Tajemství rozkvetlé hole - napsala Lada Bartošová

„To nemyslíš vážně,“ podíval jsem se na Annu skrz brýle. „Jedu sem přes celou Prahu, abys mi řekla, že budeme hledat poklad?“
„Nechápu, že zrovna tobě to nepřipadá skvělý,“ potřese hlavou Anna. „Studuješ přece kybernetickou bezpečnost a furt vykládáš, jak tě baví šifry!“ 

„Ježišmarja, zajímají mě payloady, phishingy, doxxingy, ne obrázky muzikantů na blbým obrázku, který vypadá, jako by ho malovalo malý dítě.“ 

Lekce z hledání pokladů - napsal Jaroslav Valach

Dějiny pokladů jsou dějinami loupeží. Když kmán ukradne pecen chleba, je zloděj, když král vyplení sousední zemi, proslaví se. To je lekce z kořistné výpravy Švédů za poklady Rudolfínské sbírky. Ukradené je dnes hrdě vystavováno na stěnách galerií Stockholmu jako válečná kořist a skutečnost, že pochází z loupeže, nezpochybňuje legitimitu jeho vlastnění. Takový je běh světa.

Tajemnost nade vše - napsala Míša Čápová

„Vše je ještě na svém místě, vše je ještě na svém místě,“ opakovala si v posledních minutách neustále. Ta formulka má být ochranitelská, všemocná. Oněch šest slov znala celá rodina od Třicetileté války.

„Uf,“ hekla Markéta, když sestoupila ze schodiště a postavila se před svého syna.
„Vše je ještě na svém místě,“ mrkla na něj a oddechla si.

Velký plán - napsala Jasmin Carmel

„Víš, že podle místní legendy skrývají tyhle dveře cestu k pokladu?“ Toho jarního odpoledne, jsem se s kamarádkou rozhodla vyrazit na prohlídku Kosteleckého zámku a jeho okolí. Mirka studuje v Olomouci, a tak se moc nevídáme, ovšem když už se jednou za sto let konečně rozhodne podniknout několikahodinovou cestu, aby mě navštívila, chce vidět všechny místní památky. 

Vždycky jí znuděně odpovídám, že na Kostelci nad Černými lesy toho moc zajímavého není, ona mě však pokaždé odbyde svým věčně veselým tónem:

OPRAVDU ŽIJEME JEN JEDNOU? - napsala Zuzana Hrušková

Je to už asi 25 let, co jsme s manželem naložili naši bleděmodrou Škodu 120, a vydali se na okružní jízdu po italských a švýcarských jezerech. Tedy jen po některých, čtrnáctidenní dovolená zase tolik prostoru neposkytovala. Italská mise byla úspěšná a po ní jsme se přesunuli do země čokolády a hodinek. Lugano, Locarno, Lago di Magiore a výjezd od jezera, alespoň na chvíli, do manželových oblíbených hor.

Opravářka - napsal Jiří Wilson Němec

Prý mi vynechává. Prý mi vynechává dosti často. Jsem dalek toho, abych si myslel, že tak dí cizí, zlé jazyky. Člověk by se měl alespoň zastavit a zamyslet, jestli na těch řečech není náhodou něco pravdy. Zrovna teď mi vynechalo a já jsem se zastavil. A už vidím bodrého venkovana, jak kráčí přes cestu k mému vozu. Ani nemusím hádat.
„Dobrý den pane. Nepotřebujete pomoc?“
„A to už jako proč?“ marně odvracím neodvratitelné.
„No, proč? Vynechává vám motor, vždyť vás slyším přes půl kiláku. Jedete jak s kašlem.“

Moje přítelkyně Smrt - napsala Stefanie Michael

Blížím se k domu na kraji lesa, k místu mého srdce. Jsem překvapená. Dům je nově omítnutý, okna a dveře jsou čerstvě natřená a jejich zelená barva ladí se zelení lesa. Plot je vyspravený a cestičky na zahradě umetené. Z komína se kouří. 

Vstupuji dovnitř. V kamnech praská oheň a na kraji plotny kyne těsno. V místnosti to voní něčím důvěrně známým. U okna stojí žena s šátkem na hlavě. Je ke mně obrácená zády. Nepoznávám ji, a když se otočí, uvědomuji si, že nemá tvář. Podívám se na její ruce. Jsou kostnaté.

„Ty jsi Smrt?“ řeknu překvapeně.

Strážný anděl - napsal Yakeen

Přes Írán a Pákistán do Indie a zpět, díl 6.; 

Vím, že nějakého mám. Jinak bych tyhle řádky vůbec nemohl psát.
Představuji si ho jako laskavého, milujícího a přijímajícího chlápka, který mi fandí, má mě rád a odpustí mi toho mnohem víc, než já sám sobě.
Bere na sebe různé podoby. 

