Pradědeček se narodil v sedmnáctém roce minulého století do nelehké doby. První světová válka právě vrcholila. Jeho otec byl zemědělec, praděda byl zemědělec a děda taky. Bydlel tenkrát s rodiči v Sudetech, v nynějším Česku. Nerad mluvil o té době. Bylo to všechno dávno a bylo vše pryč. Jen z útržků řečí svého dědy, který se narodil shodou okolností také rok před koncem války, ale té druhé, si udělal obrázek o tehdejším životě rodiny. Měli tam postavený dům, sebrali jim veškeré peníze, které tenkrát měli, a Bůh ví, že jich moc nebylo. Hospodařili na kamenitých polích. Praděda vyprávěl, jak celé dny nedělali nic jiného, než mezi prací pro obživu sbírali kamení, kterého jakoby neubývalo. Házeli je na hromady, stavěli z něj zídky, které se táhly krajinou, ale kam se koplo motykou, tam byl šutr. Protloukali se, jak to šlo.
Jenže pak přišel Hitler, který skoro všechny pobláznil tak, že mu věřili a v zápětí ta zpackaná válka. No, a pak už to šlo rychle z kopce. Přišel hořký konec a museli si sebrat jen pár věcí, doslova jen co pobrali rukama a vítězové je nemilosrdně vyhnali pryč. Je do Bavor. Jeho táta se narodil až v roce šedesát pět a jemu, Francovi právě táhne na dvacet. Děda i otec umřeli dřív než pradědeček. Rakovina a autonehoda. Už to přebolelo. Nějaké Sudety ho už dávno nezajímali. Otec se tam byl i s dědou a pradědou podívat hned poté, co se zbořila železná opona. Prý tenkrát pradědeček brečel - z té doby, kdy ten kraj byl jeho krajem, tam skoro nic už nepoznával.
Praděda, když už jen ležel a věděl, že se blíží jeho konec, mu ve světlé chvilce říkal: Franc, krabice nevyhazuj, všecko co tam najdeš už je jen tvoje! Franc moc nechápal, co cenného v těch starých bednách může být. Prohlédl všechno už dvakrát. No nic, jen z piety a úcty se Franc bez nějaké cílevědomosti prohrabával tou zažloutlou historií a začal přemýšlet o nadcházejícím víkendu. Pojede s přítelkyní do Mnichova na koncert. Ta kapela není úplně jeho parketa, ale zase bude držet za ruku Sofii a tak by se sobota mohla vydařit.
Znovu se zadíval na hromádku před sebou. Pohlednice, fotky, které mu vůbec nic a nikoho nepřipomínaly, jakési noviny, ty jsou z kterého roku? Die Zeit. Franc starý tisk uchopil a rozevřel zažloutlé stránky s notně roztřepenými okraji. Do klína mu vypadl arch popsaného papíru a vnitřní strana dávného sudetoněmeckého deníku měla zaškrtnutý nějaký článek.
LOUPEŽNÉ PŘEPADENÍ KLENOTNICTVÍ V POLSKÉM KRAKOVĚ
Klenotník přišel o všechno. Neznámí lupiči přepadli a vykradli světoznámé klenotnictví APART v Krakově. Majitel klenotnictví, Žid Moses Silberstein, svým luxusním zbožím tradičně zásoboval vybranou smetánku celého Polska. Moses Silberstein se po zjištění rozsahu loupeže zhroutil a následně jej ranila mrtvice. Lékařům se již nepodařilo známého klenotníka zachránit. Dá se usuzovat, že lupiči mají tím pádem na svědomí i život obchodníka. Ze sejfu, který byl těsně před loupeží doplněn zásilkou diamantů z Jižní Afriky, zmizely nejen ony, ale i zlaté náramky, prsteny a náušnice. Po lupičích polská policie intensivně pátrá.
Článek pokračoval úvahami nad nespravedlivým bohatstvím Židů a jak se blíží doba, kdy jim všem zatnou tipec.
