Jsem v Indii na kumbhaméle. Zítra jedu domů a rve mi to srdce. Těšila jsem se sem půl roku, teď tu týden vegetuju v táboře na břehu Gangy, občas se toulám po okolí a s očima navrch hlavy pozoruju cvrkot.
Střípky zážitků se skládají v kaleidoskop exotických barev a já jsem jich plná.
A teď všechno skončí.
Zejtra.
Ve stanu, kde cvičíme, zpíváme a meditujeme se odjíždějící loučí se svamídžím, naším učitelem. Všichni mají v ruce drobné dárky a já nic. Ani voňavé tyčinky. Když na mě přijde řada, je mi do breku.
"...nemám žádný dárek", plácnu zahanbeně. Svámídží mi s úsměvem položí ruku na hlavu a praví: " ty máš darů..." a už se vztahuje k dalšímu ve frontě za mnou.
Cloumá se mnou směs pocitů. Na jogínku teda docela smršť.
Tečou mi slzy, usmívám se a nechci domů.
Druhý den samídžímu najali balón. Letěl nad táborem, nad Gangou, všichni mu mávali a očití svědkové v balónu prozradili, že byl hodně na měkko.
"Co bych byl bez vás..." šeptal si prý dojatě.
... tak to byl asi ten nejhezčí dárek i když jsem ho nedala ani nedostala.
