahlas.
„Nebuď na ní tak škaredý, vždyť víš, že ti stejně nerozumí. A koukat bude pořád. Jedním a tím samým směrem. Kdy už to pochopíš?“ houkne z kuchyně prosebně Madla.

Moje přítelkyně Smrt - napsala Stefanie Michael

Blížím se k domu na kraji lesa, k místu mého srdce. Jsem překvapená. Dům je nově omítnutý, okna a dveře jsou čerstvě natřená a jejich zelená barva ladí se zelení lesa. Plot je vyspravený a cestičky na zahradě umetené. Z komína se kouří. 

Vstupuji dovnitř. V kamnech praská oheň a na kraji plotny kyne těsno. V místnosti to voní něčím důvěrně známým. U okna stojí žena s šátkem na hlavě. Je ke mně obrácená zády. Nepoznávám ji, a když se otočí, uvědomuji si, že nemá tvář. Podívám se na její ruce. Jsou kostnaté.

„Ty jsi Smrt?“ řeknu překvapeně.

Nečekaná ztráta - napsal Yakeen

Přes Írán a Pákistán do Indie a zpět - 3. díl

Pískovcový "hrad" u kterého jsem skončil poslední vyprávění jsme ráno prozkoumali. To, že do masivu dlabali lidé tak dlouho, až odpadla přední část, a vykutané místnosti tak nebyli již více k používání, nám přišlo jako dobrá metafora o naší planetě a homo sapiens.

Další část naší cesty by se dala pojmenovat jako praktická etymologie.

Dárek ke stým narozeninám - napsal Yakeen

Přes Írán a Pákistán do Indie a zpět - 1. díl

No, zkuste si to. Našpulte pusu, vytáhněte obočí co to půjde a vyvalte oči. Celou hlavu mírně vysuňte dopředu, předkloňte, a natočte doprava. Z úst vypouštějte třaslavě a slabě: "Huuuuuuu", jako byste si tím zvukem chtěli ofoukat spálené prsty pravé ruky, kterými třepejte v uvolněném zápěstí, když předtím vystrčíte loket výš než máte pravé ucho. Vím, není to snadné. Dám Vám chvilku. Máte to? No a jaký z toho máte pocit? Já jsem si tohle gesto přeložil jako: "Teda kámo, to je hustej plán!"

Komáři jsou svině - napsala Anna Vocelová

„Ty komáři jsou prostě svině!“ odplivl si děda při sledování večerních zpráv.
„Drž pusu aspoň před tou holkou,“ okřikovala ho babička.

 „Jen ať to slyší, copak tobě nevadí, jak nám všem pijou krev?“
Babička mlčela a dál myla nádobí po večeři.

Dárek z Indie - napsala Irena Lahodná

Jsem v Indii na kumbhaméle. Zítra jedu domů a rve mi to srdce. Těšila jsem se sem půl roku, teď tu týden vegetuju v táboře na břehu Gangy, občas se toulám po okolí a s očima navrch hlavy pozoruju cvrkot.

Střípky zážitků se skládají v kaleidoskop exotických barev a já jsem jich plná. 

A teď všechno skončí.

Zejtra.

Ve stanu, kde cvičíme, zpíváme a meditujeme se odjíždějící loučí se svamídžím, naším učitelem. Všichni mají v ruce drobné dárky a já nic.

Nejkrásnější dárek v mém životě - napsal Marek Bucko

„Prostě si to dej na pusu... musíš!!!“
„Ale já v tom nemůžu dejchat!“
„Proč bys nemohla, je to normální maska!“
„Protože mi to syčí do nosu a já ho mám zacpanej, jdi s tím do háje, takhle se udusím!“
„Ale ten doktor říkal…“
„Seru na doktora, já se prostě dusim!“
„No, ale když je na tom monitoru modrá, tak se prý dusí dítě!“

Brusle - napsala Bohuna Kopřivová

Když jsem byla malá, neměli jsme moc peněz. Tedy tenkrát v padesátých letech jich nikdo moc neměl, ale protože náš tatínek byl nemocný, tak jsme na tom byli asi o trošku hůř než ostatní spolužáci.
Tatínek byl i přes svůj zdravotní stav zdatný sportovec a nás dcery od mala ke sportu vedl. Hrály jsme tenis, běhaly, házely na cíl i do dálky, prostě soutěžily ve všem možném. Já hrála s kluky i fotbal a otec byl na mně pyšný. V mládí chytal ligu, a tak když se mu nesplnilo přání mít kluka, chodil fandit alespoň mně.