Tatínek byl i přes svůj zdravotní stav zdatný sportovec a nás dcery od mala ke sportu vedl. Hrály jsme tenis, běhaly, házely na cíl i do dálky, prostě soutěžily ve všem možném. Já hrála s kluky i fotbal a otec byl na mně pyšný. V mládí chytal ligu, a tak když se mu nesplnilo přání mít kluka, chodil fandit alespoň mně.
Na půdě jsme měli ping-pongový stůl, kde hrála nejen celá rodina, ale i širší okolí a naše turnaje byly vyhlášené.
Mně to ale stále nejvíce táhlo ke krasobruslení, to se mi moc líbilo. Nejen výkony sportovců, ale i kostýmy posázené flitry, jak říkal komentátor. Ty jsem si jen představovala, protože na malinkaté černobílé televizi toho moc vidět nebylo, ale bílé boty ano, ty jsem obdivovala. Já jezdila na tak zvaných šlajfkách, byly to brusle na kličku, které se nasazovaly přímo na obyčejné zimní boty. V duchu jsem o těch bílých botách závodnic snila, u nás na zamrzlém rybníku měla podobné jen jedna protivná holka. Moc jsem si je také přála, ale vzhledem k naší finanční situaci jsem své přání považovala za nesplnitelné.
Na Vánoce jsem se vždycky moc těšila, pravidelně se tam vyskytovalo alespoň malé překvapení, dárek, který jsem nečekala. Ale jedny Vánoce se objevil dárek, který předčil všechny minulé i následující. Pod stromečkem pro mne byly vysněné krasobruslařské boty s bruslemi, a dokonce měly i zoubky. To neměla ani ta holka z rybníka. Vzala jsem si je i do postele a spala s nimi a dlouho jsem radostí nemohla usnout.
Ráno jsem zas nemohla dospat a těšila se na rybník. Jak to tak často na Vánoce bývá, v noci přišla obleva. Ale na dárek i oblevu vzpomínám stále.
