Referát o prvních a posledních větách - připravila Klára Dvořáková

První a poslední věty jsou důležité nejen u celé knihy, ale i u jednotlivých kapitol. Níže je několik způsobů, jak na to:

1️⃣ Odhalení zásadní informace (cliffhanger „pravdy“)
Čtenář se dozví něco, co mění význam všeho předtím.

Jeskyňářský háček - napsal Fido a upravil Martin

Ilustrační foto

Fídova verze:

Po měsíčním mudrování nad nabídkou kvalitní zimní drsné expedice od Bradka a Tomíka z Plániv, jsme odpoledne 10. prosince 2025 ve složení Merky, Heřik a Fido + 2 mikrovlnné trouby a jedna rychlovarná konvice vyrazili vstříc slovinskému Krasu. Konkrétně na základnu Jamarskeho družstva Sežana u vstupu do jamy Vilenica. Naplánovaný příjezd o půlnoci jsme dodrželi s minutovou přesností, očekáváni plánivskými nováčky Adamem, Tomášem a Čendou. Základna, tváříc se komfortně, leč bez topení dávala tušit dobrodružné nocování, což se mírně zlepšilo po příjezdu Bradka a Honzy Sirotka a jeho láhve slivovice.

Balony - názvy a háčky k Honzově příspěvku

V koši jako hříbci
„Ten plamen je skoro tak vysokej jako já!!!“ řvu na Vráťu přes hukot hořáku horkovzdušného balónu. Srdce mi tluče vzrušením. Po tváři se koulí mrznoucí slzy. 

Vídeň, město klasické hudby a vyhlášeného Sacher dortu s nejstarším Židovským muzeem na světě - napsala Jasmin Carmel

Foto: Andreas Praefcke

Když se řekne Vídeň, asi si vybavíte především velkolepé muzejní galerie, vyhlášený Sacher dort a zábavní park Prater. Historie hlavního města Rakouska ležícího na severním cípu země je však mnohem bohatší a nabízí víc. Domov velikánů jako Schubert, Strauss nebo Mozart. Myslitelů jako Freud či významných politiků jako Metternich. Nikoho asi nepřekvapí, že tohle kulturní město se pravidelně umisťuje v žebříčku měst s nejlepší životní úrovní. 

I svoboda má své hranice - napsal Jan Smrčka

Balónový festival v Chateau d’Oex

Být balonářem za totáče bylo něco jako být disidentem. Byli jsme stále pod dohledem a pohybovali jsme se minovém poli zákazů, příkazů, důkazů úkazů a nákazů. Občas jsme si mohli spolu s Vernem říct to pověstné: Lâchez tout! - Pusťte vše! 

Okovy s balónem ve vzduchu povolily, my jsme stoupali a stoupali a cítili tu svobodu. To se dnes nedá už koupit. To jsme si museli zasloužit.

Mystický úsvit - napsal Jan Smrčka

Určuje naše životní rytmy. Jeho zrození lidé stavěli modly. Věděli proč. Východ slunce je zázrak. Mystika.

Voják seděl na stráži. Snad už po dvacáté četl dopis od svého děvčete. Slzy se mu draly do očí. Svět ztrácel smysl. Ani nevěděl, jak se to stalo, a v ruce držel zbraň, hlaveň proti spánku. Ta zbraň měla původně bránit vlast, mířit na agresora a zajistit mír. Mír v zemi i v duši lidí.
Náboj se přemístil do komory. Díval se do tmy a kulka čekala, až prst zmáčkne spoušť.

Háčky z festivalu - napsali Zdeňka, Jarda, Lucie a Mirek

Neprchejte!

Na stěně třináct rudých růží. Suchých. Před oknem dívka, na hlavě slamáček. Za oknem déšť. Dveře se rozletí a vejde básník. Dívka vzdychne...

Neprchejte přece! Neocitli jste se uprostřed sentimentálního románu. 

Poslední z říše draků - Vlaďka Kubíčková

Zadání: Napište začátek - háček příběhu, který čtenáři budou chtít určitě číst.

