Ohlasy na literární dílnu v Kostelci nad Černými lesy - napsaly Tereza Nováková, Jasmin Carmel, Zdena Součková, Radka Vodičková a Satya V. Helusová

Během víkendu v Kostelci nad Černými lesy jsme procestovali zámeckou renesanci a baroko. Poznali rod Smiřických, Budilovu vilu od architekta Fragnera, kostelík Jana Křtitele, malíře a sochaře Zdeňka Hůlu, pivovar a kavárnu Modré dveře.
„Není větší síly než opravdová zbožnost”, zní heslo rodu Smiřických. Ale já jim to trochu poopravím.
Není větší síly, než přátelská parta a společný zájem, v našem případě tvůrčí psaní, které nás všechny naplňuje a baví.
Není větší radost než se podělit o slova a příběhy, které vzešly z nás a zároveň z nějakého těžko definovatelného časoprostoru, do kterého občas pracně pronikáme (hlavně když sedíme nad prázdnou stránkou), a když už tam vnikneme, tak se velmi neradi necháme odtud vytrhovat.
Ale když jsme pospolu, tak je ten časoprostor nějak dostupnější a otevřenější a to je vzácný jev a pro mě velký dar, větší než všechny poklady světa.
Nataša Richterová

---

Příliš krátký život - napsala Zuzana Hrušková

„Vrať se domů, otec zemřel,“ zamyšleně čte Jaroslav II. Smiřický už poněkolikáté smutnou zprávu. 

Je květen roku 1608. Takhle si konec své kavalírské, italské cesty nepředstavoval. Na druhou stranu, je mu už dvacet let, má za sebou léta studií a teď přichází chvíle jejich zúročení. 
Chce zavolat na podkoního, aby mu připravil jeho hnědáka, že se vrací do Čech, ale přemůže ho záchvat silného kašle. 

Odplivne si do slámy v konírně a hřbetem ruky setře stopy krve na sotva zarostlé bradě. Trochu se zarazí, ale pak nad tím mávne rukou. 

„Připrav mi koně a přines zavazadla,“ pobídne štolbu. „Odjíždím.“
O pár dní později se již na Černokosteleckém panství ujímá rodinného majetku i poručnictví nad ostatními čtyřmi sourozenci. Moc si s nimi nerozumí. 

O čtyři roky mladší bratr Jindřich je mdlého rozumu, čtrnáctiletý Albrecht teprve dospívá v muže. A sestry? Jsou prostě sestry.

ŠIFRA DÍVKY ELIŠKY - napsala Zuzana Hrušková

Ten výbuch ve sklepení Jičínského zámku zabil přes 40 lidí. Psal se rok 1620 a mezi oběťmi byla i Eliška Kateřina Smiřická. Podle historiků zemřela bezdětná a obrovské rodové jmění tak připadlo její sestře Markétě. Větev Smiřických pak smrtí Markéty a jejího syna vymřela.

Přibližně o 400 let a 16 generací později stojím v kanceláři na Zámku v Kostelci nad Černými Lesy. Je brzo ráno, ale červen pomalu končí a venku i tady je hrozné vedro.

Literární esence - napsala Lucie Strechová a Zuzana Hrušková

Krásné
Dědova pracovna byla magické místo. Svatyně, do které se smělo vstoupit pouze na pozvání a nesmělo se ničeho dotýkat. Plné zdi knih a jejich vůně se linula celým pokojem. Děda byl hrdina. Děda četl. A jak! Seděla tam bez hnutí klidně i celý den. Magie příběhů se ji odehrávala přímo před očima. Byla tam ve válkách s Turčínem Poničanem, plavila se na lodi pirátského táty s Pipi, Tomíkem a Anikou, vsakovala do sebe všechno jako houba. Ale ten nejlepší byl o Golemovi.

Esence pocitů - napsaly Alena Kunovská, Emma Šponarová, Jitka Tomkins, Gabriela Vyhnánková, Zuzana Hrušková a Edita Dvořáková

Erotické

Shodím župan a jdu po chodbě nahá, protože proč ne. Přála bych si mít chodbu plnou zrcadel a minimálně půl kilometru dlouhou, abych na sebe mohla koukat, jak jsem po sexu pěkná. 

Dojdu do sprchy, a než se sebe smyju stopy noci, natáhnu si paži k obličeji, nos zabořím hluboko do vnitřního lokte a nasávám jeho vůni. Já vím, že ji ještě mám v peřinách. Ale člověčina na člověčině mě vrací zpátky ze všeho nejlíp.

Emma Šponarová

Hladíš mě po tváři a líbáš můj krk, stejně jako motýl dosedá na květinu, se kterou jsou pro sebe stvoření. Vpíjíš se do mě, jako ten okřídlený krasavec, který hltavě saje z darů země lahodný nektar, co mu dává život a jeho životu smysl. 

Dvě těla v objetí, dvě duše ve spojení. Dva jsou jeden, jen když zůstávají dva, ale ani jeden bez druhého nemůže být.