France zaujalo, proč má praděda zrovna tenhle článek zaškrtnutý. Pak mu oči sklouzly na přiložený list papíru. Mimo nějaké poznámky byla z opačné strany nalepená mapa. Perem vyvedené šipky a kroužek s křížkem. Po chvíli bylo vše jasné. Právě pochovaný předek se tady přiznává, že to byl on a ještě jeho kamarád, kteří tenkrát v roce třicet sedm navštívili v noci ze soboty na neděli krakovské klenotnictví a ještě v noci se vrátili vlakem přes Katovice dále na západ, zpět do Německa. Několikrát přestupovali, a další noc se přes rychlebské kopce vrátili domů. Nikdy je nikdo nevypátral. Lup si rozdělili. Kamarád Hans měl u sebe ukryté zlato, praděda drahé kameny-diamanty.
Začala válka. Kamarád padl na frontě a on se bál cokoliv z lupu prodat. A pak, když bylo po válce a bylo zřejmé, že se budou muset vystěhovat, napadlo ho, že lup uschová. Věřil, že nebude trvat dlouho a vrátí se zase domů, do Sudet. Očekával, že slídilové budou opuštěné domy prohledávat a že nechávat drahokamy kdekoliv v domě by bylo krajně nebezpečné. A tak jej napadlo ukrýt lup na místo, které, jak věřil, nikdo neodhalí. Později, až bude možnost, si vše vezme zpět.
K úkrytu diamantů si Franc vybral stodolu. Masivní, kamenité základy stodoly, téměř metr a půl v základu. Barák jako hrad. Stodola trůní kousíček za jejich domem, kousek od místního potoka. Jeden z masivních základových kamenných kvádrů byl označen křížkem. Ten tenkrát Franc pracně vypáčil, za ním vytvořil malou kavernu, a do dutiny uložil váček s kradenými diamanty. Původní blok vrátil na místo a nenápadný křížek do něj vyryl.
Tři roky po pádu železné opony byli v těchto místech zájezdovým autobusem. Udělal si krátkou procházku a prověřil, že stodola stále stojí a je nedotčená. Měl zprvu veliký strach. Slyšel už dříve, hned pár let po válce, jak neobydlené části jejich vesnic tehdejší československý režim nemilosrdně likvidoval. Jejich dům i stodolu naštěstí ne. Jenže podlomené zdraví už mu nedovolilo, postarat se o diamanty. Alzheimerova choroba dokonala zbytek. Už nestihl ani nikomu své tajemství o dávném hříchu říct. Ale poznámky si udělal a nad nimi teď pravnukovi Francimu začalo vzrušením bušit srdce.
V sobotu devatenáctého června, se Franc připravil na cestu. V práci si vzal volno, koncert v Mnichově oželel, stejně tak se omluvil Sofii, že musí neodkladně do zahraničí. V kůlně si vybral pořádné kladivo, pár majzlíků a ocelové páčidlo. Víc, jak vyrozuměl z poznámek, nepotřeboval. Vše doplnil digitálním foťákem a koženými pracovními rukavicemi.
Další den za rozbřesku, což bylo vzhledem k červnovému datu velmi brzy, jeho bavorák trojkové řady opustil rodný Rosenheim. Navigace je ohromný vynález. Nemusel se nikde a nikoho ptát na cestu, navíc česky uměl pár slov.
Z toho co vyčetl v poznámkách, jej čeká skvělá budoucnost. Diamanty, až je zpeněží, mu přinesou takové tři, čtyři miliony Eur. Možná i víc. S takovou sumičkou bude, jak se říká, za vodou. Hlavou mu vířily myšlenky na nádherný, bezstarostný život. Už věděl předem, co všechno koupí své milované Sofii, jak se postará o matku a jak si budou užívat. Ten praděda, to byl ale borec a liška podšitá, liboval si za volantem.