Zlomená sirka. První varování? Mladík si vzal z krabičky druhou, zapálil lampu a zakroutil hlavou. Zamíchal kávu. Na hladině horkého nápoje se houpala duhová bublina. Připravili ho poddaní, které měl rád, a lákavě se z něj kouřilo, tak se usmál a s chutí vdechl vůni nápoje. 

Spokojeně se napil. Hned na to ale vzhlédl. Z tmy za krbovou římsou na něj blýskly dvě velké oči.

Srdcem houbař, majorem z donucení - napsala Tereza Nováková

Je brzké ráno, babí léto. V lese je klid jen někdy jde zaslechnout křupnutí větvičky, která se láme pod váhou urostlého muže, jenž se v dlouhém zeleném kabátě plíží lesem. Na hlavě mu sedí starý slamák, v rukou svírá pletený košík a oprýskanou rybičku. Kráčí sám, ve vycházkových a již mokrých polobotkách, hledá hnědé kloboučky či nažloutlé lišky.
„Crrr.“ 

A klid je pryč. Muž zmateně hledá Nokii.

Velký plán - napsala Jasmin Carmel

„Víš, že podle místní legendy skrývají tyhle dveře cestu k pokladu?“ Toho jarního odpoledne, jsem se s kamarádkou rozhodla vyrazit na prohlídku Kosteleckého zámku a jeho okolí. Mirka studuje v Olomouci, a tak se moc nevídáme, ovšem když už se jednou za sto let konečně rozhodne podniknout několikahodinovou cestu, aby mě navštívila, chce vidět všechny místní památky. 

Vždycky jí znuděně odpovídám, že na Kostelci nad Černými lesy toho moc zajímavého není, ona mě však pokaždé odbyde svým věčně veselým tónem:

Varani, blízké setkání s opravdovými draky - napsala Bohuna Kopřivová

Foto: Bohuna Kopřivová

Dívám se do očí obrovského ještěra. Ani jeden z nás nemrká. Dlouhé tělo pokrývají naježené šupiny, rozštěpený jazyk kmitá v tlamě plné jedu. Dívám se do očí varana komodského. Živoucí fosilie. Současníka dinosaurů. Moje cesta do pravěku právě začíná. Návštěvníci ostrova Rinca si na výpravu za varany většinou berou několik průvodců, my máme jen jednoho…

Vyhoření - napsala Sára Abboudová

Život člověka 21. století se do velké míry skládá z úvah nad strukturou týdne a zaklikáváním plodů těchto úvah – schůzek, porad, soustředěné práce (znáte soustředěnou práci? vychytávka Google kalendáře) do pracovního kalendáře. Následuje jejich postupná realizace a hřejivý pocit na konce každého takového týdne, že se práce povedla. Že se život povedl. Úspěch, který je odkliknutelný, zapsatelný, měřitelný. Kdo by tyhle pocity neocenil.

Jak se z kluka stane muž u etiopských Hamarů - napsala Bohuslava Kopřivová

Rituál dospělosti bullah u domorodého kmene  v povodí řeky Omo

U nás se z kluka stává dospělý dosažením plnoletosti. V etnické skupině Hamarů v jihozápadní Etiopii  to mají chlapci mnohem těžší. Při iniciačním rituálu bullah musejí skákat přes býky. 

Bullah, kterého jsme se zúčastnili, je svátek pro každou rodinu dospívajícího muže. Sejdou se všichni, včetně vzdálených příbuzných. 

Háček k příběhu Báry Bilišanské: Kominík nosí štěstí - napsala Zuzana Bohunská, Jitka Sova, David Brabec, Linda Hájková

Jak kominík potopě zabránil 

Jitka Sova
Už za dveřmi slyším syčení vody. Rozčilením se mi rozklepou ruce, mám problém se trefit klíči do dveří. Otevřu domovní dveře: všude voda, pes kňučí, s namočenými tlapkami vyběhne na zahradu. Voda tryská z trubky v koupelně, volám manželovi, po schodech do sklepa se řine voda, aha, tak tady máme hlavní uzávěr, syčení vody utichá.
Zvonek, kloužu po mokrých schodech zpátky nahoru k domovním dveřím. Za nimi stojí kominík, vlastně kvůli němu jsem odběhla z práce už v poledne. Mám chuť ho obejmout, nebýt jeho, tak voda se právě nacucává do zdí domu a vzlíná omítkou vzhůru.