Edita Dvořáková  

NENÍ TÁBOR JAKO TÁBOR - napsala Zuzka Hrušková

Všichni v pionýrských krojích nebo svazáckých uniformách, všichni uvědomělí a zasloužilí. Je léto roku 1975, je mi 12 let a sedím v letadle na trase Praha – Moskva. Kromě ostatních cestujících je nás tu ještě asi 30 dětí a 15 vedoucích. Naším cílem je dětský mezinárodní tábor Artěk, na břehu Černého moře.

Já zasloužilá nejsem. Ale můj táta jo. Naši se rozváděli a pobyt pro vyvolené jsem od něj dostala jako dárek na rozloučenou. Teprve po pár letech, kdy jsem přepisovala na stroji Solženicyna a četla i o jiných sovětských táborech, jsem si uvědomila tu neuvěřitelnou sílu propagandy a blbnutí mladých mozků od útlého věku.

BEZNADĚJ - napsala Zuzana Hrušková

Mantis byl sameček Kudlanky nábožné. Byl to chudák, životní ztroskotanec. Neměl rodinu, kamarády ani kde bydlet. Přišel o zadní pár nohou, měl zlomené levé křídlo a jedno kusadlo a tím pádem jen málokdy ukořistil nějaký ten hmyz. Potácel se tak po louce, hladový, nešťastný a uvažoval o sebevraždě. Jenže to není jen tak, kudlanka se nemůže oběsit, zastřelit ani zbaštit prášky. V tom si z hloubi svých genů vzpomněl. SEX! Ano, to je ono, najde kudlanči samičku, která touží po oplodnění. Alespoň jednou v životě bude šťastný a ona ho pak zbaví trápení.
Po pár dnech usilovného hledání konečně spatřil kudlančí krasavici. Kulhal k ní ze všech sil. „Mladá dámo, ještě pořád dochází v našem rodě po pohlavním styku k dekapitaci samečků?“
„Ano, ve vašem rodě ano, ale já jsem Kudlanka Brunneria Borealis, my se rozmnožujeme výhradně partenogenezí.“

Mantis zůstal civět s kusadly dokořán.
„No, my prostě samečky nežerem,“ ďábelsky se zachechtala Brunneria a odletěla.

Metafory - napsala Zuzana Hrušková

První polibek chutná jako…první oliva, někdo je nadšen, jiný zklamán.

Pacient v nemocnici se cítí jako... zraněné zvíře v ZOO.

Politikova řeč vyzněla prázdně jako…mše v kostele bez lidí.

Její vnitřní rovnováha byla křehká jako …přepečené listové těsto.

Lepil oči na dívku jako…dívka lepí oči na výlohu u Tiffanyho.

KRÁSA A ZÁVIST - napsala Zuzana Hrušková

Vrabec a papoušek kakadu,
vedli takovou rozpravu.
Seděli v parku na lavičce,
hlavičku pěkně při hlavičce.


„Já ti tak závidím tvé bílé peří,“
smutně si vrabec svůj kabátek měří.
„Ano jsem krásný," chvástá se kakadu,
zvláště když roztáhnu šošolku dozadu.“


Vtom za nimi se sítí a klecí někdo stojí,
třesou se oba ptáci, strašně se bojí.
Jen jeden z nich ale ztratí svobodu,
a bude dělat v nějakém bytě ozdobu.

Reklamace brýlí - napsala Zuzana Hrušková

„Dobrý den, já….no nekecej Sáro, ty teď pracuješ tady?“

…..

„Jak je to dlouho, co jsme se neviděly?“

….

„Spíš rok to bude, ne?“

….

Dialog - napsala Zuzana Hrušková

„Prosím vás, netlačte se sem, vidíte, že už tu není místo.“
„No, kdybyste se trochu posunula, tak se ještě vejdu.“
„To teda nevejdete, uvnitř je úplně narváno.“
„Stojíme tu jak ve frontě na polívku. Já už to nevydržím.“
„Paní, nejste jediná, proč myslíte, že tu všechny trčíme?“

Za covidu - napsala Zuzka Hrušková

Tak jsem konečně uvnitř. Povedlo se. Pochoduji kolem radiátorů, které jsou pod každým ze čtyř oken. Procházím všechny tři řady lavic se vzorně zasunutými židličkami. 

Pod nohama cítím smetí a drobné kamínky. Škola i tato třída jsou již rok opuštěné. Na zadní stěně učebny si s potěšením prohlížím obrázky zvířat a ptáků. 

Když se otočím zády, vidím katedru, kde sedávala učitelka, a kousek od ní na zdi upevněnou černou tabuli. Žádná houba ani křída. Zvědavě se přesunuji do rohu k umyvadlu hned vedle dveří. Je tam i umělohmotný koš na odpadky. Prázdný.

OPRAVDU ŽIJEME JEN JEDNOU? - napsala Zuzana Hrušková

Je to už asi 25 let, co jsme s manželem naložili naši bleděmodrou Škodu 120, a vydali se na okružní jízdu po italských a švýcarských jezerech. Tedy jen po některých, čtrnáctidenní dovolená zase tolik prostoru neposkytovala. Italská mise byla úspěšná a po ní jsme se přesunuli do země čokolády a hodinek. Lugano, Locarno, Lago di Magiore a výjezd od jezera, alespoň na chvíli, do manželových oblíbených hor.