Přání obyčejné knihy - napsala Alena Kunovská

Obyčejná kniha vykukovala v polici v knihkupectví. Pomaličku se vysouvala hřbetem ven a těšila se, že si už konečně někdo koupí.  

Chtěla být ohmataná, s ohnutými růžky a klidně i politá kafem. Jen ať už si ji někdo vezme domu, čte ji a podtrhává.

Rozhovor ve vlaku - napsaly Alena Kunovská, Eliška Labutová a Emma Šponarová

Ve vlaku spolu v kupé sedí dělník, ekologická aktivistka a muž s kufříkem.
Muž s kufříkem vystoupí.

D: V tom kufříku určitě byly prachy a koks.
Ž: No ten kufřík byl z krokodýlí kůže, viděl jste?
D: Mně je jedno, z čeho byl kufřík. Určitě v něčem jede. Ten jeho úlisnej pohled.
Ž: Na mě se usmíval.
D: No jasně, že se na tebe usmíval. Jak sis dávala nahoru tašku, tak ti čuměl na prdel.
Ž: A co mi tykáte?
D: Ty jsi nějaká citlivka. Proč ti vadí krokodýlí kůže?
Ž: Je to nehumánní, krokodýli jsou ohrožení a chránění. Vy jste ekologický ignorant.
D: Náhodou, já mám IG vysoké.
Ž: No a já už na vás zvysoka kašlu.

Esence pocitů - napsaly Alena Kunovská, Emma Šponarová, Jitka Tomkins, Gabriela Vyhnánková, Zuzana Hrušková a Edita Dvořáková

Erotické

Shodím župan a jdu po chodbě nahá, protože proč ne. Přála bych si mít chodbu plnou zrcadel a minimálně půl kilometru dlouhou, abych na sebe mohla koukat, jak jsem po sexu pěkná. 

Dojdu do sprchy, a než se sebe smyju stopy noci, natáhnu si paži k obličeji, nos zabořím hluboko do vnitřního lokte a nasávám jeho vůni. Já vím, že ji ještě mám v peřinách. Ale člověčina na člověčině mě vrací zpátky ze všeho nejlíp.

Emma Šponarová

Hladíš mě po tváři a líbáš můj krk, stejně jako motýl dosedá na květinu, se kterou jsou pro sebe stvoření. Vpíjíš se do mě, jako ten okřídlený krasavec, který hltavě saje z darů země lahodný nektar, co mu dává život a jeho životu smysl. 

Dvě těla v objetí, dvě duše ve spojení. Dva jsou jeden, jen když zůstávají dva, ale ani jeden bez druhého nemůže být.

Edita Dvořáková  

Skok - napsala Alena Kunovská

Stojím na skále, pode mnou hloubka 25 metrů a já skáču.
Nebojte. Jsem zavěšená na laně a pod sebou vidím chytače.

Od dětství mám strach z výšek, že i vylézt na stůl a vyměnit zářivku v kuchyni vyžadovalo hodně vnitřního odhodlání.

Pamatuji si, jak mne jako desetiletou museli snést v náručí z jakési vyhlídky v Jeseníkách. Nahoru to ještě šlo, ale dolů už ne.

Nevotravuj! - napsala Alena Kunovská

Tady jsem. Tady, hned vedle lavičky.
Nevotravuj, sedím.
Nemusíš vstávat, stačí natáhnout ruku.
A proč bych měl?
No, vyhodíš do mne tu petku, co máš v ruce, přece!
Dyť se tam nevejde, seš plnej. Už to z tebe vypadává.
Kdyby ses trošku snažil, tak se vejde.
Dej pokoj. Za chvíli musím do školy. Teď chilluju.
Nedám, hoď tu petku do mne. Ne jako tu včerejší, co se tu ještě válí.

Krácení souvětí - napsala Alena Kunovská

Krajíc vláčného chleba, jemně ochuceného kmínem s tenkou vrstvou zlatavého másla, ozdobený růžovou šunkou a právě utrženým, sluncem prohřátým rajčetem poprášeným pepřem ležel na talíři a lákal vyhladovělé pohárky.

Po úpravě: 

Krajíc vláčného chleba je jemně ochucený kmínem. Na něm namazaná tenká vrstva zlatavéha másla. Je ozdobený růžovou šunkou a právě utrženým, sluncem prohřátým rajčetem. Poprášený pepřem leží na talíři a láká vyhladovělé pohárky.