Včera třeba, když nám zachraňoval život, vypadal jako… ale ne, teď nejsem chronologicky správně! Musím postupně.

Podivné shledání - napsala Natálie Hovorková

Šla jsem po ulici a najednou někdo zavolal mé jméno. Otočila jsem se a nic. Nikde nikdo. 

To bylo alespoň to první, co jsem si myslela. 

“Majo!” ozvalo se podruhé. Otočila jsem se tedy na druhou stranu. Zase nic.

 “Majo!” ozvalo se potřetí teď už naštvaně a hlasitěji. Podívala jsem se tedy směrem k zemi. Kočka.

Přesně takového kocourka jsem měla jako malá. Dostala jsem ho od rodičů, když mi bylo 10 let. Jednoho dne se ale ztratil. Už to bude skoro 20 let od Arisova zmizení.
“Asi jsem přepracovaná.” 

Zasmála jsem se myšlence, že slyším kocoura volat své jméno. Sehnula jsem se k němu, abych ho podladila. On se ale rozběhl. Když viděl, že za ním nejdu zastavil se a já opět uslyšela své jméno. “Majo!” Kolem mě nikdo nebyl. Také se začínalo šeřit. Nakonec jsem se rozhodla běžet za ním.

Duchařina - napsala Barbora Pernicová

,,Duchu, jestli jsi tady, zjev se mi.’’ 

V rozklepaných rukou jsem držela svíčku a rozhlížela se po místnosti. Předměty v pokoji vrhaly v mihotavém světle svíčky stíny po zdech. Skrz zatažené záclony jsem viděla záři úplňku a můj budík. Ukazoval třetí ráno. 

Vstala jsem a obešla jsem bílý kruh na zemi. Nic se neozývalo a nikdo se neobjevil. 

Byla jsem zklamaná. V knížce s kouzly psali, že tohle určitě ducha vyvolá! Zamračeně jsem knihou listovala. Kouzlo na lepší známky, kouzlo na krásnou pleť… 

Tady! Kouzlo na vyvolání ducha. Z nějakého důvodu jsem tohle chtěla nejvíc. Kouzlo provádějte ve tři hodiny ráno, nakreslete kolem sebe kruh křídou, vonné tyčinky, bla bla bla… 

Aha! Zapomněla jsem na rozmačkaná kuřecí játra, snad něco bude v lednici dole v kuchyni. 

Kamení - napsal Jiří Wilson Němec

Tak, a už to má za sebou. Dvaadevadesát je pěkný věk. 

Franz Neugebauer seděl na pohovce, před sebou tři krabice různých písemností a fotek po pradědovi, jehož jméno nosí. Město Rosenheim nedaleko Mnichova mu bylo domovem od narození. Ne tak pradědečka, který měl pohřeb právě předevčírem.
Pradědeček se narodil v sedmnáctém roce minulého století do nelehké doby. První světová válka právě vrcholila. Jeho otec byl zemědělec, praděda byl zemědělec a děda taky.

BUK - napsal Jiří Wilson Němec

Buk je strom. To ví přece každý trouba. Buků roste hodně. Hlavně v lese. A nejvíc jich roste v bukovém lese. Buk roste dlouho. Když jej zasadíte, tak z jeho dřeva vám rakev neudělají. Vámi zasazený buk, i když poroste jako z vody, nebude asi v době, kdy přirozeně umřete dostatečně silný, aby jej dřevorubci káceli.
U nás v Čechách, na Moravě i ve Slezsku je také hodně památných buků. Památné stromy jsou chráněné zákonem.

Přání - napsala Irena Taterová

Máte nějaké přání? Třeba úplně tajné? Nemyslím ovšem nic hmotného. Žádný dům, auto, nové šaty. Ale něco, co byste třeba chtěli udělat, umět nebo zkusit a nikdy se vám to nepovedlo?

Asi vás překvapím, ale na jednom řeckém ostrově se vám to může splnit. Původně jsem chtěla sdělit i jméno toho ostrova, ale pak jsem si představila ty davy turistů, kteří se hrnou a čekají fronty, aby si splnili svoje přání. Tak to ne. Chci ten malebný kout zachovat.

