Vši - napsala Zuzana Bohunská

„Babička prišla, hurá! Budeš s nami spať? Budeme sa hrať? Arnak, Karak, autobus, žolíka?“ kričia z oboch strán tak ako vždy, keď prídem na návštevu. Dnes k tomu ešte pribudlo aj zvolanie: 

„Babi, vieš, že v škole máme vši?“ 

Nó, teraz už to viem,“ odpovedala som im a v hlave mi blikla stará spomienka.

Prosba - napsala Zuzana Bohunská

„Dobrý deň.“
„Dobrý, dobrý.“
„Ako sa dnes máte?“
„Ako každý deň, ako každý deň.“
„Smiem vás na chvíľu vyrušiť?“
„No. O čo sa jedná?“
„Čo robíte v sobotu?“
„Ešte neviem.“
„Tak potom mám na vás prosbu.“
„Hmmmm, prosbu...“

Metafory - napsali David Brabec, Alena Magulová, Kamila Doktorová, Zuzana Bohunská, Hana Č. Kratochvílová a Barbora Bilišňanská

První polibek chutná jako páření slimaků.
Pacient v nemocnicí se cítí jako okurka ve špajzu: kdypak přijede řada na mě .
Lepil oci na divku jako ona lepí oci na slevy v obchodě..
David Brabec

První polibek chutná jako vstupenka k herpesu.

Pacient v nemocnici se cítí jako onuce.

Její vnitřní rovnováha byla křehká jako mnohokrát slepovaná váza.

Život hrál jako hazardní kru, která nemá šťastný konec.

Spoutala ho svým kouzlem jako Siréna námořníka.

Neúspěch ho zlomil jako naštíplou sirku.

Závod byl napínavý jako dobře střižená kriminálka.

Byl ponořený do práce jako Descartes do svých myšlenek.

Atmosféra houstla jako omáčka s přemírou škrobu.

Smútok - napsala Zuzana Bohunská

Je upršané ráno. Dám si kávu a aj keď sa mi nechce von, pôjdem. Sľúbila som, že prídem. Pani Elenka ma bude čakať. Prirástla mi k srdcu. 

Nedonesiem jej nič, iba knihu. Čítam jej z nej už tretí týždeň. Zostáva posledná kapitola.
Vstupujem na paliatívne oddelenie, kde pracujem ako dobrovoľníčka, so zmiešanými pocitmi. Posledné dva dni Elenke ubúdali sily. Sama už nedokáže nič. Iba počúvať. 

Zaklopem na dvere a vstúpim. 

Posteľ je prázdna a zastlaná.

Protikladnost v národnosti - napsaly Alena Magulová a Zuzana Bohunská

„Viskón Hatásra,“ pravil Kélemén Arpád, pěstitel papriky z Miškolce, něco zamrmlal maďarsky a vystoupil z vlaku.

„Do videnia,“ odpověděla na pozdrav Zuzka, která zůstala v kupé s Alenou.
Ta řekla: „No, sláva, už je pryč!“ 

„Vadia vám Maďari?“

Adélčin tajomný Lojzík - napsala Zuzana Bohunská

„Čo bude na večeru?“ pýta sa čtyřletá Adélka.
„To sa pýtaš ty alebo Lojzík?“ usmívá se mama.
„Lojzík dnes nebude večerať. Bolí ho bruško.“ 

Adelka sa nakloní k prázdnej stoličke a potichu zašepká: „Lojzíku, nieže nás prezradíš. Tatino by sa hneval na dedka, že nám kúpil zmrzlinu. Musíš zjesť aspoň niečo.“
„Na večeru sú palacinky,“ ozve sa z kuchyne. 

Pri prestretom stôle všetkým chutí. Aj Lojzíkovi. Palacinky miznú z jeho taniera jedna za druhou.
„Uf, praskne mi bruško,“ zašveholí Adelka.
„A čuduješ sa? Veď si zjedla Lojzíkovi celú večeru,“ hovorí jej otecko.
No, Lojzíkovi to nevadí. Ani sa nemračí, ani nehnevá. Je predsa Adelkin najlepší neviditeľný priateľ.

Električka - napsala Zuzana Bohunská

Jazdí nás tu veľa. Sme rôzne. Červené, zelené, žlté. Vozíme ľudí. Veľa. Tisíce denne. Mužov, ženy, deti, psi. Pravidelne nastupuje na Václavskom námestí mladík krásny ako Alan Delon. Vyfešákovaný, navoňaný. Každá slečna sa za ním obráti. „Toho rada vozím.“ Vždy nastúpi prednými dverami.
Zato zadnými dverami nastúpi, ušpinený, ušmudlaný pán, v deravých nohaviciach. Neumytý a o vôni sa nedá ale že vôbec hovoriť. Aj za ním sa obzerajú všetci. Najradšej by boli, keby vystúpil.

Malý a Veľká - napsala Zuzana Bohunská

„Pripraviť sa, pozor, teraz!“

Začali Grand-Lesy-Preteky. Dali sme sa húfne do pohybu. Prišli všetci z nášho lesa a Horenoska srnka beží vedľa mňa. 

Zaostávam. Namyslená srnka si chce skrátiť trasu. Skočí ponad hrádzu. Zrazu padá a ostáva ležať. Vidím, že z bežiacich zvieracích pretekárov si ju nikto nevšíma. Nedá mi to. Asi je zranená.

Ponáhľam sa, svojim povestným slimačím tempom bežím ako o život, pre záchranárov.

Háček k příběhu Báry Bilišanské: Kominík nosí štěstí - napsala Zuzana Bohunská, Jitka Sova, David Brabec, Linda Hájková

Jak kominík potopě zabránil 

Jitka Sova
Už za dveřmi slyším syčení vody. Rozčilením se mi rozklepou ruce, mám problém se trefit klíči do dveří. Otevřu domovní dveře: všude voda, pes kňučí, s namočenými tlapkami vyběhne na zahradu. Voda tryská z trubky v koupelně, volám manželovi, po schodech do sklepa se řine voda, aha, tak tady máme hlavní uzávěr, syčení vody utichá.
Zvonek, kloužu po mokrých schodech zpátky nahoru k domovním dveřím. Za nimi stojí kominík, vlastně kvůli němu jsem odběhla z práce už v poledne. Mám chuť ho obejmout, nebýt jeho, tak voda se právě nacucává do zdí domu a vzlíná omítkou vzhůru.