Kolem páté odpoledne zaparkoval vůz na kraji vesnice. Nechtěl dělat žádný rozruch. Vzal si foťák přes rameno a jako běžný turista zvědavě mačkal spoušť hned tím, hned oním směrem. Cesta naštěstí vedla téměř stále kolem šumícího, bublajícího potoka. Břehy vypadaly přesně tak, jak říkaly poznámky. Mapku měl zafixovanou v hlavě a tak mu nedalo moc práce se rychle zorientovat. Hledaný most a místo kousek nad ním našel poměrně rychle. Stodola trůnila na svém místě. Opět zvedl fotoaparát k očím, zaostřil a jako hledáčkem dalekohledu prohlížel bloky základových kamenů. Tohle bylo složitější. Přece jen na letité stěně ulpívaly nějaké nečistoty, trsy trávy a mechu. Věděl ovšem kde hledat. Blok s křížem se mu po chvíli ocitl v hledáčku. Výborně! Teď jen přijet pod rouškou tmy. Věřil, že hukot vody nedalekého splavu, zabrání rozléhání zvuku jeho dláta. Takové bohatství, a už je na dosah.
Franc se nedočkavostí téměř chvěl, ale věděl, že nedočkavost musí ještě zkrotit. Teď se zajede někam ubytovat. Cedulí ZIMMER FREI po cestě potkal několik, a proto věřil, že se spaním nebude problém. Hlavně, aby měl klíč a samostatný vchod, to musí být podmínka. Že prší, jej nijak nezneklidňovalo. Nakonec, déšť může být můj spojenec, říkal si. Kdo by za deště coural venku? Jen ať prší. Cimřičku jen pro sebe nakonec našel a když otevřel šrajtofli s Eury, otevřelo se i pohostinné srdce paní domácí. Akorát ten déšť jej začal znervózňovat. Pršelo víc, než si uměl představit. Od noční výpravy jej nakonec odradil pohled na rozbouřenou hladinu. Když už jel takovou dálku, tak vydrží. Klidně počká, až voda opadne a až bude bezpečné pohybovat se v bezprostřední blízkosti nyní právě rozbouřeného potoka. Nečekal ovšem, že bude nucen čekat tak dlouho. Voda, voda a zase voda. Nepřetržité provazce valící se z nebes.
Když se týden přehoupl do druhé půle, už věděl, že svůj pobyt musí prodloužit. A to chtěl být na víkend opět doma v podhůří Alp. Pochodoval s místními nervózně kolem toku, který se stále nebezpečně zvedal. Nikdo z nich nevěděl, že i on se strachuje o „svůj majetek“. Přišla povodeň, strhávala břehy, likvidovala silnice, mosty, stavení. V okolí umírali lidé, byl to nefalšovaný děs.
Nakonec až v neděli se za pomoci místních dostal do míst, která měl zachycena ve svém fotoaparátu. Potácel se zděšeně mezi obrovskými balvany, vyrvanými z břehů. Našel sice to místo, ale nenašel most, který byl poznávacím znamením. Část levého břehu, který odolával všem živlům desítky, možná stovky let, ta již neexistovala. Zdrceně sledoval spoušť, kterou vodní živel napáchal i kousek nad mostem. Svah nevydržel a jakmile se zbortil most, dravý proud s sebou vzal tuny zeminy od paty stodoly, z té se část urvala a kameny byly pryč. Bylo mu jasné, že diamanty zmizely zřejmě nenávratně v divoké změti balvanů, štěrku, nánosů hlíny, dřeva a sutin všeho druhu.
Teprve pak si uvědomil, že u stejného místa je ještě někdo další. Poplašeně se otočil. Kousek od něj stál štíhlý pejzatý chlápek. Absolutně netušil, kde se tam najednou vzal. Prostě stál kousek od něj, jako zjevení. Nóbl černý oblek, klobouk, orlí nos a výrazné huňaté obočí.
„Guten Tag, mein Herr. Hrůza co? Samé kamení a nic než kamení. To je osud. Promiňte, jestli jsem vás vylekal. Rád bych se představil: Jmenuji se Moses Silberstein.“
