6. srpna 2020

Logistická bajka - napsal Miroslav Tichý

Jednou takhle, to bylo tehdá, když lidi zase zlobili, starý Noe naloďoval zvířátka na svoji proslulou archu. A nebylo to poprvé. Nenechte se mýlit tou slavnou knížkou od B
Tuhle pozemskou hygienu prováděl starý pán na nebesích docela často a Noe byl jeho vrchní logistik: odvézt všechno důležité, zaskladnit a po úklidu zase opačně.
A tak Noe stojí na přídi a mává rukou na seřazená zvířata. Klasika, první jde lví král s královnou. Lev se naparuje, hází hřívou, bere okamžitě první třídu a ulehá s Elsou po boku.

Sloni jdou hned za nimi a pak už to tam starej Noe lifruje a odškrtává podle velikosti. Nosorožce, protože jsou široký, žirafy, protože jsou vysoký, a straky protože… proč vlastně? No, je pravda, že straky tam velikostně sice nepatří, ale zato kradou a platí zlatem. S těma se hodí být vždycky zadobře. Noe tedy bere dva náhrdelníky, jeden náramek, cpe to všechno za jutu a ukazuje těm strakám jejich VIP bidýlka.

Zebry trochu breptají, že předbíhat se nemá, ale Noe gestem ruky jakékoli reklamace tlumí. A procesí se tenčí, Noe už je u vlků.
„Hergot to mě to dneska svědí,“ pomyslí si a podrbe se na zadku a plynule pokračuje dál. Jenže ouha. Zádrhel. Máma od surikat, stará Kelly Surikatová, přivedla celou familly.
„Tak to prrr dámo!“ velí Noe. „Jenom jeden pár!“
Jenže jak stará Kellyová, tak další surikaty jsou úplně mimo, psychicky fakt v nepohodě, pořád jen kroutí hlavičkami a vyhlížejí, jestli je ve frontě nechce náhodou někdo sežrat. To se nakonec brzy i děje a ve finále tu stojí před Noem jen dvě.
„Jen dál, dál,“ mne si Noe ruce a blahořečí párku sokolů stěhovavých, kteří mu problém se surikatami vyřešili. S nimi samotnými pak už problém není vůbec žádný. Stěhují se často a rádi, takže berou bidla na stojáka a už o nich není slyšet.
A fronta se tenčí. Ovšem – přes všechny tyto příznivé zprávy – začíná být Noe unavený. Fronta se sice zmenšuje, ale zmenšují se i nastupující. Oči bolí, ze všech těch píďalek, žížal a jepic. Únava stoupá, pozornost vadne.
„Že já jsem nejel podle abecedy jako vždycky,“ lituje se Noe, a tak si ani nevšimne, že povolil vstup i zvířatům, které nemají na arše co dělat, a ještě to doprovodil slovy: „Vítejte na palubě, užijte si cestu.“ Jak Noe poručil, tak se zařídili. Artur a Rozárie. Dva červotoči na svatební cestě, kteří o tři měsíce později, potápí archu a s ní všechny ty lvy královské, slony indické i africké, surikaty, ale i straky, co je tížily ty jejich šperky. Ke dnu šli všichni do jednoho, vrchního logistika nevyjímaje. Nebo vlastně… všichni ne.
Než se totiž ta bárka stihla otočit dnem vzhůru, tak se ten povedenej párek sokolů, koneckonců jako vždycky, když jim něco nevonělo, přestěhoval jinam.

Poučení: Nepřeceňujte povely vrchních logistiků. Buďte raději sokoly ;-).


Žádné komentáře:

Okomentovat