Vydrž, bude líp - napsal Marek Bucko

Prolog

Srnec doběhne k Čertovu jezeru. Na okolí se snáší hustá mlha. Střela pod lopatkou ho bolí. Nějaký pud ho táhne k počátku Jezernímu potoka, který právě z Čertova jezera vytéká. Slyší hlasy pronásledujících lovců, přesto náhle ví, že vše bude v pořádku, že bude líp…
„Kde je ten srnec? Tady je krvavá stopa! No, ale tady končí! Ztratili jsme ho! Pojďte, světla ubývá a za chvíli tu i pro tu mlhu nebude nic vidět.“ A lovci mizí v potemnělém lese…

Přání - napsal Marek Bucko

Včera jsem zaspal. Dobíhal jsem autobus, ale ujel. Ještě jsem viděl svítit levý blinkr a čoudit se z výfuku. Přestože jsem mával a musel mě vidět (asi).
„Aby se vysrat nemoh, idiot!“ použil jsem rčení své babičky, když jí někdo, jak říkala, namíchnul. Jen ten idiot byl mou inovací. Vedle mě stál nějaký starý pán, ani jsem si ho nevšiml.
„A v čem vám to pomůže?“ zeptal se hloubavě.
„Prostě mě štve, že mi ujel, když mě viděl!“

Koření života - napsala Irena Taterová

Ležím v trávě, mžourám do sluníčka a sleduji dravce, který ladně krouží po obloze. Obdivuji ho a také mu trochu závidím tu volnost a svobodu.
„Kafe!“ volá švagrová. 

Jsem na chalupě u bráchy. Nabídl mně, že můžu přijet, abych si trochu odpočinula. Nacházím se totiž v takovém zvláštním bodě svého života. Zastavila jsem se v tom děsném běhu a zjistila jsem, že vlastně vůbec nejsem šťastná.

Knoflík - napsala Lenka Prosecká

„Máňo, mě strašně bolí hlava, nemáš nějaký prášek, který opravdu zabírá?“

Máňa odkládá skoro hotovou hedvábnou blůzu, které právě přišívá bílé knoflíky, na stůl. Ze šuplíku vyndává krabičku s acylpirinem. 

„Tohle si vem, mám to vyzkoušený.“ 

Helena zblajzne acylpirin a zapije ho zbytkem vychladlé kávy. Po chvíli se rozloučí. 

Helena jde domů vařit oběd a Máňa pokračuje v přišívání knoflíků k blůze. Zákaznice si ji má odpoledne přijít vyzvednout. 

Najednou jí do jednoho knoflíku nejde píchnout, ať se snaží jehlou šermovat jak chce. 

„Panenko skákavá, to je ten acylpirin, to jí teda bude dneska pěkně šoufl. Inu co se dá dělat.“

Vezme náhradní knoflík a došije blůzu. Ráno Máňa z okna pozoruje, jak se k ní řítí Helena. 

ZA ŽIVOTA SVÍČKY - napsal Vojtěch Aleš

Střed světa neznámého
na dubovém stole
pulsuje vnitřními stíny
a obrysy strhanými
z kamenných zdí
Výdechy, nádechy
ruší mi plamen svíčky

A já jsem ta svíčka. Hořím a pozoruju, jak lidem v mé blízkosti se mění nálady, jak ztichnou nebo se rozhovoří, stávají se zádumčiví, pokornější.

Kamarádi - napsala Irena Taterová

Hvízdnutí. V bíle natřeném domku se otevře okno a vykoukne střapatá hlava.
„Čekej, už jdu!“ volá a za chvíli seběhne dolů.
Plácnutí dlaní a ťuknutí pěstí, to je jejich pozdrav.
Střapatá hlava je Quido a jeho nerozlučný kámoš Max.
„Kam jdeme?“ podívá se Quido na Maxe modrýma, věčně usměvavýma očima. „K rybníku?“
„K rybníku ne, do lomu.“
„Aha.“

Šerlok - napsala Lenka Prosecká

Paní Lásková bydlela léta sama jen s kočkou Lízou, která úplně nesnášela psy, na Novém Světě. Milovala odpolední procházky v tomto malebném koutě Prahy, kde žila celý život. Jednoho dne v létě zjistila, že má společnost. Dlouhosrstého jezevčíka. Změnila směr, zašla rychle za roh. Jezevčíka evidentně bavilo hrát si na honěnou. Když se ohlédla, vypadalo to, že se tak trochu usmívá. Všimla si, že nemá známku, ale že má hlad. Měla u sebe jen tatranku, tak se rozdělila. Svoji porci zhltnul jako malinu. A tak to šlo až do vánoc. Vždycky někde po cestě se objevil a šel kus cesty s ní, povídali si a vždycky dostal nějakou mňamku. Začala mu říkat Šerloku, protože ji vždy neomylně vypátral. Stali se nerozlučnou dvojkou jako Šerlok a Dr. Watson.
Po Vánocích doma spadla a nemohla vstát. Mobil daleko.