HÁČEK - NAPSALY VALENTÝNA HÁJKOVÁ, JAROSLAVA ČERNÍKOVÁ A KATEŘINA HOŠKOVÁ

Divočina

Valentýna Hájková

Mám pocit, jako by mě ty dlouhé liány chtěly chytit a uvěznit.
Prodíráme se džunglí. Hustým porostem na cestu proniká jen trocha světla a čím hlouběji do pralesa postupujeme, tím větší strach ve mně to zlověstné ticho probouzí. Ohlédnu se na mámu. Na vteřinku se zastavila, aby si utáhla gumičku na culíku, když v tom před ní něco žuchne a máma zaječí: „Had!"

Prolog ke knize Pod svícnem je tma - napsala Jasmin Carmel

Vždycky jsem byla prostě divná, nebo minimálně praštěná. Nikdy jsem mezi ostatní moc nezapadala.  Když jsem byla malá holka, ostatní děti mě braly bez předsudků, někdy jim moje chování dokonce přišlo vtipné, a dalo by se říct, že jsem v kolektivu byla oblíbená. Zlom nastal na základní škole při nástupu do šesté třídy. Bylo mi dvanáct, a ještě jsem ani náznakem netušila, že můj školní rozvrh nebude jediná změna, která mě od teď čeká…

Kapverdská smažící pánev, peklo na ostrově - napsal Petr Janša

Kapverdy se nacházejí v torpech u západního pobřeží Afriky

V srdci Kapverdských ostrovů, kde neúnavně pálí tropické slunce, se ukrývá místo, o kterém turisté nemají ani zdání, místo děsivého utrpení – koncentrační tábor na ostrově Santiago. Jeho cílem bylo psychicky zdeptat a fyzicky vyhladit portugalské a africké odpůrce portugalského diktátora Salazara.

„Tábor pomalé smrti“ zbudovaný v roce 1936 ve vesnici Chão Bom u obce Tarrafal skrýval  jednu z nejděsivějších a nejbrutálnějších mučících místností v novodobé historii – „Smažící pánev“.

El Chupacabra - napsala Alena Zouvalová

Už to bude skoro pět let, co se Jan zabývá kryptozoologií a jeho největší fascinaci nebudí Yetti nebo Lochnesska, ale kryptyd zvaný chupacabra. Jde se o malého psovitě vyhlížejícího tvora, avšak s ostrými zuby kterým se vám jako upír může zahryznout do krku, aby vám vysál všechnu krev. To se aspoň říká. A Jan je přesvědčený, že už je blízko průlomovému objevu. Proto se vydal do pohoří Karadany v latinské Americe. Dopátral se tomu, že právě tam jako první na světě dokáže existenci chupacabry.

Fesťák na pláži v africkém stylu napsal - Petr Janša

Hudební festival v malebném městečku Santa Maria na kapverdském ostrově Sal je každoročním vrcholem oslav patronky ostrova, Nossa Senhora de Piedade, které připadá na 15. srpen. Jedinečné atmosféry, kde místo divoké africké hudby, drog, sexu a dekadence, naleznete pečlivě organizovanou kulturní akci.

Kapverďané dokáží nabídnout takovou úroveň, že by mohla inspirovat nejednoho pořadatele našich domácích festivalů.

Fígl - napsala Marie Rysová

Když jsem byla malá, každý rok v létě jsem se nejvíce těšila na druhý červencový víkend. U nás na vesnici se totiž v tuhle dobu pořádaly vyhlášené hrnčířské trhy a jelikož se z výdělku žilo po celý rok, byla to vždy velká sláva. Pro hojnost návštěvníků se sjeli různí kejklíři a umělci z okolí a snažili se zaujmout svými kousky. Tentokrát událost navštívila nová atrakce.